Konec, jaksi teatrální

A je to tak, je to divadelní hra. Myslím tím ten náš život. Hlavně konec tohohle roku mi tak přijde. Je to ale krásné, letos si ty vánoční svátky užívám, i když jsem nadával, že to bude bullshit. A není, od začátku jsou moje dny naplněny literaturou a zas hodně píšu a je to víc než krásné. Avšak, trochu veselé deprese u triphopového playlistu se dostavily. Všichni jsme se tak nějak shodli, že já nejsem takový ten klasický programátor, možná proto mi to tak nejde, to proto že jsem prostě někde jinde. Přesto mě ta práce někdy baví a někdy zas ne a je v tom bordel, ten bordel je hlavně u mě v hlavě. A tak píšu a plánuji s PP náš sborník, první naše kniha, zní to až moc dobře. Celodenní zewling v knihovně přes Štědrým dnem. A comback zrzky, zapomněl jsem, že má klíče. Když jsem dorazil domů, leželá tu nahá, prej jako dárek. Nakonec přišla sms, prej neví, jestli to byl víc dárek pro ní než pro mne. Myslím že na tom nesejde, jen jsem jí naznačil, že už mě to nebere. Nějak už mě tohle nebere, čekat, kdy se objeví, co kdybych tu někoho měl? Jistě, je tu jakási domluva, ale stejně.

V Bochově klasická nuda, ale ven se mi podařilo vytáhnout nejlepšího kámoše z dětství, příjemné setkání. Po dlouhé době jsem viděl vlastní ségru, bylo to příjemné. Návrat domů jsem ale vítal, na úkor toho útěk z vánoční jungle párty domů, abych si vychutnal mnou tak milovanou samotu. Ráno vzkaz na FB, ironie. Vytáhnu jí ven a ani nevím jak, setkáme se v Panasonicu a od té doby se každý den vidíme a je to takové silné. Paradox je v tom, kolik máme stejných přátel a asi jsme se na hodně akcích potkali, jí si nepamatuji, ale ona mne ano. Je to příjemné, potkat v tomhle prohnilém městě někoho, koho neznám a nalézt mezi námi nějakou cestu. Jenže, jestli mám na něco talent, tak je to chtíč, chtít již zadané, už dlouho jsem nepotkal nezadanou, kterou bych chtěl. Jasně, je to tím, že všechny dobré ženy už jsou zabrané. Nechci ale zas někomu lézt do zelí, a že to umím, rozvracet, jenže důsledek? Nula k nule pojde, když se vždy z toho trouhelníku staly tři samostatné geometricky oddělené body. Příklad je Bohyně, nezastaví se ani pro dárek. Asi už ani za to jí nestojím.

Literární soutěže končí a moje nechuť k nim je mnohem větší než předtím, ale musím si zvedat prestiž, že? Tak píšu a píšu, opět o Praze, šokován svojí vlastní minulostí stále hodně piju. To chci ale změnit, do nového roku, asi. Potřeboval bych změnu, říká ironie. Asi se za tu dobu nějak známe, nebo nevím, ale v tomhle má pravdu. A pak ten její twitter, píše, že si často olizuji rty, všímá si. Vemu ji do ratini baru, kde se zas seznamujeme, jde to pomalu, je to tak divně romantické… Je jí zima, nabídnu, že ji opět doprovodím domů a ona je dáma a neodmítne. Pak další půl hodinu mrzneme před jejím bytem a dál se bavíme, je to tak… jiné… Líbí se mi a ona to ví, je tak dospělá, těch pipinek bylo vážně poslední dobou až moc, ale noci jsou dlouhé, že. Přijela do mého skromného bytu a líbil se jí, a snad se jí líbí i můj život. Čeká mne návštěva u ní a já se těším, jen to zvláštní a pomalé a vůbec nevím, co mám čekat. Jenže to je na tom právě tak kouzelné…

A ten zbytek? Na twitteru mám už více jak 3 000 twittu, Vlčice mi doma visí polonahá se ságem v ruce. Chci kousnout nekonečnost do ucha. Chci ironii, chci toho hodně a půjdu si za tím a brzy se snad dočkáme nějaké té mé knihy, minimálně poezie je již v plánu. Děkuji všem za podporu, hlavně nepřátelům, ty mě živí svojí nenávistí a já mám pořád chuť bojovat i když před spaním to vidím asi jinak, ráno snad někdy najdu to, co hledám a tohle už pochopí jen pár lidí…

A nakonec: Seru na nějaké extra přáníčka. Kéž jim Bůh odpustí, že mne přivedli na tento svět! Šťastný Nový rok vám...

Závěrem bych rád dodal

Máme tu to období, svátky a konec roku. K této době vždy patří pohoda a klid. Nebo se to aspoň naivně říká. Když jsem se ale poslední dny procházel naším městem, divil jsem se, kolik lidí tu vlastně žije. Snad vše, co má nohy náhle vyráželo do města, shánět nějaké ty dárky, nakupovat jídlo a takové ty věci. Klid a pohoda? Ptal jsem se sám sebe, ne, prostě jen neorganizovaný chaos. Avšak, i já jsem částečně propadl kouzlu této doby, v parku Lázní pět jsem se zastavil u hořícího ohně, abych ohřál své ruce a koukal jsem na betlém, který stal opodál. Ty Vary jsou vážně divné místo, přesto jsou chvíle, kdy to tu milovat musíte. Čtěte dál můj článek na zdaryvary.cz...

Zdaryvary slaví. Mapují dění už rok

Uplynul už rok od spuštění neoficiálního kulturního serveru mapujícího nejen pokulhávající kulturu v Karlových Varech, ale i v celém kraji. Za celým projektem stojí skupina lidí se stejným názorem, která se bez jakékoliv další podpory, pouze pomocí vlastních zdrojů, snaží o jakousi kulturní revoluci v Karlových Varech. Čtěte dále celí můj článek psaný pro karlovarskou Sedmičku na zdayravyr.cz ... ...

Den poezie v Karlových varech již potřetí

Již se stalo takovou malou tradicí, že naše krajská knihovna pořádá autorské čtení básníků v době festivalu Den poezie, který se koná každoročně v listopadu ku příležitosti výročí narození Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810). Letošní, devátý ročník běžel od 9. do 23. listopadu a to přibližně v čtyřiceti městech a místech po celé naší zemi. Nesl téma "Virtuální svět", nicméně v Karlových Varech se Den poezie opět oslavil netradičně, v trochu jiném duchu a s podtitulem „Básníci představují své básníky“. Většina přítomných nadšenců si připravila kratší program ze života a díla svého oblíbence, autora, který jej nejvíce ovlivnil, k jehož dílu se stále dokola vrací, jednak pro inspiraci, jednak z potřeby opět vnímat krásu verše a pocitů. Jak už napověděl titulek, letos jsme se tu sešli již po třetí, jsem moc rád, že je tu alespoň pár lidí co tvoří pevné jádro karlovarské poezie. Potěšující je i to, že každý rok mezi nás zavítají nové tváře, s odvahou podělit se o svou tvorbu. Každý kdo někdy zasednul před posluchače a začal recitovat svou vlastní báseň, pocítil, jak se náhle vzduch proměňuje v tuhou hmotu, která by se dala krájet. Nicméně, každá mince má dvě strany, tou druhou je ten pocit, když se prostorem line dunivý zvuk potlesku spokojených posluchačů. Člověku se rozklepou i ruce, nervozita a emoce dokážou dělat mnohé. Jako minulý rok, tak i letos se o úvodní slovo postarala knihovnice Petra Petrová, poté nás seznámila se svým oblíbeným básníkem Ivanem Blatným - povznášející poslech. O svou tvorbu se s námi podělila jíž známá Jiřina Svobodová. Zazněly i mé pseudo-depresivní básně. Dále pokračoval pan Uhlíř, který byl právě tou výše zmíněnou novou tváří, stejně jako Martin Máj a jeho velice zábavná poezie. Petra Petrová nám přečetla i něco od autorky Hortenzie Hustolesové, která vzhledem ke své nemoci nemohla dorazit. Pouze Richard se nechal chvilinku přemlouvat, ale nakonec také obsadil „křeslo pro hosta“. A o tečku za tím vším se postaral Standa Kameník. Velký a vřelý dík patří Jindrovi Morávkovi a Davidu Kellerovi, kteří v průběhu celého podvečera prokládali slovo mluvené příjemnými tóny španělských kytar. Jejich vystoupení se vždy setkala s více než pozitivním ohlasem posluchačů. Poté jsme se přesunuli do příjemného lokálku, kde náš poetický večer pokračoval dál. Za všechny bych rád poděkoval všem, co se na letošním Dnu poezie podíleli. Jako každý rok, i letos to stálo za to. Tento článek byl také otištěn v novém čísle knihovnického plátku "Mezi regály". Čtěte celí článek také na zdaryvary.cz

Už nevnímám Prahu jako zlaté město

„Většina jeho obyvatel žije v panelákových sídlišti z komunistické éry, která město obklopují, nebo v depresivních činžácích, které lemují hlavní ulice a svou šedivou monolitickou uniformitou jako by vysávaly světlo z nebe. Staroměstské náměstí, Karlův most, Staroměstský orloj nebo Zlatá ulička se příliš nevyskytuje v každodenním životě většiny Pražanů – ty jsou samozřejmě určeny davům turistů a mladým zahraničním studentům z kurzů tvůrčího psaní. A jak se vláda slepě potácí od jedné krize ke druhé a společenská struktura je pustošená drogami, nezaměstnaností, prostitucí a nepřehledným množstvím nejrůznějších národnostních mafii, je velice snadné propadnout pesimismu.“

Tak o Praze píše PHIL SHOENFELT, současný anglický hudebník a spisovatel v jedné své předmluvě ke knize „Cafe BABAR“. Hodí se mi to, už dlouho jsem chtěl napsat, jak se mi Praha čim dál tim víc nelíbí a jak je to stejně všude stejné.

PHIL SHOENFELT to vystihl už v dřívější publikaci napsané roku 2000, kde jeho řeč pokračuje až k podzemnímu tunelu do San Franciska, ale to už jde tak trochu mimo mě. Nicméně, kdo se vyzná v poezii, zajisté ví, o co jde.

Dopady městského života

Dostavily se, ačkoli jsem to sám nečekal, jsou tu. Ten kdo byl na dnu poezie, povšiml si mojí nechuti k tonuto zatuchlému městu. Karlovy Vary, snad místo pro naše děti. – Tak zní konec mé jedné básně. Kdo by to čekal? Že právě já budu nadávat? Dnes na otočku v Praze, Karlín, pár vzpomínek – bez citu. Chvilka nostalgie? Ano, ale už jsem necítil to co dřív. Přesto vše, do vesnice bych se už také nevrátil, Karlovy Vary, zatím asi slušný kompromis, hodlám se tu ještě další rok zdržet, řešil jsem smlouvu na byt, vypadá to dobře. A vůbec, udělal jsem dobře, tenkrát kdysi, spálil jsem ty mosty. Když jsem viděl toho nejmenovaného člověka, pana velkého v Emku v Ostrově, kde měl koncert s tou svou bandičkou. Hrál tam zas to divadlo pro ty svoje fanoušky, divadlo, divadlo… Vůbec mě nepoznal, asi by mě v saku nečekal, však i to je dobře. Vůbec mi to vlastně nechybí, ani ta malá psychicky narušená ninfička co po mě házela nože. Společnost je ale všude stejně frustrovaná, sice nějak jinak, ale ve finále je to, to samé, bud se snaží být ortodoxně jiný, nebo naopak hledají normálnost, všechno normální nebo ortodoxní. Být sám sebou, nikdo nechce. A tak se hloub a hloub noříme do sraček. Náboženství, potenciální změna zákonů v EU během následujících desítek let pod vlivem demografických změn a zotročování antikoncepcí. Krize a lobbismus, nudné správy, uhlazené tiskovky, pubertální projev těch, kteří drží osud, utrácení času, peněz, zdraví – městský život.

Uprostřed rozjetého týdne

Unaven kdo ví čím a v hlavě spousty věcí, možná jen zmatek anebo taky ne? Studuji podrobně život J. A. RIMBAUDA a říkám si, jak moc toho on stihl a jak my ostatní žijeme pouze v tichém šílenství. Stěží stíhám tempo v práci, natož své projekty, přemýšlel jsem o nějakém time-managementu, tedy spíš o něčem jako je GTD. Hodně jsem o tom četl a slyšel jsem plno podcastů. Možná by mi to mohlo pomoct, potřebuji ze sebe vymáčknout mnohem víc než dosud. Pracovat pro Studio F13 není zedničina, člověk se musí stále něčemu učit a můj osobní život se neskládá pouze s popíjení absinthu a nahánění žen. Poslední dobou spíš naopak, ani si nevzpomínám, kdy jsem si naposled koupil tu zelenou Bohyni a udělal si soukromý dýchánek, jen já a ona. Silný deficit, a ta druhá? Ta druhá bohyně, ta co se ani neozve, o té nevím nic, jen silně začínám pochybovat o našem přátelství…

Chybí mi nějaké hluboké setkání, měl bych zas vyrazit na Science Café anebo na BuzzMeet, jenže ta Praha že, nejlepší srazy uprostřed týdne na čtyři hodiny, to je pro mě fakt z ruky. Proč mě ta Praha pořád k sobě tak volá a proč jsou Vary tak málo akční? Nebýt studia, nevydržel bych tu, vážně mě to tam baví, i když někdy mě to unavuje. Ta práce je ale dobrá a současný tým obohacený o SilenCuta nemá chybu. Myslím, že to, o co se snažíme, má smysl a nese nějaké výsledky, což bych od dobrého zaměstnání očekával. Nicméně se pořád něco musí vylepšovat a posouvat kupředu, někdy mě to vážně zmáhá. Já vím, na co si to stěžuju, že? O tom ten život je…

Těším se na den poezie a jsem moc rád, že na „před“ setkání dorazilo mnoho těch lidí, kteří to s námi tak nějak táhnou, bylo to moc příjemné setkání před vrcholem ledovce. Tam jsem si také opět potvrdil, že si rozumím mnohem více s lidmi, co jsou mnohem starší než já, jen jsem pořád nezjistil, čím to sakra je. Jediné, co mě mrzí je, že ona tam nebude, řeč je o té druhé Bohyni, stýská se mi, i když jsem naštvaný, že se ani neozve. Jedna kamoška jí obhajovala, že prý nemůže a že vím moc dobře, proč. Ale já nevím, já vážně nevím, proč by nemohla, lidé jsou přeci svobodní, nevolnictví bylo přeci zrušeno někdy kolem roku 1781… Asi bych měl přehodnotit náš „vztah“ a jít dál. Ale copak to jde? Když se seznamuji s jinou holkou a ona se mě ptá „Ty seš E….. Š……… učitel života, že?“… nejde to, ona vždy žrala mě, jako já žeru jí a v tom je ten abstraktní uroboros, který mě bohužel s jejím deficitem začíná štvát…

Koupil jsem si nové těžké boty, říkal jsem, že už nikdy ne, než je člověk ošlape, teče i krev, život ale tvoří hlouposti a maličkosti. Probouzet se sám ve svém prázdném pronajatém bytě a pít kafe při instrumentálech Johna 5 je opravdu zvláštní. Již pravidelné nedělní obědy s bohem jsou také divné a čím dál víc si uvědomuji, jak moc jsem se v některých věcech osamostatnil a uzavřel, jsem naprosto jiný, než si pamatuju, je to ale celé moc fajn…

Dirty Sanchez

Možná byste mohly čekat komentář k stejnu jmenovanému filmu nebo kapele, nicméně, bude řeč o jídle.

A co má pojem „Dirty Sanchez“ společný s jídlem? To byste se dozvěděli, kdybyste zašli na bagetu do jedné nejmenované bagetárny v Karlových Varech a poručili byste si právě stejnojmennou luxusní zapečenou bagetu. Pracuje v ní strašně zajímavý člověk, který je hodně cítit hip-hopovými manýry ale v hlavě má spousty geniálních věcí. Ale k tomu spojení, motorkáři možná už tuší o čem je řeč. „Dirty Sanchez“ je totiž pro ně známý pojem, jde o velice nechutnou záležitost. Když totiž takový motorkář prohání svou mašinu po místech, na které zapomněl i sám bůh. Rád se zastaví někde v nějakém tom nevěstinci, aby si trochu užil. Což je celkem v pořádku, nicméně když se mu ona „sociální pracovnice“ znechutí, strčí si prst do té díry, kam se odváží podívat jen celníci a pak jí při souloži ten prst strčí pod nos. To je tedy „Dirty Sanchez“, jak již jsem psal, jde velice o nechutnou záležitost. Mno a tento výše zmíněný bagetář vám tuto stroku rád vysvětlí a dodá „Někdo mi to vyprávěl a tak jsem po tom pojmenoval jídlo“. Takže si tak v klídku koušete do té své bagety a raději už moc nepřemýšlíte, avšak, bageta luxusní, pochutnal jsem si na ní už podruhé…

Někdo tak prostě pojmenoval jídlo, každé jídlo má přeci svůj příběh...

Jmenuje se to “post-babylon-syndrom“

A může se to projevovat všelijak. Může vás to paralyzovat, anebo se vás to vůbec nemusí týkat. Jedna studentka sociologie z toho udělala téma svojí diplomky (škoda, že nemohu jmenovat a v noci se nedá číst). Nechuť k životu a komunikaci, brýle se šedavými skly, radost z ničeho, naštvání na všechno, nuda, stereotyp, povzdech. Vlastní vinou?! Kdo by hádal, že je řeč o naší malé vísce, hádal by dobře…

Mluvíme zde hlavně o všeobecném stereotypu lázeňského města a špatné komunikaci uprostřed ničeho a zároveň něčeho, co považujeme za nudu. Nudou se pro každého rozumí vždy něco jiného. Nechci zde ale slovíčkařit. Chtěl bych jen nepatrně nastínit to, v jak prazvláštním a vtipném městě to vlastně žijeme a jak moc si tu vlastně nerozumíme.

Poslední tři dny tu celkem pršelo, podzim je letos krutý, což mi přijde v pořádku. Nicméně mě jednou takhle cestou z oběda napadla myšlenka. Jak je to tu vlastně multikulturně různorodé. Pochmurné mokré počasí a ranní romantická mlha připomíná Londýn. Zatímco přibývající rozdílné pachy na každém rohu ulice připomínají Prahu, přesto povětšinou míjíte rusky mluvící lidi. Na základě této skutečnosti můžeme klidně a s plným sebevědomým tvrdit, že bydlíme současně ve dvou hlavních městech různých národů a to uprostřed ruského území, kde se mluví rusky, německy, vietnamsky a v poslední řadě česky. Povězte, kdo z ostatních to má? Kdyby ale jen toto bylo vše, možná bych o tom ani nepsal. Ale ono i s těmi jazyky to není úplně tak jasné, jak by se mohlo zdát. Slyšel jsem o rusky mluvící ženě, která se snažila prapodivnou češtinou objednat jídlo v čínské restauraci, kde také sotva uměli česky. Představa této situace je víc než komická…

Takže, jak se tu vlastně mluví? Je v tom trochu bordel, a když se potkají dva, co čistě náhodou ovládají celkem poměrně stejný jazyk, stejně to nějak vázne… A to jsme právě u toho “post-babylon-syndrom“. Hodně to tu koluje, sice v trochu jiné verzi, ale to bych nebyl já, abych si to neupravil k obrazu svému. Nesejde teď na tom, kdo to vymyslel a jak to vůbec myslel. Avšak, základní myšlenka tohoto syndromu je jasná: nemožnost, neschopnost, nechuť se jakýmkoli způsobem dorozumnět a to bez ohledu na jakýkoli jazyk. Nicméně když se rozhlédnete, bez přetvářek, možná porozumíte kouzlu tohoto města, a možná se zasmějete jako já, a když se to podaří, možná nás bude víc, víc těch, kterých se to netýká…

Psáno pro zdaryvary.cz (kvalita: z 10 pochopí 1)

DEN POEZIE 2009 BÁSNÍCI PŘEDSTAVUJÍ SVÉ BÁSNÍKY

Již se stalo mou tradicí, každoročně se účastnit této akce, letos dokonce jako spoluorganizátor s KKV, chtěl bych vás tedy srdečně pozvat. Vzhledem k tomu že jsem od minulého ročníku nikde nic nepublikoval ani nečetl, využiji této příležitosti a představím na místě něco málo z mé současné poetické tvorby… Letošní ročník bude zase opět o trochu jiný než ten předchozí. Každý z nás přítomných představí kratší program ze života a díla svého oblíbence, autora, který jej nejvíce ovlivnil, k jehož dílu se stále dokola vrací, jednak pro inspiraci, jednak z potřeby opět vnímat krásu verše a pocitů. Jména představovaných básníků budou držena v přísném utajení, ozřejmí se až v reálném čase, aby bylo také nějaké překvapení… Následná doplňující diskuze nad sděleným a pokud bude odvaha, četba vlastní autorské poezie. V průběhu podvečera bude mluvené slovo prokládáno vstupy hudebníků, zahrají k tanci i poslechu. Krajská knihovna Karlovy Vary:A-klub, Závodní 378/84, Karlovy Vary od 16:00 do 19:00

Jsem flegmatický, podrážděný a možná v depresi

Ne jen já jsem si toho všiml, ale i Bojovnice, která se mnou tráví mnoho času, řekla že se ze mne stává flegmatik. Myslel jsem, že za tím stojí podzim, minulý rok v tomto čase jsem prožíval podobné pocity.

V modním časopisu StudioZone je zajímavý článek o podzimních depresích. Ve skutečnosti, jak je již známo, jde o úbytek světla. Tím jak se posunul čas, stáváme do tmy a domu se vracíme opět za tmy. Lidi jako já, co celí den sedí v kanceláři, přicházejí tedy z větší části o kontakt s dením světlem. Tím se tedy snižuje produkce serotoninu a endorfinu. Ty se považují za takzvané hormony štěstí. Také se vytváří méně vitamínu D a naopak se zvyšuje prudce melatoninu. Což není zrovna moc košér. Podle tohoto chemického výkladu, je tedy dost možné, že podzimní deprese jsou jen mýtus. Ve skutečnosti jde o chemickou reakci na úbytek slunečního záření, které jak je známo, je tak důležité pro náš život.

Deprese jsem tedy vyloučil, ale k nim bezprostředně spadá podrážděnost, kterou si neumím vysvětlit, stejně jako ten můj flegmatický přístup k věcem. Nebo spíš jde o určitý nadhled co postupem života získáváme?

Už nejsem z tolika věci paf jako ostatní, hodně věci beru s nadhledem a nehrotím zbytečnosti. Naopak se snažím soustředit na detaily, za tu dobu co tu jsem, pochopil jsem že na nich často záleží. Mnohem víc než by jsme kdy čekali. Ostatně, to je vždy to co mne na sobě nejvíce štvalo, ta lehkomyslnost k maličkostem, to oni ve finále kazí vše co děláme. Myslím že se to dost odráží i v mé praci.

Každá mince má dvě strany, stejně jako flegmatický přístup. Na jedru stranu je to dobré, protože povětšinou mne nic netrápí, je mi to prostě vše jedno. Ale ta druhá stránka je divná, vytáčí mě totiž ty chvíle, když se někdo zabývá něčím co mne je jedno a otravuje mi tím moji flegmatickou relativní pohodu.

Na tom asi ale nesejde. Důležité je, že tohle vše mi umožňuje soustředit se na ty věci, které jsou vážně důležité…

Stále ve vzpomínkách...

A nejhorší je, že mi některé věci a lidi fakt docela chybí. Nedávno jsem byl v Mku v Ostrově na koncertě, hráli tam hácéčka, Animálové tam dotáhli nějakou německou kapelku (budu o tom psát na zdaryvary). Jeden člen z té kapely si přivezl svojí holku sebou, měla takové ty street bíle maskáče. Přesně tenhle typ holek mi vždy připomínají Sandra Nasic, bývalou zpěvačku Guano Apes. A přesně tak brutální byla jedná má žena. Možná si někdo vybaví zrzku, kámoška Kačky Čermákové. Nikdy jsem té holce neřekl jinak než "zrzko", měla krásné zrzavé vlasy (a ne jen vlasy ^^), byla to brutální žena která mi moc připomínala Sandru Nasic. Carnage nebo Fredie a vlastně celé tehdejší osazenstvo DSd clanu jistě pamatuje, to byly časy. A když už jsem u padlého DSd clanu, tak jak to dopadlo s DSd si myslím že to dopadne se zdaryvary.cz. Přišel jsem k tomu jako slepí k houslím, něco tam rozjel a mezi tím na to všichni pomalu serou. No co, budu psát jinam že, vlastně už píšu všude možně že to ani nestíhám. Nostaligie je všude přítomná, dejme si společně song LORDS OF THE BOARDS. Začíná zima, tak se to i hodí a možná letos rozjedu taky prkno, punk musí být! (právě aby bylo na co vzpomínat) ...

Vím že blázni který znám mě budou vždycky bavit

Aneb kurvy prodejný budu mít vždycky (ne)rád...

Prý co bylo to bylo, dle mě se ale naše minulost odráží v budoucnosti a proto mezi tím vším novým se v myšlenkách vracíme zpět. Proto poslední dobou v mém playlistu na mobilu jedou Wohnouti. Vzpomínky na školu, na ženy které tu byli a již nejsou. Na to kdy jsem ještě nebyl dospělí, když jsem byl typický mladík co si myslí že mu svět leží u nohou. Byla to sladká doba, doba nevědomosti. Člověk nežil moc všedně, protože volno měl už lehce po odpoledni, čtení Bukowského a jemu podobných v Mozartovo parku se stalo oblíbenou zábavou místo školy. Vzpomínky na Prahu... Stále silnější... Naposled to byl křest nového CD Goodfellas, ach ten Žižkov a hostinec "U sadu", hned jsem si to tam nevybavil, ale pak jsem poznal, to je to místo... Návrat do Varů bolel, ale jsem rád že ne jen mne. Jinak akce to byla dobrá, ještě jsem tom ani nestačil napsat report.

Ale co už jsem stačil od boku napsat? Pamatujete na krátký příspěvek "Různorodé zájmy?"?... Tak tu je: Ostrov massacre, Oslavy 110. výročí trati Krušnohorský Semmerin a nakonec  Od soumraku do úsvitu aneb hajný je lesa pán ... to vše za jediný víkend - já a Bojovnice. Bylo to dobrý víkend, ale přiznám že trochu náročný... Avšak, poslední dobou mám pocit že ona je jediná kdo přesně rozumí tomu jak funguji, však ona má podobné pocity o mé osobě. Její otec je zajímavý člověk, je to jeden z těch lidí za jakým v jeho prostředí uvidíte jeho práci, ad se podíváte kam se podíváte, všude stojí něco co vytvořil on. Na těchto starších lidech je zajímavé, že když se jim podíváte do očí, uvidíte tu dřinu...

No, a pak přišli zlý noty na večeři a dlouhé pracovní dny a ještě delší opuštěné noci, i když se tam někdo opět přišel, jenže ve finále je člověk stejně sám, protože ona ta relativní společnost na pár hodin... však asi možná víte, k obědu už se pak nedá dýchat...

Výrok Tomáše Bati z roku 1932 ke krizi

A jak to všechno sedí o hafo let později! „Příčinou krize je především morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující , dělat to, coj nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Krátce o kávě

Káva se stala naším denním nápojem. Pijeme jí každý den, pomáhá nám se se probudit a osvěžuje ducha. Pravost kávy se připisuje provincii kaffia v Etiopii, a to v devátém století. Na poprvé, káva zůstala do značné míry omezena na Etiopii kde jí ze začátku pouze žvýkaly. Nicméně, se v arabském světě začala rozšiřovat i na jiná obchodní místa, a kávová zrna byla přesouvána do severní Afriky. Odtud káva vstupovala na indické a evropské trhy, a popularita tohoto nápoje se šířila. První kavárna byla založena v roce 1683 ve Vídni, bylo to po bitvě s Turky, kdy se válečnou kořisti stalo 500 žoků kávy. První Čech kdo ochutnal kávu byl Hežman Čermín z Huděnic a Kryštof Harant z Polždic a to během své cesty do země Svaté. Evropané, mají nejraději kávu ze středně upražených kávových zrn. Čim více je káva upražená, tím více je hořká a čim méně, tak kyselá. Jak se říká u nás "zlatá střední cesta". U nás v Čechách je nejvíce oblíbený tak zvaný Turek, ale málo kdo ví, že s přípravou klasické Turecké kávy má pra-málo co společného. Turek všeobecně patří mezí jednu z nejvíce nezdravých káv. Dráždí sliznice, zvyšuje tvorbu žaludečních kyselin a žlučník tedy nezůstane ušetřen. Mezi nejzdravější a nejpopulárnější kávu na světě patří espresso. Tajemství kávy ještě asi zdaleka není odhaleno, podle studie Japonského vědce Yoshinori Masuo má prý blahodárné účinky i pouhá vůně kávy. Já osobně kávu miluji a piji jí každý den, někdy třeba jen jednou a někdy třeba i 6x, káva se pro mě stala den-no denní zábavou a relaxací. Svůj život si už moc nedokáži přestavit bez toho, aniž bych si vzal zajímavou knihu a sedl si do kavárny, popíjel dobrou kávu a četl kvalitní čtivo. A nakonec jeden citát a jedno video Káva musí být horká jako peklo, černá jako ďábel a sladká jako láska – Charles Maurice Talleyrand-Périgord.

Ještě jednou k tomu konci světa

Malá poetická ukázka z německého expresionismu.

Konec světa

Ve větru klobouk měšťák má strach.

Vzduchem zní cosi jako křik či pláč.

Ze střech se s nářkem řítí pokrývač

a příliv stoupá , píšou v novinách.

Je tady bouře moře na pevninu

se vrhlo a teď kosí hráze po stu.

Většina lidí smrká - mají rýmu.

Vlaky se hroutí z železničních mostů.

(Jakov Van Hoddis)

Konec světa

Náhlý pláč světem proplouvá,

jak Bůh by zemřel, zmizel beze stop a padá stín, tak temný, z olova

a tíží jako hrob.

Pojď blíže, a jeden druhého ať střeží...

Jak v rakvích ve všech srdcích

život leží.

Ty! Tiskni mě a líbejme se z hloubi...

Slyš, na svět tluče touha,

nástroj naší zhouby.

(Else Lasker-Schulerová)

Různorodé zájmy?

Bojovnice: hej všímáš si jak máme různorodý zájmy?

Já: jak to myslíš?

Bojovnice: V pátek jedem večer na HC koncert,pár hodin spánku...pak celej den strávený v duchu železniční historie a večer na tekkno. To se ti nezdá dost šílený? Do toho ty pracuješ jako programátor a hodně píšeš, a já studuji gymnázium...

Já: Když to řekneš takhle, uznávám že to je asi trochu divně různorodé xD

Bojovnice: Je to šílený,ale baví mě to.

Já: Mě těž kotě.

Fatalistický konec světa

Této zápisek nebude o ničem jiném než o tom fatalistickém chaosu, to ten podzim, řekl bych. Ale mě to až zas tak moc netrápí, toto sychravé a ponuré období, je moc dobré na psaní, depky rostou jako houby po dešti. Řekl bych – krásná to doba!

Jen ten pocit, všechno leze úplně do jiných barev než by mělo. Nevím, kde to přesně vázne, snad se asi blíží konec světa. Nebo mi něco uniká?

Koncem roku 2012 má vyjít noví Windows 8, ehm, pořád mi něco uniká? Microsoft nejspíš posune konec světa, ale asi ne úmyslně, podle mě to bude tak, že nestihnou datum vydání, takže konec světa se hold bude muset posunout.

Také jsem někde vyčetl, že nějaký slavný filmový producent, jehož jméno jsem již zapomněl (asi nebude tak slavný) chystá o roku 2012 a jeho zkáze film, rozpočet je několik milionů dolarů, prý se premiéra stihne před koncem světa. Kolik, že jsme to schopni investovat do naší vlastní hlouposti?

A nakonec toho všeho, když jsem dnes ráno přemýšlel o tom, jak se předctavím na letošním dnu poezie, uvědomil jsem si, že mě to vlastně může být vše jedno. To proto, že se jmenuji Václav Eder, narozen 30. Ledna 1988, a jehož smrt se datuje na 30. Leden roku 1988, však pro tentokrát, nedošlo k žádné fatální chybě.

O dovolené a tak různě

Frog Porn a samé šukání, Electro Prague Fest, 2 denní kalba u pana Crashe, nuda v Bochově, čajování ve Varech, Rock For Church, oslava Klárky a Knapči narozenin => to jest má dovolená…

Volno jsem se snažil trávit ve stylu relaxace, i když to co jsem jel, stejně bylo hardcor. Poslední dobou toho zas bylo moc, byť šlo o nežádoucí odmlku s Bohyní, až po nějaké nostalgické chvilky při ztrátě jedné důležité věci. Na druhou stranu, všechno je relativně v pohodě. Nedávno jsem si dokonce i celkem normálně popovídal s Ex přítelkyní. Konečně, normální debata dvou dospělých lidí. Často myslím na Prahu, na tu dobu, kdy jsem tam byl každý víkend, na tu holku a na její celou rodinu. Na to jak po mně po ránu házela nože, na to, jak to byla moje druhá rodina. Rodina, která mi chybí, poslední dobou jezdím víc a víc za Matkou. Přepadají mě divné chvíle v mém pustě malém bytě, ale jen když se nedaří, po většinou je to celkem v pohodě.

Dovolenou jsem nějak extra neplánoval, ani nebylo co, dopředu jsem věděl, že nebudu mít s kým kam jet, takže jsem nešetřil prachy. Vzal jsem to trochu tripem, objel jsem hromadu známých a docela jsem si to užil. EPF bylo moc povedené, už jsem zde o něm psal. Ale co se mi hodně líbilo, to byla dvou denní zewlení u pana Crashe doma v Ostrově. Crash je člověk, s kterým si rozumím, už dlouho, dřív jsme měli víc podobné názory, dnes se trochu rozcházíme. Ale kvalitní diskuze spočívá právě v tom, debatovat s někým kdo má na danou věc odlišný názor, a přesto se nepohádat, ale rozšířit v obou směrech obzor. A to se nám úspěšně po celé dva dny dařilo. Crashova ranní bonga ale nejsou pro mě, ale humor při vaření obědu, to je fakt mazec, něco málo jsem o tom musel twittovat, seděl jsem s laptopem v kuchyni a poslouchal ho. Oni dva, Crash a Lenka jsou strašně zvláštní par, sedí mi k sobě jako jedni z mála. Ale co mě fakt zarazilo, je jejich styl, paří oba jednu Onlinovku (tuším že Ragnarok) a tak nějak si to hrajou spolu, táhnou to tam jako v reálu. Jdem si takhle po Ostrově hned po tom, co jsme vyzvedli na zastávce Bojovnici, bavím se tak s ní a oni dva si vedou svojí debatu ve stylu. Crash: „Hele, tak jsem prodal těch 5 bafometů za nehorázný peníze“ a Lenka na to reagovala strašně pozitivně, jako kdyby si za to mohli koupit v reálu nový barák a auto k tomu. Dost mě překvapilo s jakou vážností se můžou lidi bavit o nějaké počítačové hře. Trochu mi to připomnělo staré časy u Starcraftu.

Na RFCH jsem potkal nějakou ženu, co fotila na Severním Vítru, hned jsme se poznali, heh, fotografové z akcí no. Celkem mě to reportováni pro zdaryvary baví, udělal jsem si tím celkem dobré jméno, dnes už mi automaticky chodí pozvánky na akce, vstup free atd. Dokonce jsem dostal nějaké nabídky, abych psal pro někoho jiného, dokonce i na plný úvazek, ale zatím to chci brát jenom jako koníček, ale časem uvidím. Nejvíc mě na tom baví to, s kolika lidmi se přitom seznámím. Díky ZV jsem poznal Petru, to je taky taková bytost, s kterou si celkem dobře popovídám, dokonce o mě napsala něco co se mi líbí: „DĚSNĚ ZLEJ KLUK :DD Připomíná mi toho spolubydlícího Ashtona Kutchera z Butterfly Effect :)“. Mám to přímo na profilu zdaryvary. Kde mimo jiné, můžete sledovat na jaké akce se chystám.

Bojovnice a já, často mám pocit, že ona je jediná, kdo mi poslední dobou rozumí, naše komunikace často probíhá pouze očima. Chtěl bych tu ale objasnit náš vztah, protože už snad od konce MFFKV se po Varech rozšiřují jisté fámy o tom, že spolu jaksi chodíme. NE, nechodíme. Jsme něco jako sourozenci. Sice jsme si řekli, že až budem ve 40 hnusní a nikdo nás nebude chtít, že se vezmeme, ale to je vedlejší. Občas se může zdát, že na sebe něco rozjíždíme, ale to je náš humor, který asi jen tak někdo nepochopí, jako x dalších věcí.

Jo a Varská omladina vůbec neví co je to šukat xD …

Chybí mi právě ona

Byla tu dlouho, jeden čas nepřímo, naše přátelství bylo víceméně na dálku, ale když se mi začal bortit svět, byla to ona, základní opěrný bot. Ne, nemohu říct že bez ni bych si to nedal, ba naopak, dal bych si to také. Ale sní to bylo mnohem snažíš, trochu víc jsme se k sobě přiblížili, pro ni to bylo něco co ji ještě nikdo neukázal a pro mne? Po dlouhé době, mně zas bavilo, do toho dávat vše, aby výsledek stal za to. Já vím, nebylo to asi fér k vůči té druhé zraně, ale co je dneska fér? Krom toho, každy hledá jen to co nemá, a pokud někdo něco nemá tam, hledá to jinde. Problém je teď, ten problém děla jeden kočkodan. Ale na druhou stranu se mu moc nedivím, přesto si ale myslím, že by člověk měl nejdříve hledat chybu sám u sebe, než obviňovat ostatní, za to, za co si může sám. Fakt je ten, že jsem udělal něco co se mu ani líbit nemohlo, ale přesto si na mne neměl tolik dovolovat, není až zas tak chytré si ze mne dělat nepřítele.

Prý bych se měl teď držet z pátky, chvíli sem to akceptoval, ale přijde doba kdy to uvidím jinak. To proto, že mi chybí, ona to ví a jistě jí chybí i má přítomnost, ale také proto, že mne, zvířeti, spícímu tulákovy po hvězdách všech zemí, nebude nikdo říkat co má a co nemá dělat.

Má poslední slova: "Vyjeté koleje nejsou cesta, ale nechme lidi jít svým osudem, běž, ale nezapomeň, že ve stínu bude vyryto mé jméno, na vždy!"

Teď tady jsem a ona nemůže za mnou, přesto vím že by šla ráda. Ztratil jsem ten přívěšek co jsem nosil v těch nezapomenutelných chvílích, ten co byl tak důležitý, ten co jsem ji dál aby ho nosila, aby jí ochránil. Musel jsem si ho vzít zpět, otočila se ke mne zády, ač nechtěně. Myslel jsem že je průser že jsem ho ztratil, ale po dlouhé probděné noci jsem pochopil ten princip, byl to znamení.

(Napsáno během dovolené u Crashe doma)

Electro Prague Fest 9 1/2

V sobotu 22. srpna 2009 v pražském klubu Exit se konala gothic a darkwave akce s názvem Electro Prague Festival, kde se objevily tuzemské hvězdy jako Alvaréz Peréz, The Shadowplay a jako hlavní DarkStar floridští The Crüxshadows, kteří si připravili opravdu velkolepou show plnou temné romance.

Jelikož poslední dobou vůbec nejezdím někam jen tak, přinesl jsem z této akce celkem rozsáhlý report s fotografiemi, který najdete na zdaryvary.cz pod názvem Electro Prague Festival 9 1/2

Jako vždy mi dělala doprovod Terezka, tentokrát ale ne sama, s sebou jsme vzali Majdu, měla jet i Petra (všechny tyhle tři holky mám moc rád - foto), ale nějak nastydla, přesto jsme si to maximálně užili. Pár osobních fotek nalezne u mě na Facebooku.

Je zvláštní, jak mě ta Praha přitahuje, jak to tam mám rád, a jak mi připomíná dřívější časy. Lidi, které jsem jeden čas považoval za rodinu, a jsou to právě ti lidé, kterým se dnes nemohu ani podívat do očí. Mám rád to město, přesto se od něj raději držím dál, je to tak prozatím dobrá volba.

O EPF si můžete to nejdůležitější přečíst v reportu, proto zde uvedu jen ty věci, které jsem tam nemohl dát. Mě osobně zaujala After Party, která byla sice až u konce, ale byla asi nejvíc spontánní. Neříkám, že zpěvák The Crüxshadows mě nebavil (doporučuji si přečíst komentář na FB u fotky kde sním jsem vyfocen), ale to co se dělo k pozdějším ranním hodinám - solo akce s pány doktory (mimochodem zdravím, snad se sejdeme na Night Side) na tribuně, punkování s tou punkerkou, co mi dala skoro pěstí, pokec s přáteli typu (joke - kdo tam byl chápe), až po tu sexy show, co tam jeli ty ženy, jo a abych nezapomněl na tu s prominutím hadici, žena v červeném! Ta byla taky moc dobrá. Nedá se to vše popsat, tahle akce se musí prostě zažít!

Vždy, když tam jsem (v Praze) s Terezkou, jedem na punk, to znamená že tam jedem autobusem a první zpátky nám jede až 06:00 ráno. Proto vždy skončíme v té podivné Pizzerii na Václaváku, takový už náš malý rituál. A právě tam jsme potkali tu Blondýnku, co byla tak odvařená z podvazků, co měly holky. A ten kluk, co nás doprovázel, chudák, trochu jsme mu popsali Vary, teda spíš to, co tady jedem spolu s ostrovskou bandou, tekkno, drogy, sex... Myslím, že na návštěvu Karlových Varů dlouho nebude mít chuť.

Ach, už se nemohu dočkat 19.9.09 - pojede se na Night Side, jako vždy dovezu s sebou zpět report a spousty zážitku, takové spousty, že je sem opět nebudu moct ani napsat, jsou věci, které raději zůstanou zamlčeny ;)

Fotky ze Severního Vítru 2009

Předem se omlouvám za takovou prodlevu, položilo mě do postele lehké nachlazení, tedy tu je rozsáhlá Fotogalerie na webových albech od Google (rajče nemám rád).

Fotky: Severní Vítr part1 (500 fotek)

Fotky: Severní Vítr part2 (123 fotek)

A pro zájemce a mé kamarády je připravena malá fotogalerie o 100 fotkách, lidi, s kterými jsem tam byl (hlavně ty moje tři kočky), jsou na Facebooku pod názvem Severní Vítr 09

Kdo by měl zájem o exempláře v plném rozlišení 3888 x 2592, může si o ně napsat na email eddycek.ve@gmail.com

Fotky lze šířit, ale nijak modifikovat, pokud v něm zanecháte ten copyright co jsem si tam umístil.

Článek prioritně psaný pro zdaryvary.cz (a jistě se objeví i někde jinde) bude publikován během tohoto týdne.

Doufám, že se vám fotky budou líbit, a komentáře prosím piště sem, děkuji.

Kdo chce být věrný sám sobě, musí být nevěrný jiným

Všechno je pro změnu zas jinak, je docela náhle pěkné, jak se věci mění, plánovaní není na místě, v podstatě je někdy lepší nic neplánovat a nic nehrotit. Největší naivita je věřit v lidi, dokonce se nevyplácí ani věřit v sám sebe, člověk prostě musí pochybovat ovšem aby nebyl za hlupáka.

Charles Bukowski má jednu krásnou báseň, kde se snaží podat myšlenku ve smyslu: nikdy nestavte svůj život na lidech, na čem koliv jiném, ale hlavně ne nikdy na lidech! To mě tenkrát před třemi lety hodně vzalo za srdce, a dodnes si tohle říkám když se znovu a znovu zklamu v někom z těch lidí. Nestavět nic, krom svého díla. Počkat, jak to tvrdil Nietchéze? „Nechci tvořit své štěstí, chci tvořit své dílo.“ …

Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, proto dnes sedím opět v Čajovně v tmavém koutku a píšu tento text, již dlouho jsem nic nenapsal, nebyli moc dobré myšlenky. Strach lže a ty mu věříš aneb kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí - základní problém lidského vědomí.

Nechci nikomu nic radit, ani mu říkat co má dělat, ale poslední situace okolo jedné mé oblíbené osoby se mi moc nelíbí. Asi jsem neměl říkat nic, ani to že mezi námi jest jasný konec, byla chyba zas do něčeho mluvit ženský. Froude tvrdí „Chraňte svoji svobodu, ale ctěte cizí!“… Odpusť, jen myslím na své zkušenosti. Na základě toho, co vše se stalo a jak moc to bylo pro nás oba dobré, a o kolik se vše mezi námi posunulo, myslím si, že to že to utneme, bude zárodek pro odmlčení, tedy nejspíš jistý konec. A to se mne tedy nelíbí. Ale co se dá dělat, opravdové přátelství nemluví, ale jedná…

A co Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech?

Tak to byl zas nářez, řekl bych, maximální akce, party, lítanice po městě s Bojovnicí atd. Nejlepší událost pro mě bylo asi 4 ELEMENST, report na zdaryvary.cz se povedl a pak tyto dvě videa na youtube (první, druhé) se také povedly. Nevšední zážitek. Akce pod Chebským mostem, ve W Clubu a mnoho dalšího. Na film jsem se tradičně nedostal, ale to mě až zas tak netrápí, důležité je to maximální využití toho, že se tu něco děje, pro zbytek roka to tu zas bude chcípat nudou.

Poslední dobou se zas cítím jako poslední sirka ve společnosti tří kuřáků, co nevidět jeden z nich dostane chuť a já budu zas a opět vyhořelý. Tradiční stav, jen nevím, čím to vším je, jestli prací, chlastem a všeobecně drogami nebo ženami nebo tím vším? Kde je hranice mezi tím? Měl bych si najít tu hranici, abych měl vše, ale přitom nebyl z toho tak zničený, protože ve finále je mi to vše pak na nic, když jen tak sedím a tupě zírám do prostoru.

Kdo chce být věrný sám sobě, zpravidla musí být nevěrný jiným, jest má odpověď na zoufalé činy, a litovat toho co jsme udělali? Ne! Lituju toho, co jsem neudělal, a že je toho hromada. Proto již žádná pokora a soucit, protože bez své věrnosti k samotnému já žít už nikdy nechci.

Nemám rád lidi s Oidipovským komplexem, ale zas nejsem proti věcem nebo radám, co už jsou léta prověřena generací za mnou. Nechápu proč má někdo pořád v dnešní době pocit, že je třeba být za každou cenu originální vše si udělat sám. Na světě je tolik věcí, tolik oborů, a tolik věcí už vymyšlených, že prostě není důvod vymýšlet něco co už jest dávno vymyšleno. Ten kdo to nechápe, ztrácí čas. Je dobré pochybovat, jak již jsem psal,ale všechno má své hranice.

A dál už jen Epikuros: „Když si tedy stanovíme jako konečný cíl rozkoš, tak tím nemíníme rozkoše hýřilů a takové rozkoše, které nespočívají v ničem jiném než v požitku, jak míní někteří lidé neznalí věci a někteří odpůrci nebo ti, kteří úmyslně nechtějí rozumět, nýbrž míníme zproštění tělesné bolesti a osvobození od vyrušování z duševního klidu….“

To protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!

Jsou knihy, které ovlivňují náš pohled na svět, a jsou knihy, co nestojí ani za to je číst. Podobně je to s filmy ale i s lidmi. Nedávno mě napadlo se po dlouhé době podívat na Acid House od Irvina Welshe, tentokrát na film, knihu jsem četl již několikrát. Ty tři příběhy mě stále naplňují, těžko definovat přesně čím. Nejvíce ze všeho mě bere první příběh, a přesněji jedna pasáž, kde hlavní postava příběhu vede rozhovor s bohem, zde je přesně ta pasáž v anglickém jazyce.

Následně jsem si musel přehrávat další scény, nejen z této knihy, ale i z dalších knih Irvina Welshe. Jeho knihy hodně ovlivnily mé myšlení, hodně ovlivnily můj pohled na svět. Naposled to byl Čáp Marabu, kočkodani a dnes zas opět píča blbá - moje oblíbené hlášky, které mi připomínají svět Irvina Welshe. Tak proto občas říkám to, co říkám, a kdo si přečte dalších 50 knih, pochopí další věci které říkám a dělám…

Knihy nás rozvíjejí, ale nemáme z nich reálné zkušenosti. Myslím že to byl Dostojevskij, který tvrdil něco ve smyslu, že spisovatel je něco jako člověk který zakresluje mapy, a čtenář stojící člověk v krajině, jenž drží mapu, aby měl lepší orientaci. Tato myšlenka se mi moc líbí, protože člověk potřebuje opravdu trochu té fantazie, aby si představil tu situaci a dokázal se podle toho chovat.

Inteligence je prý – schopnost člověka správně se zachovat v neznámých situacích. A je přeci jedno co tomu předchází. Já vím, žádná novinka - nic není novinka. Všechno je to stejné už po 2 000 000 let, stejné, na téma uhlík, vodík, kyslík…

A proč jsem poslední dobou ke všemu a ke všem tak kritický, to protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!...

Nevhodné být jiný, přesto si dám další Metaforu

Dny ubíhají tak rychle, ani nestíhám registrovat vše, co je za potřebí. Když cítím čerstvý vzduch, je relativní vše okolo mě, ale ten pocit netrvá dlouho. Žiju ve světě, který si diktuji na papír, který je poskvrněn mojí vlastní krví, křičím v nocích básně, které jsem poslal do /dev/null …

Hledám pravdu, ale ne tu univerzální, ta totiž není. Nevidím úspěch života v tom, být pouze šťastný. Jako nevidím důvod proč si vážit lidí, kteří jsou hodní, naopak, hodní lidé jsou často blbci. Ale neházím vše do jedné škatulky, je to jen zkušenost, možná jen dojem.

Práce mě naplňuje a po delší době zas dělám maximum, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší. Jsem rád, že jsem zas na té správné vlně. Tehdejší rozhovor na téma 'Jsi šťastný?' skočil v bodě 'Co je to vlastně štěstí?' Dost relativní pojem a ne zdaleka jediný a určitě ne ten, co bych nějak zvlášť hledal.

Nemohu přestat poslouchat Tanec Sekyr od WWW, relaxuji ve snech a za pochodu této vnímavé hudby, naslouchám všem těm metaforám, protože je mám rád. Často v jistých náladách plodím hromady metafor, baví mě to. Škoda jen že málo lidí chápe. Prostě nemám rád jednoduchost, je moc laciná, bídná, nudná…

Bohyně díky nějaké síle, která je asi ve mně, neodplula. Lhal bych, kdybych řekl, že mě myšlenka na odplouvající loď  nezneklidnila, problém mužského ega číslo 1 hrál na místě svou roli a básníkův pud se také projevil.

Doma ve svém bytě jsem objevil jistý exemplář, ale už jsem zjistil, komu patří. Na tu vůni člověk jen tak nezapomene.  Ale bylo tady toho teď nějak moc, takže jist jsem si nebyl. Zajímavé, jak moc mě potěšila tato situace.

Do mého prostoru se dostalo více věcí, které chci checknout, vlastně ani nevím, kde na to vše vezmu čas. Nigy jsem onehdy viděl strasně nerad, ale v pátek donesla něco, co pozvedlo mé smysly na lepší level, ten kdo ví, co je ta holka za punk asi tak nějak tuší o co jde. Někdy se vážně cítím tak, jak zpívají www . . . Prosil bych další kafe, tentokrát více cukru, prosím…

Sledujte twitter.com/EDDYcek a budete vědět víc...

Video: World Builder

Užasne video o tom jaká by mohla být virtuální realita, za pár let by mohl tak to nějak vypadat i současný Second Life

World Builder from Bruce Branit on Vimeo.

Někdy je vše málo a málo hodně

Pomalu se ztrácím ve svých pocitech, usínám na všech místech světa, jsem utahaný, utahaný svým stylem života. Myšlenky nezastavitelně bombardují střed mého mozku. Někdy je vše málo a jindy zas málo hodně. Bojovnice ví, chápe, viděla mne ve stavu naprostého vyčerpání. Ne, nejde to se mnou ke dnu. Naopak, jde to nahoru. Jen ten styl, co jsem nabral, asi není žádná pohoda. Člověka to zmáhá, držet v hlavě myšlenky, nikomu je neříct. Jen občas propustit něco málo z toho, co vám leží na srdci.
A čím víc je člověk jakoby sám, tím víc má čas ponořit se hluboko do sebe a hledat sám sebe. To člověk totiž dělá celý život. A kdo říká, že sám sebe už našel, tak našel jen prázdné dno plné sraček! A ta samota není vždy tak zlá, jak to ze začátku vypadá. Mne, básníka spícího na všech možných koutech světa, vábí myšlenky shora, z nitra mého mozku, jenž usíná osamocen v prázdnotě putujícího oceánu, mořem plných dravců, jenž se chtějí nasytit. Ochutnat mou krev, mou zkaženou krev. To nedovolím, i když by to byla nepochybně jejich smrt!

Bohyně tančí a zpívá celou noc, rád ji vidím šťastnou. Jsem pak také o moc plnější, když vidím její rty, jenž se pohybují do slov Vypsané Fixi – cítíš krásný štíhlí ženský tělo, cítíš to tělo… cítíš to tělo…! Na vzdory všemu co se děje, je nad slunce jasné, že má duše zpívá s ní a je úžasné, si tohle období vychutnat – Víme co chceme, já a ty přeskakujeme mrtvoly… Obraz v zrcadle nebo v zakouřené místnosti s výhledem na plné krásné poprsí zůstanou navždy v hlavě. Jako těch dalších x stovek nezapomenutelných chvil s lidmi, jací už neplují ve vašem časovém rozhraní, ale přesto tam někde uvnitř svítí na vaši cestu – Loučíme se a je to jako kruhy ve vodě, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme…některý lidi jsou tu napořád, ty jo, co to je! Každý si v tom najde co chce…

Chtěl bych po dlouhé době posunout čas do bodu mrazu. Rozloučit se s spoledními pocity naděje, kousnout prázdnotu do ucha, nechat se jen tak vznášet prostorem a poslouchat šum ve tmě. Je smutné a zároveň krásné, že končí ten stav to live in the shadow.

Je čas posunout práh budoucnosti dopředu. Nebylo a nebude to jednoduché, ale co je vlastně jednoduché, když vše je málo a málo zas hodně?

Poslední věty Literárních novin

Literární noviny padají. Rozesílají tento text, koluje to mezi mnoha lidmi. Přesto však ne každý o tom ví a ne každému se dopis dostal do rukou. Jeden můj kamarád ho obdržel a snaží se ho šířit dál. Poprosil mě, abych ho uveřejnil na svém blogu. K prohlášení redakce a lidí z kruhu novin je těžké něco dodat. Sám jsem o tom dlouho přemýšlel, ale nemám co dodat, vše je níže uvedeno. Snad jen, je mi líto. I když jsem je každý týden nesledoval, přesto jsem jim vždy byl nakloněn, něco to vypovídá o téhle době...

Situace v redakci Literárních novin se vyhrotila.

Brno, 16. května 2009 – Individuálním protestem sazeče Miroslava Švejdy, který odmítl pracovat pro vedení s minulostí v komunistických tajných službách, vyvrcholila v pátek 15. května problematická situace v redakci týdeníku Literární noviny. Několikatýdenní napětí bylo způsobeno nezvládnutým a nekoncepčním vedením nového šéfredaktora Zbyňka Fialy. V zimě 2009 se novým vydavatelem Literárních novin stalo sdružení Právo, solidarita a informace (PSI), blízké sociálně-demokratickému prostředí a garantující autorskou i koncepční kontinuitu listu. Redaktoři Literárních novin spolu se svým bohatým autorským zázemím spatřovali v novém vydavateli naději na vyřešení vleklých finančních potíží listu a možnost jeho dalšího rozvoje. V průběhu jara 2009 se však ukázalo, že nový šéfredaktor nejenže není schopen vytvořit, předestřít a prosadit novou, oživující koncepci Literárních novin a že redakci podnětným způsobem nedokáže vést, ale že má z pohledu Literárních novin a všeho, co ve své historii představovaly, velmi problematickou politickou minulost. K nynějšímu vyostření situace došlo ve středu 13. května, kdy občanské sdružení PSI převedlo vydavatelská práva LtN novému subjektu, akciové společnosti Litmedia. Majoritním vlastníkem společnosti je Miroslav Pavel, předseda představenstva vydavatelství Vltava-Laba-Press, člověk s podobnou minulostí jako stávající šéfredaktor. Jednání s Miroslavem Pavlem o současné neudržitelné situaci, které se odehrálo hned den nato, nenabídlo redakci přijatelné východisko. Miroslav Pavel i lidé kolem něj celou svou osobní historií naprosto odporují étosu Literárních novin. Redakce Literárních novin zároveň vyjadřuje své zklamání nad tím, že ČSSD, která chtěla nad tímto prostorem svobody převzít patronát, jej v tuto chvíli de facto definitivně zmařila. Redakce je přesvědčena, že Literární noviny navazující na tradice Literárních novin a Literárních listů z let 1967-1969 a z let 1990-2008 tímto zanikají. Osobnosti Literárních novin dostaly v pátek možnost krátce se vyjádřit k nastalé situaci: „Literárním novinám se konečně dostalo svobody na protest zaniknout,“ řekl spisovatel Ludvík Vaculík. Spisovatelka Eva Kantůrková: „Tento případ je symptom doby a jako takový ukazuje, že demokracie je snadno průchozí režim, ve kterém je možné skrze finance dostávat se neuvěřitelně snadno z prostředí do prostředí.“ Spisovatel Alexandr Kliment: „Literárky potřebovaly nového vstřícného investora, nikoli arogantního likvidátora, který chce vydělat na titulu, ale s myšlenkou a tradicí LtN se kšeftovat nesmí. Vzpomínka z roku 1967 – LtN likviduje komunistický funkcionář s potěšením Kremlu, tentýž – jen s jinou kravatou – je dnes likviduje s potěšením kapitálu.“ Herečka a politička Táňa Fischerová: „V roce dvacátého výročí změny režimu je to další neutěšená zpráva o tom, kam jsme se to dostali.“ Politolog a ředitel New York University in Prague Jiří Pehe: „Literární noviny, s nimiž jsem v posledních deseti letech spolupracoval, jsem vnímal jako instituci, která v české mediální krajině byla jediným skutečným hlasem otevřené společnosti v popperovském smyslu.“ Filosof Jaroslav Šabata: „Člen představenstva VLP Miroslav Pavel zřejmě doufá, že čelenka z regionálních deníků bude ozdobena perlou Literárních novin, ale s ohledem na mužstvo, v čele s šéfredaktorem Zbyňkem Fialou a předsedou vydavatelského subjektu ing. Janem Mládkem, které poslal pacifikovat redakci, z toho samozřejmě nemůže nic být.“ Petr Jedlička, zástupce šéfredaktora: „Za daných podmínek nebylo fakticky možné ani morálně únosné pokračovat.“ Marta Čapková, provozní ředitelka: „Redakce takového listu, jako byly a jsou Literární noviny, zkrátka nedokázala přijmout šéfredaktora s minulostí v komunistické rozvědce. A jsme v tom všichni zajedno.“ Matěj Stropnický, pražský redaktor: „Dvacet let po revoluci se sice nebojím komunistů ve vládě, ale pracovat pod estébáky zatím neumím. Literární noviny nemohou důvěryhodně vést polemiku s kapitalismem za řízení a z peněz lidí, kteří se neumějí vyrovnat s bolševismem v sobě.“ Jan Šícha, pražský redaktor: „Svoje jsem napsal. Kam budou psát jiní? Zdravím hlavně čtenářky.“ Patrik Eichler, pražský redaktor: „Je příznakem ‚malé normalizace‘ české současnosti, že na moci a ekonomických vlivech nezávislý tisk a živá kultura mohou existovat pouze v podobě ghett. Literární noviny byly reprezentantem nezávislého prostředí. Proměnit je v reklamou živený emitor textů psaných dle jednoho mustru kvazi profesionálními žurnalisty odporuje jejich tradici. Alibismus sociální demokracie, jejíž exministr byl krátce hlavním majitelem novin, pouze prohloubí kulturně-politický střet mezi českou liberálně levicovou inteligencí a levicově-demokratickou politikou.“ Tomáš Tožička, šéf redakčních odborů: „Proti všem dohodám o kontinuitě listu byly Literární noviny prodány do rukou bývalým nomenklaturním kádrům, kteří se znovu dostali do klíčových pozic a jakoukoli spojitost s tradicí liberálního myšlení odmítají. Je to další podoba elitářského čachrování, které tuneluje nejen ekonomiku, ale i zbývající svobodný a nezávislý prostor.“ Jakub Patočka, šéfredaktor v letech 1999-2009: „Vypadá to jako konec Literárních novin. A je-li to tak, vinu v každém případě nese sociální demokracie. Rozhodně to ale není konec prostředí, které tu vzniklo. Budeme pokračovat.“

Setkáhní nového spolku nezávislých Poetů z Karlovarska

14. Února 2009 15:00 A-Klub Krajské Knihovny

Vážení přátelé, máte-li rádi poezii, či ji sami dokonce tvoříte, jste srdečně zváni na naše setkání. Poprvé jsme se sešli na loňském Dnu poezie v krajské knihovně a máme zápal dál tvořit. Přijďte mezi nás. Rádi vás uvidíme.

Vážně někdo pochyboval u důležitosti Twitteru?

Něž jsem se potopil do světa Twitteru, čekal jsem jakýsi objev budoucí informační sítě. Ono to bylo logické. V té době, kdy jsem si založil účet, už se o Twitteru všude psalo. A ten, kdo v té době házel komentáře vypovídající o zbytečnosti a ztrátě času na twitteru, byl hloupý a nedokázal se na to podívat z více úhlů. (jak už to mnoho lidí dělá)

Microblogování je jako normálí blog. Je to zdroj informací, který povětšinou vytváří nějaký nezávislý zdroj. Takže většinou nejde o nějaké komerční bláboly. A o to je horší hledat zdroj, který opravdu v sobě nese nějaké informace. Každy blog (nebo microblog) je jiný, a každý si najde ty svá vlákna informací podle toho, co ho zajíma. Proto nelze všeobecně posoudi ani jedno (já vím, lidé rádi soudí), a naopak. Lze jen říct, že je to dobré, protože lidé se snaží něco vytvářet. A to je přeci smysl života, tvořit.

Když přišel velký rozmach Blogování, odvážné Firmy, co chtěli jít s dobou, zaútočily na trh a založily si své první firemní Blogy. Hodně lidí se tomu smálo, nebrali to vázně. Ale jak šla doba, zjistilo se, že to byl dobrý tah, jak se přiblížit zakazníkům i konkurenci.

Microblogování v poslední době vzalo stejný směr, ale 2x tak širší a rychlejší. Microblogují jak firmy, tak media, politici, slavné hvězdy (dokonce pornohvězdy), microbloguje mraky lidí. Některé zápisky mají hodnotu, některé ne. Nedá se s přesností určit ani hodnotit, kdo microbloguje lépe, kdo podává lepší informace. Ale je jisté, že celek microblogů je více než užitečný.

Když dnes hledáte informace o konkrétní věci, která se děje teď, a pisálci z medií se ještě nestačili přeprdelit z terénu do redakce, kde pak najdete nejčerstvější informace (celosvětové)? Přece na Twitteru a podobně. Už se mic mockrát stalo, že jsem o věcech veděl mnohem dřív, než vůbec média začala reagovat. Proto se media a ostatní přesunuli na Twitter.

Twitter je v tuhle dobu opravdu jeden z nejmocnějších informačních zdrojů. Už jste četli o tom klukovi, co spadl letadlem, a hned po tom přes mobil Twiitnul, že byl v tom letadle a stal se celosvětovou -twitterovou hvězdou ? Ne? Tak to jste zřejmě mimo hru.

A už jste zkusili použít Monitter pro monitorování Twiitů? Myslím, že na víše uvedených odkazech se dozvíte víc. A doufám, že uznáte, že Twitter jako celek není zbytečný, naopak, je opravdu potřebný pro tento přesycený svět informací!