Konec, jaksi teatrální

A je to tak, je to divadelní hra. Myslím tím ten náš život. Hlavně konec tohohle roku mi tak přijde. Je to ale krásné, letos si ty vánoční svátky užívám, i když jsem nadával, že to bude bullshit. A není, od začátku jsou moje dny naplněny literaturou a zas hodně píšu a je to víc než krásné. Avšak, trochu veselé deprese u triphopového playlistu se dostavily. Všichni jsme se tak nějak shodli, že já nejsem takový ten klasický programátor, možná proto mi to tak nejde, to proto že jsem prostě někde jinde. Přesto mě ta práce někdy baví a někdy zas ne a je v tom bordel, ten bordel je hlavně u mě v hlavě. A tak píšu a plánuji s PP náš sborník, první naše kniha, zní to až moc dobře. Celodenní zewling v knihovně přes Štědrým dnem. A comback zrzky, zapomněl jsem, že má klíče. Když jsem dorazil domů, leželá tu nahá, prej jako dárek. Nakonec přišla sms, prej neví, jestli to byl víc dárek pro ní než pro mne. Myslím že na tom nesejde, jen jsem jí naznačil, že už mě to nebere. Nějak už mě tohle nebere, čekat, kdy se objeví, co kdybych tu někoho měl? Jistě, je tu jakási domluva, ale stejně.

V Bochově klasická nuda, ale ven se mi podařilo vytáhnout nejlepšího kámoše z dětství, příjemné setkání. Po dlouhé době jsem viděl vlastní ségru, bylo to příjemné. Návrat domů jsem ale vítal, na úkor toho útěk z vánoční jungle párty domů, abych si vychutnal mnou tak milovanou samotu. Ráno vzkaz na FB, ironie. Vytáhnu jí ven a ani nevím jak, setkáme se v Panasonicu a od té doby se každý den vidíme a je to takové silné. Paradox je v tom, kolik máme stejných přátel a asi jsme se na hodně akcích potkali, jí si nepamatuji, ale ona mne ano. Je to příjemné, potkat v tomhle prohnilém městě někoho, koho neznám a nalézt mezi námi nějakou cestu. Jenže, jestli mám na něco talent, tak je to chtíč, chtít již zadané, už dlouho jsem nepotkal nezadanou, kterou bych chtěl. Jasně, je to tím, že všechny dobré ženy už jsou zabrané. Nechci ale zas někomu lézt do zelí, a že to umím, rozvracet, jenže důsledek? Nula k nule pojde, když se vždy z toho trouhelníku staly tři samostatné geometricky oddělené body. Příklad je Bohyně, nezastaví se ani pro dárek. Asi už ani za to jí nestojím.

Literární soutěže končí a moje nechuť k nim je mnohem větší než předtím, ale musím si zvedat prestiž, že? Tak píšu a píšu, opět o Praze, šokován svojí vlastní minulostí stále hodně piju. To chci ale změnit, do nového roku, asi. Potřeboval bych změnu, říká ironie. Asi se za tu dobu nějak známe, nebo nevím, ale v tomhle má pravdu. A pak ten její twitter, píše, že si často olizuji rty, všímá si. Vemu ji do ratini baru, kde se zas seznamujeme, jde to pomalu, je to tak divně romantické… Je jí zima, nabídnu, že ji opět doprovodím domů a ona je dáma a neodmítne. Pak další půl hodinu mrzneme před jejím bytem a dál se bavíme, je to tak… jiné… Líbí se mi a ona to ví, je tak dospělá, těch pipinek bylo vážně poslední dobou až moc, ale noci jsou dlouhé, že. Přijela do mého skromného bytu a líbil se jí, a snad se jí líbí i můj život. Čeká mne návštěva u ní a já se těším, jen to zvláštní a pomalé a vůbec nevím, co mám čekat. Jenže to je na tom právě tak kouzelné…

A ten zbytek? Na twitteru mám už více jak 3 000 twittu, Vlčice mi doma visí polonahá se ságem v ruce. Chci kousnout nekonečnost do ucha. Chci ironii, chci toho hodně a půjdu si za tím a brzy se snad dočkáme nějaké té mé knihy, minimálně poezie je již v plánu. Děkuji všem za podporu, hlavně nepřátelům, ty mě živí svojí nenávistí a já mám pořád chuť bojovat i když před spaním to vidím asi jinak, ráno snad někdy najdu to, co hledám a tohle už pochopí jen pár lidí…

A nakonec: Seru na nějaké extra přáníčka. Kéž jim Bůh odpustí, že mne přivedli na tento svět! Šťastný Nový rok vám...