Všechno vyzvracet a nechat je, ať se v tom šťourají.

TO je umění vole!

Zpětně nahlédnout, že většiny rozhovorů jsem schopný se účastnit jen ze setrvačnosti a jen když se zapomenu... například hodnou chvíli plamenně hájit obskurní formu absolutního komunikačního solipsismu a nakonec nahlédnout, že jakýkoli takový hovor je zbytečný, zejména pro mne, neboť mi na těch východiscích nakonec vlastně nezáleží. Banalita jako zbytečnost, hloubka jako hra, zbytek jako zvyk. Ostatně témata docházejí, neboť nikam nejdu - zůstávám na místě...

Postupné odbourání věškerých důvodů k životu pochopitelně neimplikuje sebevraždu, akorát vytváří pocit zadních vrátek – jako že můžu kdykoli přestat, jako například s chlastem, s kouřením nebo s drogami...Bude to jako zlozvyk si odnavykat...

Silné zážitky uvízlé v bahně – Zábranových Sedm povídek... kritickýnaturalismus, před kterým si nejde na nic hrát.

Skupina pankáčů krmící labutě, fakt hustej týpek co si u řidiče vole kámo kupuje lístek... Apocalypse postponed!!!

Šílenství jako stav, kdy okolí začne být zbytečné (krom ní) aneb sprchování se jako existencialistický sport - smutný metrosexuál.

Začít systematicky spát s otevřeným oknem a každý den okno otevírat víc a víc, až bude dost otevřené, aby se jím dalo vyskočit.

Poctivě si odpovědět na otázku: Jsem dost smutný na to, abych si uvařil kakao? A jít si uvařit kakao, vole...

Neurčitá chuť k performanci.

Jít přes vlastní mrtvoly.

Kurvafix!

Dokud jsme mladý, studujeme.

Pociťuji nutnost útěků a kompenzací. Někdy. I když momentálně mám spíš jiné motivace. Přestal jsem si formulovat charakteristiky čehokoliv. Jen tupě přijímám. Vlastně ani nevím, co mě baví. Snad akorát plácnout sebou do postele a číst si. Nebo si jen tak psát a hlavně šukat. Nějak mi poslední dobou přijde děsně těžký, se pro něco nadchnout. Posbírat o tom všechny dostupné informace, propadnout tomu, slepě věřit, doufat a zbožňovat - vydrží to vždy jen okamžik. A nakonec je mi i jedno že jsem projel ten flek pro MF DNES. Ztrácím iluze, nebo získávám zklamání? Po těch dokumentech, které běžely ofestivalu Jeden Svět se mi blbě do něčeho chce. A tu glosu, tak tu už píšu druhý den, už asi po dvacáté. „Pro Tebe tady asi není vhodné médium, co?“ptá se kamarádka z Londona. Dělám, že spím…

Změna životního paradigmatu. Už bylo na čase. Nebo vlastně je. A čeká mě další pohovor, v Praze. Jít na pracovní pohovor je jako jít na zkoušku. Rozdíl je akorát v tom, že kandidát nemá tři pokusy. Jak se mám tvářit? Chtějí na mě hodit celý Karlovarský kraj. Má výhoda je v tom, že se vyznám okolo internetu. A není to tak, že se dnes okolo internetu vyzná každé dítě? No a krom toho všeho mám domluvenou spolupráci s tolika lidma, že se snad nějak uživím, i kdybych nebyl nikde na fulltime. Stejně pořád věřím v tu školu, jenže to se dřív jak za měsíc nedozvím.

Nihilista věří, že v nic nevěří. Fáze totální ospalosti a totální neschopnosti usnout se mi cyklicky střídají. Otázka, zda to nějak souvisí i s jinými cykly?! Začít ve snaze o flexibilitu odhazovat to, co nás svým způsobem charakterizuje. Ztrácet zájem o všechno, cítit potřebu mít víc času pro sebe a chtít uniknout svázanosti, ale zároveň pochybovat o správnosti rozhodnutí. Stereotyp přichází, jakmile se rozpouští moje koncentrace. Filosofie je plodná - během ní si pravidelně kreslím na kus papíru, který pak symbolicky spálím. A opustily mě veselé deprese, nový status zní „agresivní deprese“ – proto dnes hladovím, kdybych vylezl ven pro něco k jídlu, někdo by to asi odsral…

A jak už je jasné. Jak už Facebook řekl, jsem ve vztahu. Jak jinak, jde o L. a já pořád nechápu, jak to dělám. Ta holka, chci říct, je jedna z top, to jistě. Mladá, úžasně krásná, chytrá, zábavná a nenarušuje mi můj denní chod. A jak to tedy dělám? Nějaké osobní kouzlo, asi, nebo image, magie??? Snad…
Možná a tím si nejsem jistý, L. asi ani netuší, že to ona a její rozmlouvání do mé duše stojí za tím, že již nemám sbaleno. Protože hned potom, co mi ve Studiu řekli, že mě nadále nemohou platit, měl jsem zas ten hluboký pocit: pěkně to tu zabalit, poslat to vše tam kam to patří. Nakonec jsem i rád, krom těch depresí, které se pořád točí okolo dvou lidí, kteří jsou mrtví a toho že nějak nevím, co bude dál a co vůbec chci dál, se mi to co je právě teď strašně líbí. Za vším hledejte ženu a já jsem dneska rád, že dnes jde jen o jednu ženu, že tu je zas nějaká, která mi za to stojí.

Čeká mě hodně horkých chvil v posteli s L. :) hodně nejistoty, hodně očekávání, možná i hodně chvil, kdy se budu moc věnovat sám sobě, čeká mě hodně změn a dodělání mé první sbírky básní, jelikož bude 21. Května mé autorské čtení v Krajské knihovně v KV (Časem tu bude plakát atd.). A mám přání, něco si přeji, něco co vím už dnes, že se nesplní, chtěl bych na svém čtení vidět E. Š. (dřívější Bohyně), protože právě o ní se opírá jedna má báseň. Jenže ve snech se nežije…

(btw: jsem si zcela jist, že tento článek je jeden z nejhorších za poslední dva měsíce, omlouvám se!)

Literatura existuje. Jen ne tady!

Tím myslím hlavně centrum města. Všechno to stojí peníze, jako reakce na filmový festival, během kterého poběží snímky jinak neshlédnutelné. Zaplakal jsem. Ale těším se, těším se na Jeden Svět. Jeden svět je dnes největším lidskoprávním filmovým festivalem v Evropě. Je to také jedna z největších kulturních akcí, která s sebou nese víc, než jen spokojenost z hraného filmu, ale i nové pohledy, nové myšlenky, zamyšlení… A jak to vlastně bylo s literární soutěží LIS? Chtěl jsem o tom napsat, nedostal jsem se k tomu. Dnes mi to někdo připomněl. Jenže nerad píšu o něčem, co je staré víc jak týden. Trochu jsem to zase vypunkoval, jako vždy. Cože? Vás to nepřekvapuje? Ale mě jo! Nicméně, nedopadl jsem tak jak se čekalo, ale ani ne tak, jak bych to nečekal. Abych se přiznal, svoji povídku jsem odevzdal bez korektury, což to vše posralo. A komentáře k samotné soutěži? Na to už dnes nemám, ale stahujte mojí povídku...

Jsme vnímáni přesně tak, jak se dáváme. Žít ve Varech a mít najednou na last.fm k přehrání full tracks kde čeho. A neustále muset myslet na všudypřítomnej nepoměr. Když studenti naříkaj, že brigáda, která měsíčně sype 2 000, je fakt špatně placená. Jasně, nájmy jsou vyšší a některý služby dražší, ale všechno ostatní... Je to jiné, než když platíte plnou taxu za malý byt u centra města, sedíte osum hodin v kanclu a někdo Vám pořád kouká přes rameno. Přes dva roky bojujete s tím vším a nakonec letíte. Chcete se vrátit na školu, chcete psát pro noviny, chcete se věnovat webu, ale trochu jinak než doposud. Chcete hlavně hledat literaturu. Tu, co Vám tu tak chybí, jste vnímán přesně tak, jak se dáváte a že já se dávám poslední dobou hodně.

Jsem asi poslední člověk na Zemi, který nečetl Harryho Pottera. Přesto mě to nesere, to není ta literatura co hledám… A že prej lidi jsou takoví, jaký mají vlasy. A to sedí! A Naše generace suší tak, aby nemusela žehlit (poprvé jsem to postřehl u ztracené E. Š. – Bohyně). A proč se dusíme strukturalismem, když hlásáme pragmatiku? Koťátko je trpké, asi známka punku! Noc s L. a ráno jsem našel své trenky s lebkou za dveřmi na chodbě, co to kurva?! Literatura existuje. Jen ne tady!

Koukej na svůj život jako na film

Koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film... A celkem mě to uklidňuje a bude z toho kniha, z málo filmu vznikla kniha. Nebude to taková nuda, doufám…

Když chcete opravdu rozesmát Boha, povězte mu něco o Vašich plánech. To ho rozesměje. Jenže já jsem byl už připraven, už jsem se poučil. Kriplovy jednomu, dal jsem mu náhubek. Já vím, kdysi semnou obědval, ale poslední dobou mě sere ten jeho smích.

Takže hořká káva v poměru 1:1 a pohovor v MF DNES. Ironie dne: jako každé odpoledne, sedíme v restauraci Charlestone - pauza Studia F13 na oběd. Do ruky se mi dostane Karlovarský DENÍK, hledám článek od Havelky, protože jsem hromadu jeho glos, co mají online, komentoval na FB. Jenže nemohu nic najít a tak říkám „Sakra, vždy když hledám Havelkovo článek, tak ho nemohu najít, co tam dělá v té redakci? Tam jenom vaří kávu ne?“ Přijdu na zmíněný pohovor: „Tady si pročtěte tento článek a pak nám, něco o něm povězte.“ Byl to právě ten deník a právě článek od Havelky, měl jsem nutkání se smát, ovládl jsem se. Jenže jsem ze sebe moc nevypotil. Ano, i já si někdy nejsem úplně jist tím co mám říct, divný pocit. Ten titulek mi ale neseděl, byl přepálenej a matoucí a proč zrovna tohle na titulní straně? To že jsou na Karlovarsku silnice na dvě věci ví každý a to že na to nejsou prachy… Na co dneska jsou prachy?! Egh. Jinak ten článek ve své postatě dle mě, byl v pořádku, uváděl zdroje informací… Měl jsem se víc rozpovídat… Výsledek téhle akce se dozvím za čas, ale nějaká spolupráce tam jistě bude, podle toho co mi u konce řekli.

Moje mnohaleté psaní v jinotajích se mi v novinařině moc nehodí. Jenže ten pocit psát, ta touha, potřeba. Jedině tak dokáži přemýšlet naplno, ne těkavě, ne napůl, ale naplno. Existuje jedna osoba, která tomu věří, napsala, že mám tvořit své dílo a na všechno ostatní okolo zapomenout. Kdo mi jen tohle řekl naposled? Ta už je mrtvá a její pseudonym se mi poslední dobou píše těžko. Když hořela její fotka, cítil jsem jazyky ohně. Ale šlo to, protože to muselo. Usmívala se…

Noc, kdy se ze svíčky stal hořící kalíšek, co nešel uhasit. Ano asi to bylo znamení, ta noc byla žhavá. Nebudu lhát, že jsem to neplánoval. Chtěl jsem si její vůni zabalit do cigarety, nebo si jí vyfotit. To vám vydrží na vždy, dokud nemáte ten pocit, spálit to. Nechtěl jsem a ani nechci, aby tohle bylo o jedné noci, takže jsem nefotil, nebalil, doprovodil, políbil a šel prázdnou noční ulicí, úplně druhou stranou, kde to foukalo. Zima taková že Vás bolí uši, přesto je Vaše tělo tak vařící… Poslouchej Scissorhands a jdi, jen se projdi, usmíváš se, ty jsi zas šťastný???...

Koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film, koukej na svůj život jako na film.