Zařídit si život tak, aby byl pro druhé záhadou

"Zařídit si život tak, aby byl pro druhé záhadou, aby ten, kdo nás zná nejlépe, nás jenom důvěrněji než ti druzí neznal. Takto jsem si načrtl svůj život, téměř neuvědoměle, ale vložil jsem do toho tolik instinktivní obratnosti, že jsem se sám pro sebe stal svou ne zcela jasnou a zřetelnou osobností."
Fernando Pessoa, Kniha neklidu, str. 114

"Namalovat namísto řekněme zvěstování Panny Marie kus uzeného, dva citróny a zabitou sluku musela být neslýchaná avantgardnost."
Stanislav Komárek, Černý domeček (2004), str. 177

"... akademická, krásná literatura první republiky [se] strašně přeceňuje. ... komunisti přibrali do svých dějin z první republiky jen módní autory od Čapka přes Nezvala, Halase, Holana... To ale není přirozený vývoj literatury. Literatura jako taková je sopečná záležitost, do které zespoda neustále vybuchují gejzíry různých divokých proudů, texty divné, hrůzné, svým způsobem zrůdné... Kdežto v Česku se přijalo jenom to hezké, učesané, snobské. Skutečná živá, krvavá literatura zůstala stranou, a pokud někde ne, byli autoři nuceni ji napomádovat a učesat, což dělal bohužel hlavně Bohumil Hrabal."
Bohumil Doležal, Respekt 32/2008, via Neviditelný Pes, 3.9.

"Co když se budou příští generace mýlit stejně jako ty současné a nedorozumění bude pokračovat, protože budou také dávat přednost roztomilým hloupým nicůtkám před velkými silnými díly?..."
Émile Zola, Mistrovské dílo, str. 284

Skutečný básník se nemůže vzdát poezie

Skutečný básník se nemůže vzdát poezie. Ona vás může nechat, ale vy ji nepustíte. Stále ji máte v patach, neobměkčitelnou, děvět stop vysokou skřetící s dvěma nosy. Ale když se zkusíte otočit a polapit ji - fííí! Je pryč. Nikdy jsem neviděl, jak báseň doopravdy vypadá. Pořád bych jí chtěl spatřit.

Dylan Thomas 1946

Už nevnímám Prahu jako zlaté město

„Většina jeho obyvatel žije v panelákových sídlišti z komunistické éry, která město obklopují, nebo v depresivních činžácích, které lemují hlavní ulice a svou šedivou monolitickou uniformitou jako by vysávaly světlo z nebe. Staroměstské náměstí, Karlův most, Staroměstský orloj nebo Zlatá ulička se příliš nevyskytuje v každodenním životě většiny Pražanů – ty jsou samozřejmě určeny davům turistů a mladým zahraničním studentům z kurzů tvůrčího psaní. A jak se vláda slepě potácí od jedné krize ke druhé a společenská struktura je pustošená drogami, nezaměstnaností, prostitucí a nepřehledným množstvím nejrůznějších národnostních mafii, je velice snadné propadnout pesimismu.“

Tak o Praze píše PHIL SHOENFELT, současný anglický hudebník a spisovatel v jedné své předmluvě ke knize „Cafe BABAR“. Hodí se mi to, už dlouho jsem chtěl napsat, jak se mi Praha čim dál tim víc nelíbí a jak je to stejně všude stejné.

PHIL SHOENFELT to vystihl už v dřívější publikaci napsané roku 2000, kde jeho řeč pokračuje až k podzemnímu tunelu do San Franciska, ale to už jde tak trochu mimo mě. Nicméně, kdo se vyzná v poezii, zajisté ví, o co jde.

Ještě jednou k tomu konci světa

Malá poetická ukázka z německého expresionismu.

Konec světa

Ve větru klobouk měšťák má strach.

Vzduchem zní cosi jako křik či pláč.

Ze střech se s nářkem řítí pokrývač

a příliv stoupá , píšou v novinách.

Je tady bouře moře na pevninu

se vrhlo a teď kosí hráze po stu.

Většina lidí smrká - mají rýmu.

Vlaky se hroutí z železničních mostů.

(Jakov Van Hoddis)

Konec světa

Náhlý pláč světem proplouvá,

jak Bůh by zemřel, zmizel beze stop a padá stín, tak temný, z olova

a tíží jako hrob.

Pojď blíže, a jeden druhého ať střeží...

Jak v rakvích ve všech srdcích

život leží.

Ty! Tiskni mě a líbejme se z hloubi...

Slyš, na svět tluče touha,

nástroj naší zhouby.

(Else Lasker-Schulerová)