„Většina jeho obyvatel žije v panelákových sídlišti z komunistické éry, která město obklopují, nebo v depresivních činžácích, které lemují hlavní ulice a svou šedivou monolitickou uniformitou jako by vysávaly světlo z nebe. Staroměstské náměstí, Karlův most, Staroměstský orloj nebo Zlatá ulička se příliš nevyskytuje v každodenním životě většiny Pražanů – ty jsou samozřejmě určeny davům turistů a mladým zahraničním studentům z kurzů tvůrčího psaní. A jak se vláda slepě potácí od jedné krize ke druhé a společenská struktura je pustošená drogami, nezaměstnaností, prostitucí a nepřehledným množstvím nejrůznějších národnostních mafii, je velice snadné propadnout pesimismu.“
Tak o Praze píše PHIL SHOENFELT, současný anglický hudebník a spisovatel v jedné své předmluvě ke knize „Cafe BABAR“. Hodí se mi to, už dlouho jsem chtěl napsat, jak se mi Praha čim dál tim víc nelíbí a jak je to stejně všude stejné.
PHIL SHOENFELT to vystihl už v dřívější publikaci napsané roku 2000, kde jeho řeč pokračuje až k podzemnímu tunelu do San Franciska, ale to už jde tak trochu mimo mě. Nicméně, kdo se vyzná v poezii, zajisté ví, o co jde.
Entries
0 komentářů:
Okomentovat