Davy - Malé básně v próze od Ch. Baudelaire

V moře lidí se vnoří jako v lázeň není každému dáno: mít z davu požitek je umění. Ovšem na útraty lidského pokolení smí hýřit životní sílou jedině ten, komu sudičky darovaly do kolébky sklony k travestování a maskování, odpor k tkvění na jednom místě a náruživou zálibu v toulkách světem. Multitudo – solitudo: pojmy současnéa zaměnitelné pro činného a plodného básníka. Kdo si svou samotou nedovede zalidnit, nesvede ani být sám v honu a shonu lidí. Básník se těší té nevyrovnatelné výsadě, že po libosti může být sebou samým i někým jiným. Zachce-li se mu, vstoupí do každé lidské bytosti – jako ony bludné duše hledající schránky těla. Jemu jedinému první poslední je otevřeno dokořán; a zdá-li se, že mu jsou některé místa uzavřena, je to tím, že jeho očím za návštěvu. Osamělý a přemýšlivý chodec vstřebává do sebe jedinečné opojení z této pospolitosti. Ten, komu dáno splynout s lidským davem, zná horečné rozkošné zážitky, jež do soudného dne zůstanou odepřeny sobci, uzavřenému na sedmero zámků a pečetí, a lenivci, který se do sebe choulí jako do ulity. – Vžívá se do každého povolení, prožívá všechny slasti i strasti, jak se s nimi setkává a střetává. To, čemu lidé říkají láska, je věc pranepatrná, tuze omezená a ubohoučká proti oněm nevýslovným orgiím, proti oné posvátné prostituci duše, jež se na potkání oddává netušeným, neznámým jevům – celá, celičká – básnickým citem a lidským soucitem. Občas je dobré poučit šťastné tohoto světa – třeba i jen proto, aby se na chvíli pokořila, bláhová jejich pýcha -, že existuje ještě větší štěstí než jejich, náplně bohatší a vzácnější. Zakladatelé držav, pastýři národů, misionáři v exilu na druhém konci světa jsou nepochybně obeznámeni s tímto mystickým opojením v lůně velké rodiny, jež duch jejich vytvořil, bývají asi ponoukáváni k smíchu nad těmi, kdo je litují pro existenci tak pohnutou a život tak odpíravý.