Hrajeme o čas, ale nevím kolik ho máme

Proto jsou ty změny strašně fajn, i když ta nejistota nás asi pohlcuje. Jenže ten život o tom je a jak řekl člověk které jsem poznal přes člověka, se kterým teď budu hodně spolupracovat. Spousty lidí ani neví jaké to je, pustit se do něčeho a nějakou dobu se smířit s tím, že teď tady bude nějakou dobu žvejkat asfalt a bojovat.
Odchod ze studia proběhl v poklidu, za což jsem rád. Když váš zaměstnavatel je něco jako kamarád, má to všechno naprosto jiný rozměr pro obě strany.
Koukat se do okna kanceláře, kde jste dřív vysedávali několik hodin denně a vědět že je vše jinak je zvláštní pocit. Jako je zvláštní pocit zase začít někde jinde, s více zkušenostmi a s menší nadějí. Jenže zjistíte, že ta změna vás nabyla něčím, co vám poslední půlrok chybělo, něčím jako je elán a motivace. Změna je proste fajn a to co bylo předtím bylo taky fajn, jen to prostě už nějak dál nešlo.

Včera jsem byl ve městě, kde jsem vždy potkával ty nejhezčí holky. Plzeň. To město už nemám moc rád, ale ono za to moc nemůže. A možná mají někteří lidé pravdu. Má svoji vlastní podobu. Svůj charakter a otevřenej prostor, což se mi vždy líbílo. V něm je vždy hromada užasnejch holek a hromady punkáčů, hudby a vůbec toho všeho co mám rád. Bylo zvláštní mít na akci fotografa, mohl jsem proplouvat mezi davem lidí a pozorovat je. Mluvit s nimi a ptát se jich na věci. Bylo fajn tam strávit jeden večer na akci plné studentů. Bylo fajn potkat pár známejch tváří, bylo fajn říct, že jsem asi štastně zadanej…

Je to láska? Když ležíte v parku a v polospánku, zatěžkán sny co kloužou po povrchu a ruku máte u hlavy toho druhého. Ona se otočí a jen tak chytne do té své ruky tu vaší. A život je tak nějak hezčí, už jenom z tohohle nevinného gesta. Všechno má pak zase nový rozměr a právě o tom jsou ty fotky zde a taky o tom, že nevím, jak dlouho mi vydrží ten úsměv na tváří, je to boj…

A v těch očích co má L. jsem viděl něco, co jsem naposledy viděl u ní před několika lety, jsem z toho zmaten a čas se už tolik nevleče jako dřív, cítím že stárnu, už na HELL Párty (můj report na zvlastni-styl.cz) jsem to cítil, když se mi z toho vedra zatočila hlava. Za to jsem ale viděl Banána, naposled jsem jí viděl na posledním Chechteku, bylo to fajn... a bude to vše zase fajn...

Zkrátka noci nejsou v mé moci

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel…

A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru…

Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád…

Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu…

Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života…

-----------------------------------

Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“

Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu.

Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá.

dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi."

Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí.

Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat.

Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní...

Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal.

Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě.

Experimental-hardcore je jen zástěrka...

Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Shit, hoří mi tu fén!

Stala se mi neobvyklá situace. Po ránu jsem si umyl hlavu, a protože jsem čekal návštěvu, sáhl jsem po fénu. Fén je dobrá věc, tedy pakliže se vám do něj nějak nezamotá pár vlasů a nezačne z ničehož nic vydávat naprosto strašný zvuk. Ten zvuk bych přirovnal ke vzteklé helikoptéře v přechodu. Zrovna když už ten zvuk ustal a já si myslel, že to bude v pohodě, začalo se z něj kouřit a následně začal hořet. Nestačil jsem ho vytáhnout z elektřiny, ale potřeboval jsem ho někam odhodit a v rychlosti mě napadlo jen umyvadlo.

Díky mé smůle v něm ale byla voda, takže do toho z umyvadla začaly lítat jiskry od elektrických výbojů. Díky naddimenzovaným jističům proud stále držel. A ten blbej fén v umyvadle  hořel a házel výboje. Vzpomněl jsem si na IT Crowd. Jistě snad každý viděl druhý díl z první řady. Kde jedna z hlavních postav usilovně píše email, asi na helpdesk, že vedle něj hoří. A tak mě napadlo o tom někomu napsat. Co kdyby se náhodou něco stalo že? Někdo o tom přece online musí vědět! Rychle jsem tedy klikl na otevřený chat s jednou slečnou na Facebooku a napsal jsem „Shit, hoří mi tu fén!“ Chtěl jsem to ještě v rychlosti poslat na twitter, ale musel jsem jít hasit…

Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Jenže mě se opravdu ulevilo, že o tom věděl i někdo jiný. Kdyby se stalo cokoliv a já už se neozval, mnohem rychleji by mi někdo přijel na pomoc. Pořád si myslíte že jsem blázen? Tak si prosím projeďte vlastní twitter nebo statusy na FB apod. Známky této naprosto šílené věci najdete jistě i sami u sebe. Často čtu twitty typu „Právě mi prasklo pravé přední kolo, auto je neovladatelné, pomoc!“ nebo „Právě okolo mne někdo hodil myšku a málem to do mne narval, debil!“ a nebo také „Uvízl jsem ve výtahu, pomoc!“ …

Jednou jsem na twitter napsal „Shit, jsem vyhořelý!“ Jeden čas jsem toto slovo dost používal jako náhradu za „unavený“ a jeden můj známý to pochopil tak, že mi hoří byt a zpětně reagoval na můj twitt jestli to ještě pořád hoří. Vůbec mu to nepřišlo divné, že by někdo v takové situaci místo toho, aby šel hned hasit napsal twitt.

Dnes už se té scéně v IT Crowd tolik nezasměji jako dřív. Mnohem víc si totiž uvědomuji, že to není nic divného. Děláme to běžně. Jen si to tolik neuvědomujeme. A dělali jsme to vždy, když jsme chtěli dát někomu druhému vědět, že se něco děje. Kdybychom už náhodou tu šanci neměli. Když nebyl twitter byl telefon, a když nebyl telefon, vždy se našlo něco, čím se dalo vyrýt krátký vzkaz do zdi nebo do skály…

(psáno pro IT Magazín)

Závěrem bych rád dodal

Máme tu to období, svátky a konec roku. K této době vždy patří pohoda a klid. Nebo se to aspoň naivně říká. Když jsem se ale poslední dny procházel naším městem, divil jsem se, kolik lidí tu vlastně žije. Snad vše, co má nohy náhle vyráželo do města, shánět nějaké ty dárky, nakupovat jídlo a takové ty věci. Klid a pohoda? Ptal jsem se sám sebe, ne, prostě jen neorganizovaný chaos. Avšak, i já jsem částečně propadl kouzlu této doby, v parku Lázní pět jsem se zastavil u hořícího ohně, abych ohřál své ruce a koukal jsem na betlém, který stal opodál. Ty Vary jsou vážně divné místo, přesto jsou chvíle, kdy to tu milovat musíte. Čtěte dál můj článek na zdaryvary.cz...

Zdaryvary slaví. Mapují dění už rok

Uplynul už rok od spuštění neoficiálního kulturního serveru mapujícího nejen pokulhávající kulturu v Karlových Varech, ale i v celém kraji. Za celým projektem stojí skupina lidí se stejným názorem, která se bez jakékoliv další podpory, pouze pomocí vlastních zdrojů, snaží o jakousi kulturní revoluci v Karlových Varech. Čtěte dále celí můj článek psaný pro karlovarskou Sedmičku na zdayravyr.cz ... ...

Jmenuje se to “post-babylon-syndrom“

A může se to projevovat všelijak. Může vás to paralyzovat, anebo se vás to vůbec nemusí týkat. Jedna studentka sociologie z toho udělala téma svojí diplomky (škoda, že nemohu jmenovat a v noci se nedá číst). Nechuť k životu a komunikaci, brýle se šedavými skly, radost z ničeho, naštvání na všechno, nuda, stereotyp, povzdech. Vlastní vinou?! Kdo by hádal, že je řeč o naší malé vísce, hádal by dobře…

Mluvíme zde hlavně o všeobecném stereotypu lázeňského města a špatné komunikaci uprostřed ničeho a zároveň něčeho, co považujeme za nudu. Nudou se pro každého rozumí vždy něco jiného. Nechci zde ale slovíčkařit. Chtěl bych jen nepatrně nastínit to, v jak prazvláštním a vtipném městě to vlastně žijeme a jak moc si tu vlastně nerozumíme.

Poslední tři dny tu celkem pršelo, podzim je letos krutý, což mi přijde v pořádku. Nicméně mě jednou takhle cestou z oběda napadla myšlenka. Jak je to tu vlastně multikulturně různorodé. Pochmurné mokré počasí a ranní romantická mlha připomíná Londýn. Zatímco přibývající rozdílné pachy na každém rohu ulice připomínají Prahu, přesto povětšinou míjíte rusky mluvící lidi. Na základě této skutečnosti můžeme klidně a s plným sebevědomým tvrdit, že bydlíme současně ve dvou hlavních městech různých národů a to uprostřed ruského území, kde se mluví rusky, německy, vietnamsky a v poslední řadě česky. Povězte, kdo z ostatních to má? Kdyby ale jen toto bylo vše, možná bych o tom ani nepsal. Ale ono i s těmi jazyky to není úplně tak jasné, jak by se mohlo zdát. Slyšel jsem o rusky mluvící ženě, která se snažila prapodivnou češtinou objednat jídlo v čínské restauraci, kde také sotva uměli česky. Představa této situace je víc než komická…

Takže, jak se tu vlastně mluví? Je v tom trochu bordel, a když se potkají dva, co čistě náhodou ovládají celkem poměrně stejný jazyk, stejně to nějak vázne… A to jsme právě u toho “post-babylon-syndrom“. Hodně to tu koluje, sice v trochu jiné verzi, ale to bych nebyl já, abych si to neupravil k obrazu svému. Nesejde teď na tom, kdo to vymyslel a jak to vůbec myslel. Avšak, základní myšlenka tohoto syndromu je jasná: nemožnost, neschopnost, nechuť se jakýmkoli způsobem dorozumnět a to bez ohledu na jakýkoli jazyk. Nicméně když se rozhlédnete, bez přetvářek, možná porozumíte kouzlu tohoto města, a možná se zasmějete jako já, a když se to podaří, možná nás bude víc, víc těch, kterých se to netýká…

Psáno pro zdaryvary.cz (kvalita: z 10 pochopí 1)

Fotky ze Severního Vítru 2009

Předem se omlouvám za takovou prodlevu, položilo mě do postele lehké nachlazení, tedy tu je rozsáhlá Fotogalerie na webových albech od Google (rajče nemám rád).

Fotky: Severní Vítr part1 (500 fotek)

Fotky: Severní Vítr part2 (123 fotek)

A pro zájemce a mé kamarády je připravena malá fotogalerie o 100 fotkách, lidi, s kterými jsem tam byl (hlavně ty moje tři kočky), jsou na Facebooku pod názvem Severní Vítr 09

Kdo by měl zájem o exempláře v plném rozlišení 3888 x 2592, může si o ně napsat na email eddycek.ve@gmail.com

Fotky lze šířit, ale nijak modifikovat, pokud v něm zanecháte ten copyright co jsem si tam umístil.

Článek prioritně psaný pro zdaryvary.cz (a jistě se objeví i někde jinde) bude publikován během tohoto týdne.

Doufám, že se vám fotky budou líbit, a komentáře prosím piště sem, děkuji.

Poslední věty Literárních novin

Literární noviny padají. Rozesílají tento text, koluje to mezi mnoha lidmi. Přesto však ne každý o tom ví a ne každému se dopis dostal do rukou. Jeden můj kamarád ho obdržel a snaží se ho šířit dál. Poprosil mě, abych ho uveřejnil na svém blogu. K prohlášení redakce a lidí z kruhu novin je těžké něco dodat. Sám jsem o tom dlouho přemýšlel, ale nemám co dodat, vše je níže uvedeno. Snad jen, je mi líto. I když jsem je každý týden nesledoval, přesto jsem jim vždy byl nakloněn, něco to vypovídá o téhle době...

Situace v redakci Literárních novin se vyhrotila.

Brno, 16. května 2009 – Individuálním protestem sazeče Miroslava Švejdy, který odmítl pracovat pro vedení s minulostí v komunistických tajných službách, vyvrcholila v pátek 15. května problematická situace v redakci týdeníku Literární noviny. Několikatýdenní napětí bylo způsobeno nezvládnutým a nekoncepčním vedením nového šéfredaktora Zbyňka Fialy. V zimě 2009 se novým vydavatelem Literárních novin stalo sdružení Právo, solidarita a informace (PSI), blízké sociálně-demokratickému prostředí a garantující autorskou i koncepční kontinuitu listu. Redaktoři Literárních novin spolu se svým bohatým autorským zázemím spatřovali v novém vydavateli naději na vyřešení vleklých finančních potíží listu a možnost jeho dalšího rozvoje. V průběhu jara 2009 se však ukázalo, že nový šéfredaktor nejenže není schopen vytvořit, předestřít a prosadit novou, oživující koncepci Literárních novin a že redakci podnětným způsobem nedokáže vést, ale že má z pohledu Literárních novin a všeho, co ve své historii představovaly, velmi problematickou politickou minulost. K nynějšímu vyostření situace došlo ve středu 13. května, kdy občanské sdružení PSI převedlo vydavatelská práva LtN novému subjektu, akciové společnosti Litmedia. Majoritním vlastníkem společnosti je Miroslav Pavel, předseda představenstva vydavatelství Vltava-Laba-Press, člověk s podobnou minulostí jako stávající šéfredaktor. Jednání s Miroslavem Pavlem o současné neudržitelné situaci, které se odehrálo hned den nato, nenabídlo redakci přijatelné východisko. Miroslav Pavel i lidé kolem něj celou svou osobní historií naprosto odporují étosu Literárních novin. Redakce Literárních novin zároveň vyjadřuje své zklamání nad tím, že ČSSD, která chtěla nad tímto prostorem svobody převzít patronát, jej v tuto chvíli de facto definitivně zmařila. Redakce je přesvědčena, že Literární noviny navazující na tradice Literárních novin a Literárních listů z let 1967-1969 a z let 1990-2008 tímto zanikají. Osobnosti Literárních novin dostaly v pátek možnost krátce se vyjádřit k nastalé situaci: „Literárním novinám se konečně dostalo svobody na protest zaniknout,“ řekl spisovatel Ludvík Vaculík. Spisovatelka Eva Kantůrková: „Tento případ je symptom doby a jako takový ukazuje, že demokracie je snadno průchozí režim, ve kterém je možné skrze finance dostávat se neuvěřitelně snadno z prostředí do prostředí.“ Spisovatel Alexandr Kliment: „Literárky potřebovaly nového vstřícného investora, nikoli arogantního likvidátora, který chce vydělat na titulu, ale s myšlenkou a tradicí LtN se kšeftovat nesmí. Vzpomínka z roku 1967 – LtN likviduje komunistický funkcionář s potěšením Kremlu, tentýž – jen s jinou kravatou – je dnes likviduje s potěšením kapitálu.“ Herečka a politička Táňa Fischerová: „V roce dvacátého výročí změny režimu je to další neutěšená zpráva o tom, kam jsme se to dostali.“ Politolog a ředitel New York University in Prague Jiří Pehe: „Literární noviny, s nimiž jsem v posledních deseti letech spolupracoval, jsem vnímal jako instituci, která v české mediální krajině byla jediným skutečným hlasem otevřené společnosti v popperovském smyslu.“ Filosof Jaroslav Šabata: „Člen představenstva VLP Miroslav Pavel zřejmě doufá, že čelenka z regionálních deníků bude ozdobena perlou Literárních novin, ale s ohledem na mužstvo, v čele s šéfredaktorem Zbyňkem Fialou a předsedou vydavatelského subjektu ing. Janem Mládkem, které poslal pacifikovat redakci, z toho samozřejmě nemůže nic být.“ Petr Jedlička, zástupce šéfredaktora: „Za daných podmínek nebylo fakticky možné ani morálně únosné pokračovat.“ Marta Čapková, provozní ředitelka: „Redakce takového listu, jako byly a jsou Literární noviny, zkrátka nedokázala přijmout šéfredaktora s minulostí v komunistické rozvědce. A jsme v tom všichni zajedno.“ Matěj Stropnický, pražský redaktor: „Dvacet let po revoluci se sice nebojím komunistů ve vládě, ale pracovat pod estébáky zatím neumím. Literární noviny nemohou důvěryhodně vést polemiku s kapitalismem za řízení a z peněz lidí, kteří se neumějí vyrovnat s bolševismem v sobě.“ Jan Šícha, pražský redaktor: „Svoje jsem napsal. Kam budou psát jiní? Zdravím hlavně čtenářky.“ Patrik Eichler, pražský redaktor: „Je příznakem ‚malé normalizace‘ české současnosti, že na moci a ekonomických vlivech nezávislý tisk a živá kultura mohou existovat pouze v podobě ghett. Literární noviny byly reprezentantem nezávislého prostředí. Proměnit je v reklamou živený emitor textů psaných dle jednoho mustru kvazi profesionálními žurnalisty odporuje jejich tradici. Alibismus sociální demokracie, jejíž exministr byl krátce hlavním majitelem novin, pouze prohloubí kulturně-politický střet mezi českou liberálně levicovou inteligencí a levicově-demokratickou politikou.“ Tomáš Tožička, šéf redakčních odborů: „Proti všem dohodám o kontinuitě listu byly Literární noviny prodány do rukou bývalým nomenklaturním kádrům, kteří se znovu dostali do klíčových pozic a jakoukoli spojitost s tradicí liberálního myšlení odmítají. Je to další podoba elitářského čachrování, které tuneluje nejen ekonomiku, ale i zbývající svobodný a nezávislý prostor.“ Jakub Patočka, šéfredaktor v letech 1999-2009: „Vypadá to jako konec Literárních novin. A je-li to tak, vinu v každém případě nese sociální demokracie. Rozhodně to ale není konec prostředí, které tu vzniklo. Budeme pokračovat.“