Konec, jaksi teatrální

A je to tak, je to divadelní hra. Myslím tím ten náš život. Hlavně konec tohohle roku mi tak přijde. Je to ale krásné, letos si ty vánoční svátky užívám, i když jsem nadával, že to bude bullshit. A není, od začátku jsou moje dny naplněny literaturou a zas hodně píšu a je to víc než krásné. Avšak, trochu veselé deprese u triphopového playlistu se dostavily. Všichni jsme se tak nějak shodli, že já nejsem takový ten klasický programátor, možná proto mi to tak nejde, to proto že jsem prostě někde jinde. Přesto mě ta práce někdy baví a někdy zas ne a je v tom bordel, ten bordel je hlavně u mě v hlavě. A tak píšu a plánuji s PP náš sborník, první naše kniha, zní to až moc dobře. Celodenní zewling v knihovně přes Štědrým dnem. A comback zrzky, zapomněl jsem, že má klíče. Když jsem dorazil domů, leželá tu nahá, prej jako dárek. Nakonec přišla sms, prej neví, jestli to byl víc dárek pro ní než pro mne. Myslím že na tom nesejde, jen jsem jí naznačil, že už mě to nebere. Nějak už mě tohle nebere, čekat, kdy se objeví, co kdybych tu někoho měl? Jistě, je tu jakási domluva, ale stejně.

V Bochově klasická nuda, ale ven se mi podařilo vytáhnout nejlepšího kámoše z dětství, příjemné setkání. Po dlouhé době jsem viděl vlastní ségru, bylo to příjemné. Návrat domů jsem ale vítal, na úkor toho útěk z vánoční jungle párty domů, abych si vychutnal mnou tak milovanou samotu. Ráno vzkaz na FB, ironie. Vytáhnu jí ven a ani nevím jak, setkáme se v Panasonicu a od té doby se každý den vidíme a je to takové silné. Paradox je v tom, kolik máme stejných přátel a asi jsme se na hodně akcích potkali, jí si nepamatuji, ale ona mne ano. Je to příjemné, potkat v tomhle prohnilém městě někoho, koho neznám a nalézt mezi námi nějakou cestu. Jenže, jestli mám na něco talent, tak je to chtíč, chtít již zadané, už dlouho jsem nepotkal nezadanou, kterou bych chtěl. Jasně, je to tím, že všechny dobré ženy už jsou zabrané. Nechci ale zas někomu lézt do zelí, a že to umím, rozvracet, jenže důsledek? Nula k nule pojde, když se vždy z toho trouhelníku staly tři samostatné geometricky oddělené body. Příklad je Bohyně, nezastaví se ani pro dárek. Asi už ani za to jí nestojím.

Literární soutěže končí a moje nechuť k nim je mnohem větší než předtím, ale musím si zvedat prestiž, že? Tak píšu a píšu, opět o Praze, šokován svojí vlastní minulostí stále hodně piju. To chci ale změnit, do nového roku, asi. Potřeboval bych změnu, říká ironie. Asi se za tu dobu nějak známe, nebo nevím, ale v tomhle má pravdu. A pak ten její twitter, píše, že si často olizuji rty, všímá si. Vemu ji do ratini baru, kde se zas seznamujeme, jde to pomalu, je to tak divně romantické… Je jí zima, nabídnu, že ji opět doprovodím domů a ona je dáma a neodmítne. Pak další půl hodinu mrzneme před jejím bytem a dál se bavíme, je to tak… jiné… Líbí se mi a ona to ví, je tak dospělá, těch pipinek bylo vážně poslední dobou až moc, ale noci jsou dlouhé, že. Přijela do mého skromného bytu a líbil se jí, a snad se jí líbí i můj život. Čeká mne návštěva u ní a já se těším, jen to zvláštní a pomalé a vůbec nevím, co mám čekat. Jenže to je na tom právě tak kouzelné…

A ten zbytek? Na twitteru mám už více jak 3 000 twittu, Vlčice mi doma visí polonahá se ságem v ruce. Chci kousnout nekonečnost do ucha. Chci ironii, chci toho hodně a půjdu si za tím a brzy se snad dočkáme nějaké té mé knihy, minimálně poezie je již v plánu. Děkuji všem za podporu, hlavně nepřátelům, ty mě živí svojí nenávistí a já mám pořád chuť bojovat i když před spaním to vidím asi jinak, ráno snad někdy najdu to, co hledám a tohle už pochopí jen pár lidí…

A nakonec: Seru na nějaké extra přáníčka. Kéž jim Bůh odpustí, že mne přivedli na tento svět! Šťastný Nový rok vám...

Závěrem bych rád dodal

Máme tu to období, svátky a konec roku. K této době vždy patří pohoda a klid. Nebo se to aspoň naivně říká. Když jsem se ale poslední dny procházel naším městem, divil jsem se, kolik lidí tu vlastně žije. Snad vše, co má nohy náhle vyráželo do města, shánět nějaké ty dárky, nakupovat jídlo a takové ty věci. Klid a pohoda? Ptal jsem se sám sebe, ne, prostě jen neorganizovaný chaos. Avšak, i já jsem částečně propadl kouzlu této doby, v parku Lázní pět jsem se zastavil u hořícího ohně, abych ohřál své ruce a koukal jsem na betlém, který stal opodál. Ty Vary jsou vážně divné místo, přesto jsou chvíle, kdy to tu milovat musíte. Čtěte dál můj článek na zdaryvary.cz...

Zdaryvary slaví. Mapují dění už rok

Uplynul už rok od spuštění neoficiálního kulturního serveru mapujícího nejen pokulhávající kulturu v Karlových Varech, ale i v celém kraji. Za celým projektem stojí skupina lidí se stejným názorem, která se bez jakékoliv další podpory, pouze pomocí vlastních zdrojů, snaží o jakousi kulturní revoluci v Karlových Varech. Čtěte dále celí můj článek psaný pro karlovarskou Sedmičku na zdayravyr.cz ... ...

Den poezie v Karlových varech již potřetí

Již se stalo takovou malou tradicí, že naše krajská knihovna pořádá autorské čtení básníků v době festivalu Den poezie, který se koná každoročně v listopadu ku příležitosti výročí narození Karla Hynka Máchy (16. 11. 1810). Letošní, devátý ročník běžel od 9. do 23. listopadu a to přibližně v čtyřiceti městech a místech po celé naší zemi. Nesl téma "Virtuální svět", nicméně v Karlových Varech se Den poezie opět oslavil netradičně, v trochu jiném duchu a s podtitulem „Básníci představují své básníky“. Většina přítomných nadšenců si připravila kratší program ze života a díla svého oblíbence, autora, který jej nejvíce ovlivnil, k jehož dílu se stále dokola vrací, jednak pro inspiraci, jednak z potřeby opět vnímat krásu verše a pocitů. Jak už napověděl titulek, letos jsme se tu sešli již po třetí, jsem moc rád, že je tu alespoň pár lidí co tvoří pevné jádro karlovarské poezie. Potěšující je i to, že každý rok mezi nás zavítají nové tváře, s odvahou podělit se o svou tvorbu. Každý kdo někdy zasednul před posluchače a začal recitovat svou vlastní báseň, pocítil, jak se náhle vzduch proměňuje v tuhou hmotu, která by se dala krájet. Nicméně, každá mince má dvě strany, tou druhou je ten pocit, když se prostorem line dunivý zvuk potlesku spokojených posluchačů. Člověku se rozklepou i ruce, nervozita a emoce dokážou dělat mnohé. Jako minulý rok, tak i letos se o úvodní slovo postarala knihovnice Petra Petrová, poté nás seznámila se svým oblíbeným básníkem Ivanem Blatným - povznášející poslech. O svou tvorbu se s námi podělila jíž známá Jiřina Svobodová. Zazněly i mé pseudo-depresivní básně. Dále pokračoval pan Uhlíř, který byl právě tou výše zmíněnou novou tváří, stejně jako Martin Máj a jeho velice zábavná poezie. Petra Petrová nám přečetla i něco od autorky Hortenzie Hustolesové, která vzhledem ke své nemoci nemohla dorazit. Pouze Richard se nechal chvilinku přemlouvat, ale nakonec také obsadil „křeslo pro hosta“. A o tečku za tím vším se postaral Standa Kameník. Velký a vřelý dík patří Jindrovi Morávkovi a Davidu Kellerovi, kteří v průběhu celého podvečera prokládali slovo mluvené příjemnými tóny španělských kytar. Jejich vystoupení se vždy setkala s více než pozitivním ohlasem posluchačů. Poté jsme se přesunuli do příjemného lokálku, kde náš poetický večer pokračoval dál. Za všechny bych rád poděkoval všem, co se na letošním Dnu poezie podíleli. Jako každý rok, i letos to stálo za to. Tento článek byl také otištěn v novém čísle knihovnického plátku "Mezi regály". Čtěte celí článek také na zdaryvary.cz

Už nevnímám Prahu jako zlaté město

„Většina jeho obyvatel žije v panelákových sídlišti z komunistické éry, která město obklopují, nebo v depresivních činžácích, které lemují hlavní ulice a svou šedivou monolitickou uniformitou jako by vysávaly světlo z nebe. Staroměstské náměstí, Karlův most, Staroměstský orloj nebo Zlatá ulička se příliš nevyskytuje v každodenním životě většiny Pražanů – ty jsou samozřejmě určeny davům turistů a mladým zahraničním studentům z kurzů tvůrčího psaní. A jak se vláda slepě potácí od jedné krize ke druhé a společenská struktura je pustošená drogami, nezaměstnaností, prostitucí a nepřehledným množstvím nejrůznějších národnostních mafii, je velice snadné propadnout pesimismu.“

Tak o Praze píše PHIL SHOENFELT, současný anglický hudebník a spisovatel v jedné své předmluvě ke knize „Cafe BABAR“. Hodí se mi to, už dlouho jsem chtěl napsat, jak se mi Praha čim dál tim víc nelíbí a jak je to stejně všude stejné.

PHIL SHOENFELT to vystihl už v dřívější publikaci napsané roku 2000, kde jeho řeč pokračuje až k podzemnímu tunelu do San Franciska, ale to už jde tak trochu mimo mě. Nicméně, kdo se vyzná v poezii, zajisté ví, o co jde.