Dopady městského života

Dostavily se, ačkoli jsem to sám nečekal, jsou tu. Ten kdo byl na dnu poezie, povšiml si mojí nechuti k tonuto zatuchlému městu. Karlovy Vary, snad místo pro naše děti. – Tak zní konec mé jedné básně. Kdo by to čekal? Že právě já budu nadávat? Dnes na otočku v Praze, Karlín, pár vzpomínek – bez citu. Chvilka nostalgie? Ano, ale už jsem necítil to co dřív. Přesto vše, do vesnice bych se už také nevrátil, Karlovy Vary, zatím asi slušný kompromis, hodlám se tu ještě další rok zdržet, řešil jsem smlouvu na byt, vypadá to dobře. A vůbec, udělal jsem dobře, tenkrát kdysi, spálil jsem ty mosty. Když jsem viděl toho nejmenovaného člověka, pana velkého v Emku v Ostrově, kde měl koncert s tou svou bandičkou. Hrál tam zas to divadlo pro ty svoje fanoušky, divadlo, divadlo… Vůbec mě nepoznal, asi by mě v saku nečekal, však i to je dobře. Vůbec mi to vlastně nechybí, ani ta malá psychicky narušená ninfička co po mě házela nože. Společnost je ale všude stejně frustrovaná, sice nějak jinak, ale ve finále je to, to samé, bud se snaží být ortodoxně jiný, nebo naopak hledají normálnost, všechno normální nebo ortodoxní. Být sám sebou, nikdo nechce. A tak se hloub a hloub noříme do sraček. Náboženství, potenciální změna zákonů v EU během následujících desítek let pod vlivem demografických změn a zotročování antikoncepcí. Krize a lobbismus, nudné správy, uhlazené tiskovky, pubertální projev těch, kteří drží osud, utrácení času, peněz, zdraví – městský život.