Dost krásná doba!

Už několik dní za sebou, průměrně deset šálků kávy denně... Spousta indie rocku a punku, ona a zase ona, na tři písmenka a lev to není. Literatura od boku a noční psaní... Trip-hop rána, dost krásná doba!

Hrajeme o čas, ale nevím kolik ho máme

Proto jsou ty změny strašně fajn, i když ta nejistota nás asi pohlcuje. Jenže ten život o tom je a jak řekl člověk které jsem poznal přes člověka, se kterým teď budu hodně spolupracovat. Spousty lidí ani neví jaké to je, pustit se do něčeho a nějakou dobu se smířit s tím, že teď tady bude nějakou dobu žvejkat asfalt a bojovat.
Odchod ze studia proběhl v poklidu, za což jsem rád. Když váš zaměstnavatel je něco jako kamarád, má to všechno naprosto jiný rozměr pro obě strany.
Koukat se do okna kanceláře, kde jste dřív vysedávali několik hodin denně a vědět že je vše jinak je zvláštní pocit. Jako je zvláštní pocit zase začít někde jinde, s více zkušenostmi a s menší nadějí. Jenže zjistíte, že ta změna vás nabyla něčím, co vám poslední půlrok chybělo, něčím jako je elán a motivace. Změna je proste fajn a to co bylo předtím bylo taky fajn, jen to prostě už nějak dál nešlo.

Včera jsem byl ve městě, kde jsem vždy potkával ty nejhezčí holky. Plzeň. To město už nemám moc rád, ale ono za to moc nemůže. A možná mají někteří lidé pravdu. Má svoji vlastní podobu. Svůj charakter a otevřenej prostor, což se mi vždy líbílo. V něm je vždy hromada užasnejch holek a hromady punkáčů, hudby a vůbec toho všeho co mám rád. Bylo zvláštní mít na akci fotografa, mohl jsem proplouvat mezi davem lidí a pozorovat je. Mluvit s nimi a ptát se jich na věci. Bylo fajn tam strávit jeden večer na akci plné studentů. Bylo fajn potkat pár známejch tváří, bylo fajn říct, že jsem asi štastně zadanej…

Je to láska? Když ležíte v parku a v polospánku, zatěžkán sny co kloužou po povrchu a ruku máte u hlavy toho druhého. Ona se otočí a jen tak chytne do té své ruky tu vaší. A život je tak nějak hezčí, už jenom z tohohle nevinného gesta. Všechno má pak zase nový rozměr a právě o tom jsou ty fotky zde a taky o tom, že nevím, jak dlouho mi vydrží ten úsměv na tváří, je to boj…

A v těch očích co má L. jsem viděl něco, co jsem naposledy viděl u ní před několika lety, jsem z toho zmaten a čas se už tolik nevleče jako dřív, cítím že stárnu, už na HELL Párty (můj report na zvlastni-styl.cz) jsem to cítil, když se mi z toho vedra zatočila hlava. Za to jsem ale viděl Banána, naposled jsem jí viděl na posledním Chechteku, bylo to fajn... a bude to vše zase fajn...

Utíkám z koncertu za ní

Nikdy bych nikomu za nic na světě nevěřil, že Já! někdy budu utíkat z nějakého koncertu za nějakou holkou. Nikdy neříkej nikdy, nikdy, nikdy. A přece a rád a svižně… Až jsem se polekal, když jsem procházel rozkopanou kolonádou se sluchátky na hlavě a zaslechl „Hej ty! Stůj!“, otočil jsem hlavu a mírně jsem přes svou natuženou skoro emo ofinku zaostřoval zrak na dva policisty. „Zase po mně jdou, všichni po mně jdou!“ v hlavě mi proběhlo. Zůstal jsem tedy stát a už jsem se připravoval na nějaké psychologické kecy. Kecy v kleci, když už byli skoro u mě a nezpomalovali v běhu, začal jsem si uvědomovat, že to asi nebylo na mě. Pak jsem si všiml té známé varské bezdomovkyně, jak zabočuje klusem za roh. „Zase mi to vše projde, nikdo na mě němá!“ řekl jsem si a šel jsem dál za ní…

Jako správný intelektuální umělec jsem se vydal na večer plný filmů, který pravidelně pořádají takoví hodně zajímaví lidé, které znám skrze naše poetické sešlosti v krajské knihovně. Jsou to hudebníci. Jsou zajímaví a netradiční, mám rád tyhle lidi, jejich přítomnost mě totiž baví. A celá ta parta v tom novém klubu na té podivné ulici kde bydlím je svým způsobem zajímává. Říkají tomu "Filmozrání" a bylo to ve velkém stylu. Protože kdo dnes dělá akce ke 100. výročí narození Karla Zemana? A kdo tam nosí z recese dobové obleky? To se děje jen ve Varech v režii dvou hudebníku, kteří mají úžasnou skladbu o plžích. Ve Varech tu pravou kulturu stejně dělají jen lidé jako oni. Oživené TGM co probíhá ve městě je sice fajn, jenže fajn jsou jen ty pivní stánky, výběr kapel je nic moc, i když jeden den se jim opravdu povedl…

Primitivové neznámé kultury. Kapela, ale tím „kapela“ si nejsem zas až tak jistý. Asi jsem tím pojmenováním hodně mimo. Jako jsem byl mimo když se mě L. ptala, co to vlastně bude hrát. Prostě jsem myslel, že to bude nějaké Reggae. A ano byla to taková alternativa až jsem se tlačil k teplému tělu L. a užíval si ty zajímavé a přesto někdy až moc primitivní zvuky. Jenže to mělo svou moc, a moc se mi to líbilo, takhle pěkně v neděli v devět v čajovně, naprostý orgasmus naprosté alternativní hudby…

Všechny moje ranní iluze skončí už před obědem…

Zpívají Esa z lesa! Pořád dokola…

Plány do budoucna: netušíte někdo, jakou motivaci bych měl mít k tomu, abych měl nějakou motivaci?

Roztomilá schizofrenie: introvert obtěžovaný výbuchy extroverze ze setrvačnosti...

Ten všudypřítomný tragikomický neurotizující omyl: že přece všechno má fungovat. A flagelantský kult odpovědnosti. Smrtící sevření.

Televizni pořady o vaření jsou nový druh pornografie: Lidé se dívají na to, co sami nikdy nebudou dělat.

Kolektiv autorů: Klíč k určování přátel…

Bůh a kýč: antropogenní konstanty…

Chlebíčky řezané pod úhlem, který vylučuje uchopení. Proklatě hnusná káva.

Ekonomii rozumějí všichni. Zejména Ti, kteří nemají peníze.

Fyzická bolest, když nějaký web začne sám od sebe hrát či mluvit...

Velikonoční ozdoby by si na dveře měli dávat pouze ti, co otevírají. Myslíš, jako to bylo s modrým a růžovým mončičákem jo?

Moci tak všechno popsat…

Miserialismus, depressionismus, neomelancholie...

Středeční sirény bez náhrady zrušeny (FUCK). V případě nouze varovný kolísavý signál v délce 140 vteřin (COOL)

Jsi v pohodě, neboj, já nikomu nic neřeknu, jo a přečti si Diamantova sutra, mystic OSHO, něco se o sobě dozvíš...

Konference o internetu, kde nefunguje internet.

Stánek Durex za jakým na podiu hraje kapela Shoe cut…

Nesnášet, hnusit se, zrušeným schůzkám těsně před jejich konáním! Nesnášet, hnusit se, nezvedání telefonu...!

A venku je tak pěkně; jen v noci kosa a smrad.

Klouby na rukou od krve?!

Davy - Malé básně v próze od Ch. Baudelaire

V moře lidí se vnoří jako v lázeň není každému dáno: mít z davu požitek je umění. Ovšem na útraty lidského pokolení smí hýřit životní sílou jedině ten, komu sudičky darovaly do kolébky sklony k travestování a maskování, odpor k tkvění na jednom místě a náruživou zálibu v toulkách světem. Multitudo – solitudo: pojmy současnéa zaměnitelné pro činného a plodného básníka. Kdo si svou samotou nedovede zalidnit, nesvede ani být sám v honu a shonu lidí. Básník se těší té nevyrovnatelné výsadě, že po libosti může být sebou samým i někým jiným. Zachce-li se mu, vstoupí do každé lidské bytosti – jako ony bludné duše hledající schránky těla. Jemu jedinému první poslední je otevřeno dokořán; a zdá-li se, že mu jsou některé místa uzavřena, je to tím, že jeho očím za návštěvu. Osamělý a přemýšlivý chodec vstřebává do sebe jedinečné opojení z této pospolitosti. Ten, komu dáno splynout s lidským davem, zná horečné rozkošné zážitky, jež do soudného dne zůstanou odepřeny sobci, uzavřenému na sedmero zámků a pečetí, a lenivci, který se do sebe choulí jako do ulity. – Vžívá se do každého povolení, prožívá všechny slasti i strasti, jak se s nimi setkává a střetává. To, čemu lidé říkají láska, je věc pranepatrná, tuze omezená a ubohoučká proti oněm nevýslovným orgiím, proti oné posvátné prostituci duše, jež se na potkání oddává netušeným, neznámým jevům – celá, celičká – básnickým citem a lidským soucitem. Občas je dobré poučit šťastné tohoto světa – třeba i jen proto, aby se na chvíli pokořila, bláhová jejich pýcha -, že existuje ještě větší štěstí než jejich, náplně bohatší a vzácnější. Zakladatelé držav, pastýři národů, misionáři v exilu na druhém konci světa jsou nepochybně obeznámeni s tímto mystickým opojením v lůně velké rodiny, jež duch jejich vytvořil, bývají asi ponoukáváni k smíchu nad těmi, kdo je litují pro existenci tak pohnutou a život tak odpíravý.

Václav Eder - podvečer přiměřených depresí.