Podvečer přiměřené deprese

Aneb jak jsem četl a četl a pořád jsem nějak nevychytal to, co mám dělat když dočtu jednu báseň a mám číst další. Trapně pak pokukuji po posluchačích a někteří z toho asi mají divný pocit. Nicméně, děkuji všem co přišli, děkuji Petře Petrové za to že to uvedla, za ty slova, která jsou pravdivá. Tedy, že my, básníci, jsme blázni, protože tvořit v jednadvacátém století poezii, to je opravdu čiré šílenství, pro mě tedy spíš deprese. Také bych chtěl poděkovat mé drahé, za celý ten víkend, že mě doprovázela, že mě líbala, že jsem na ty deprese na moment zapomněl. Jenže den za dnem plyne a mě je zas divně, ale ty fotky, ty jsou fajn, report naleznete na zvláštním stylu a sestříhané video bude během pár následujích dní odpubikováno. Ještě jednou, všem vám moc děkuji za přízeň a podporu.