A JINAK VÁM NIC NECHYBÍ? (literární revoluce na Karlovarsku)

 Hlasité čtení z knih domácích i světových autorů, každých čtrnáct dní ve čtvrtek v Karlových Varech ve studijním oddělení knihovny na Lidické... Možná po přečtení titulku přemýšlíte, proč se cyklus hlasitých čtení v knihovně jmenuje zrovna: A JINAK VÁM NIC NECHYBÍ? Podle slov knihovnice, která to všechno vymyslela a organizuje, není toto jméno vybráno náhodně. Takže jedna veselá historka ze života knihovny: V měsíci březnu připravili ve Studijním odd. Lidická jedno hlasité čtení, aby vyzkoušeli, zda mají uživatelé knihovny o tuto akci zájem Pořad se setkal s úspěchem a knihovnice, plna dojmů a pozitivních emocí, o této akci vyprávěla jednomu čtenáři, který si půjčoval knihy. Starší pán jí se zájmem vyslechl, pak se postavil, posunul brýle na špičku nosu, zadíval se na ní zkoumavě a povídá: "A jinak Vám nic nechybí?"... (ukradeno z fan page facebooku naší knihovny, ps: já mohu ne?...) Takže: 3. 6. 2010 17:00, Jan TREFULKA - Vraždy bez rukavic // 17. 6. 2010 17:00, Fernando Pessoa - Kniha neklidu; Nevinnost je nemyslet; Dopisy přátelství, lásky a magie; Faust...

Pojďme se bavit o Ničem!

Nietzsche, Friedrich Wilhelm: Muž, který dal výpověď Bohu. Ten na oplátku při odchodu ztopil všechny pracovní nástroje.

Bůh: nejmedializovanější nezaměstnaný

Bludozer: nástroj na přehazování bludů. Na některých universitách je jeho užívání zakázáno.

Má rodina: experimentální kapela. Je zvláštní si po dvaadvaceti letech uvědomit, že je člověk celou tu dobu na koncertě.

Občas se někdo diví mé schopnosti páchat nejrůznější faux pas, ale při kombinaci rozmáchlé gestikulace, menšinových zájmů a dobře míněného buranství to není nic až tak divného.

Jaké sny se mi zdají? Naposled jeden o tom, jak hrajeme veselé hry "lehni si na zasněženou silnici před blížící se automobil a uteč až v úplně poslední chvíli" a "šlápni komiksovým pohybem na střechu projíždějícího auta". Jinak se mi ale vrací tři druhy snů: sny erotické, sny o šťastném životě a sny o namáhavé chůzi. Nejdéle ráno odeznívají dojmy z těch posledních.

"Dobij se" – je slovenská varianta "Dojeb sa"? (Po googlení nutno přiznat, že asi ne.)

Tak nějak to u ní funguje. Když jsou problémy, snaží se je řešit racionálně, bez nějakých emocí. Říká že člověk musí mít nadhled... emoční výlevy přichází až později, během opuštěných nocí... (A já se někdy bojím toho, jak ona moc mocná je, jak moc jí obdivuji a žeru.)

Mít víc štěstí než konzumu.

Pokusy o vlastní život

(napsáno: Noc z úterý na čtvrtek...)

Co tu dlouho nebylo? Ano, bloggerské existenciální okénko!
Dokonce i J.P. se mě snaží přesvědčit, že je vždy lepší litovat toho, co člověk udělal, než toho, co neudělal. Abychom zůstali na bezpečné půdě klišé: nejednat přece znamená jednat nejednáním. A odmítnout veškerou zkušenost znamená uchovat si navěky možnost trýznit se úplně všemi myslitelnými scénáři.
Krom toho – když nic neděláte, stejně dřív nebo později omylem spácháte nějakou blbost.

Divný pocit: Prázdné dětské hříště; v jednom z prken ohraničujících pískoviště trčí zaťatá sekera.

Nezapomenout: "Ti za těmi skříněmi pak taky nemluví..." od této věty odpíchnout román.

Pozornost: Po polozapomenuté kulturní akci: (Sebe)oslava sebeoslavy. (Aneb co si člověk poznamená o jiných a pak pak se k tomu vrátí v domnění, že měl na mysli sebe.)

Již nikdy nedělat: Přesvědčovat komparatisty, že člověk na japonské porno nepřišel sám.

Dnešní noc: V pokoji se mi zničehonic objevil zápach, jako by tam defekoval zajíček Duracell.

Dnešní ráno: Strávit čtvrt hodiny přemýšlením, zda je "moře kávy z automatu" oxymorón a jak to souvisí s nabíráním slané vody do plastových kelímků.

A nakonec chvilka poezie, abych zabil chvilku deprese...

Květen

Známé ulice
v cizích městech
Uzlové písmo prasklin v chodníku
záznamy místních legend
Nedočtený zrcadlový otisk
předvčerejších novin na lavičce

Žaludek plný soli
Basová linka noci

Soustředné kruhy
když do mne hodíš kámen

...mysl Básníka
je práce (ne ne)hodná pozornosti.

Ta kurva jménem noc, ten zmetek den...

Ptám se už poněkolikátý. Ptám se pořád. Když má dospělej člověk potřebu dělat něco, co ho degraduje na puberťáka a smrsknout si život na icq, degraduje to i okolí? Protože já už mám pocit, že mě má už každej za blbce...a je to správně mít tajemství mezi dvěma lidma, je správně tvořit koalice, když vedle každýho čeká ten, kterej by ty tajemství měl vědět první? Je správný mít tajemství? Je správný mít jakejkoliv vztah?
Nemám chuť. Nemám chuť už jezdit tam, kde se mi dřív líbilo. Nemám chuť už vůbec na nic.
Poslední dozvuky z Plzně, opět jsem zas za hajzla, vysvětlovat něco co sám nechápu a hlavně, co není důležité. Dozvuky z Prahy, někomu jsem něco udělal, on se pomstil, schodil mi tu knihu ze stolu. Začínám být paranoidní, hromadí se ve mě vztek a mám opravdu vážně chuť všem ukázat, jaký hajzl vážně jsem, když mě mají i teď, když jsem nic vážně zle nemyslel. Nemám chuť se obhajovat...nemám...

Podvečer přiměřené deprese

Aneb jak jsem četl a četl a pořád jsem nějak nevychytal to, co mám dělat když dočtu jednu báseň a mám číst další. Trapně pak pokukuji po posluchačích a někteří z toho asi mají divný pocit. Nicméně, děkuji všem co přišli, děkuji Petře Petrové za to že to uvedla, za ty slova, která jsou pravdivá. Tedy, že my, básníci, jsme blázni, protože tvořit v jednadvacátém století poezii, to je opravdu čiré šílenství, pro mě tedy spíš deprese. Také bych chtěl poděkovat mé drahé, za celý ten víkend, že mě doprovázela, že mě líbala, že jsem na ty deprese na moment zapomněl. Jenže den za dnem plyne a mě je zas divně, ale ty fotky, ty jsou fajn, report naleznete na zvláštním stylu a sestříhané video bude během pár následujích dní odpubikováno. Ještě jednou, všem vám moc děkuji za přízeň a podporu.

Pihovatá dívka s neodolatelným impertinentním úsměvem

Lidi, co mají v knihovně knihy seřazené podle velikosti.

Její ctěná paní máma Táňa, její převelice mocný otec René, a ona, pihovatá dívka s neodolatelným impertinentním úsměvem a ještě méně odolatelnými prsy jménem Lea...

Literární podvečer, mladý zasněný muž v obležení několika postarších knihovnic, bez vína, bez doprovodu...

Metoda: Ctrl C - ctrl V„...je jen upřímnost..."

Maniodepresivní psychóza aneb Petr Muk dnes už ani nemuk...

O profesním růstu a zjištění, že svět ovládají idioti

Vlastně jsem jako malý chtěl být právník. Jenže jsem nabyl dojmu, že právníci jsou idioti. Takže jsem šel studovat elektrotechniku. Kde jsem zjistil, že jsou také idioti, jenže když jsem se ponořil mezi ně, našel jsem si pár lidí, co idioti nebyli. Jenže jsem se nevyhnutelně dostal mezi technické inženýry s pohublou postavou a nijak zvlášť vytříbeným vkusem na dioptrické brýle. Tenhle typ lidí byl přesně ten boží bič, který mě odehnal do náruče programátorské dílny. Kde pro tentokrát idioti nebyli, jenže byli na můj vkus zas dost hodně uzavření, pečlivý, jednostranní a děsně vychytralý. Já, jakožto člověk co pořád mele pantem, děsně vyrušuje a má časté morální potíže, jsem se nevyhnutelně a postupně vypudil sám. O graficích vám řeknu jen jedno, je to banda ex anarchistů a jejich ego je mega husté, ale v žádném případě nepočítejte, že byste jej krájeli, na grafikovo ego se prostě nešahá, to je pod trestem smrti. Celé toto období mě doprovázela neukojitelná tendence k psaní, jenže když jsem za celou tu mojí profesní cestu poznal několik novinářů, nabyl jsem dojmu, že opravdu dobrý novinář rozhodně nesedí celý den v nějaké malé redakci regionálního tisku. Dobrý novinář je na volné noze a píše všude možně, jenže to je otázka praxe a jména a nějaké té vyspělosti. Dobře, inu, několik let píšu, řekl jsem si tedy, že jméno si udělám jako spisovatel, poslední dobou spíše jako básník a praxi prostě nějak „oseru“. Takže jsem začal psát a psát a psát a mé finance začaly chudnout a chudnout a chudnout. Vzhledem k mé děsně zvědavé povaze jsem dostal experimentální nápad stát se žoldákem. Tím rozumějte obchodníkem. Profese, u které poznáváte lidi, můžete je prudit, můžete je obelhávat, můžete od nich tahat informace, nebo minimálně popijete dobrou kávu s nějakým jednatelem děsně bohatý firmy. Jenže v městě kde žiji, děsně bohatých firem moc není, a co je sakra horší, majitelé firem zde sídlících nemají naprosto žádný vkus na kávu. Takže jsem se opět vrátil o několik křižovatek zpět se zjištěním, že svět ovládají idioti, co nemají styl a že všechno okolo mě je nejspíš boží bič, který je na mě upleten, to abych to neměl náhodou moc snadné. A jestli vás zajímá, co jako hodlám dělat dál… Tak to vám nepovím, ale když mě budete číst, tak se to jistě časem dozvíte…

Přátelé, co se stávají hovny

Co je veřejnějšího než soukromý život? Co jiného dělají přátelé, než že donekonečna rozebírají své osobní životy a komentují je? Proč někteří lidé žijí ve stupidních vztazích? Proč dostanu od mámy otázku: "A co víc bys chtěl?" No tak přece... jako extrémně netaktilní tvor vcelku bezpečně rozpoznám, že teprve potřeba se dotknout a hladit, kterou jsem za celá desetiletí svého života měl a doposud mám jen u dvou lidí na světě, je docela spolehlivým indikátorem zamilovanosti. Samozřejmě nejen ta. Taky ta chuť vařit kafe, třeba.

Kunda-ra napsal jednu dobrou věc a sice, že s každou /každým chceme souložit. Ale spát, tj. ráno se vedle probouzet, jen s tou jednou (nebo dvěma podle modifikací, ale důležité je postupovat ve shodě, nebo ve formě. V mém případě je ta jedna už mrtvá). A taky jsem četl přes rameno ženě v autobuse: "Zuzčin syn byl hezký, nadaný a chytrý kluk. Mohl studovat vysokou školu, mít krásnou ženu a kopu dětí. On si ale zvolil drogy." Jakožto odpovědný člověk, intelektuál a sekvestor nového žití k tomu dodávám: Naštěstí si vybral tu správnou cestu...

Má cesta ale taky vede do pryč. Přesněji: Začal jsem milovat, byl jsem označen za hajzla, visím jeden nájem a snažím se uživit se, psaním se označit a konečně si sakra nějak vybrat. Psaní, nebo spíš přepisování básní o mrtvých, věnování mrtvým a poděkování živým. Bezprostřední zápach pašované whiskey. Jen když ji ležím hlavou mezi nohama nebo prsy, spokojeně vrním jako kočka a víčka přivřená držím.

Fakt děsně mě mrzí, že jsou lidi co si myslí, že jsem je chtěl podělat. Jenže mnohem víc mě mrzí, že si kurva myslí, že kdybych to vážně chtěl, že bych udělal jen to co jsem udělal. Protože, kdybych to vážně chtěl, udělal bych to jinak. Kurva jinak, kurva umím být fakt dobrá. Jen mi to za to nestojí a když už mi stojí, dělám to s ní, nehodlám se kurvit, chci si to teď prožít prostě jinak...

Zařídit si život tak, aby byl pro druhé záhadou

"Zařídit si život tak, aby byl pro druhé záhadou, aby ten, kdo nás zná nejlépe, nás jenom důvěrněji než ti druzí neznal. Takto jsem si načrtl svůj život, téměř neuvědoměle, ale vložil jsem do toho tolik instinktivní obratnosti, že jsem se sám pro sebe stal svou ne zcela jasnou a zřetelnou osobností."
Fernando Pessoa, Kniha neklidu, str. 114

"Namalovat namísto řekněme zvěstování Panny Marie kus uzeného, dva citróny a zabitou sluku musela být neslýchaná avantgardnost."
Stanislav Komárek, Černý domeček (2004), str. 177

"... akademická, krásná literatura první republiky [se] strašně přeceňuje. ... komunisti přibrali do svých dějin z první republiky jen módní autory od Čapka přes Nezvala, Halase, Holana... To ale není přirozený vývoj literatury. Literatura jako taková je sopečná záležitost, do které zespoda neustále vybuchují gejzíry různých divokých proudů, texty divné, hrůzné, svým způsobem zrůdné... Kdežto v Česku se přijalo jenom to hezké, učesané, snobské. Skutečná živá, krvavá literatura zůstala stranou, a pokud někde ne, byli autoři nuceni ji napomádovat a učesat, což dělal bohužel hlavně Bohumil Hrabal."
Bohumil Doležal, Respekt 32/2008, via Neviditelný Pes, 3.9.

"Co když se budou příští generace mýlit stejně jako ty současné a nedorozumění bude pokračovat, protože budou také dávat přednost roztomilým hloupým nicůtkám před velkými silnými díly?..."
Émile Zola, Mistrovské dílo, str. 284

Pár vřelých slov, kafe a styk a ta politika

A ano, Zdeněk Troška je umělec s potenciálem, že ho dosud nevyužil, je jiná věc. Jan Hřebejk, Jan Svěrák a David Ondříček žádný potenciál nemají. ADavid Hrůza je vážně hrůza. Zdeněk Pohlreich je už nudný. Sem tam i trapný a hlavně už vyhořel, další hvězdička co brzy padne. A o té sledovanosti gastronomie jsem se tu již vyjádřil. A tímto doufám, že jsem si odbyl ta slíbená vřelá slova, která jste si tak žádali…

Přeházel jsem ve svém bytě, v té hlavní místnosti nábytek tak, aby se tu lépe dýchalo. Miluji čistý prostor a hlavně ty změny. Pár dní v Praze zafungovalo jako osvěta, osvěta mé duše. Potkat zase pár tváří, které jsem neviděl přes rok. Cítit ten prostor a hlavně objevování všeho toho co mi má nová práce nabízí, ale i bere. Každá práce Vám něco bere, někdy svobodu, někdy potenciál, někdy duši. Co mi vezme tahle? No to se časem pozná. Nicméně jsem spokojený, vždy jsem chtěl pracovat tam, kde berete prachy hlavně za to jak makáte, ne za hodinu, ale za reálný finanční obrat, který dokážete ukořistit pro firmu a taktéž pro sebe. Když je stav literární tvořivosti, stačí mít na chleba, když není, je třeba utrácet a žit a taky mít do čeho pořádně rejpnout. Tohle je organizace, kde vole organizace fakt funguje a taky ta hromada fakt zajímavých lidí, lidí co nejsou tak jednostraní. Ale je to taky trochu paradox. Pro Mafru nepíšu jako regionální pisálek, ale pracuji pro ni, pracuji pro celou mediální skupinu Mafra…

Spousta kafé v nové firmě ale i doma, přemýšlím, tedy někdy nejsem. Střídavé počasí je jako střídavá nálada, ráno vstávám nasraný a v metru se cítím dobře. Když přijedu zpět do toho lázeňského bordelu, skoro propadám depresi. Jenže přijde L. a aniž by o tom věděla vytáhne mě z hlubin mé duše, stačí jen aby ležela v mé posteli nahá. Můžu ji hladit třeba hodinu a pořád mě to baví. Pořád mám takový ten pocit, že ji neustále nějak dobývám, asi jako když jsem ji (ne)balil.

Přemluv bábu, pak zabij bábu, přemluv fracka atd… Média, blogy, diskuse, zvratky… Je naprosto jasné, že tohle je zas jednostranná žabí válka. A potom co Issová začala útočit i na ODS, trochu se obávám, že to zaplatila TOP 9. Ale kdo ví, TOP 9 jsem chtěl volit, jenže z jejich strany se objevují tyhle jednostranné propagandy a lidi na to slyší a mě se chce pořád zvracet… A když mi někdo nutí volební noviny, předpokládá že je přečtu. Když je přečtu, předpokládá že se zamyslím. Když se ale zamyslím, nemůže si myslet, že jsem idiot, který ztratil paměť.

Varování: Dělení na levici a pravici způsobuje hysterii…