Chybí mi právě ona

Byla tu dlouho, jeden čas nepřímo, naše přátelství bylo víceméně na dálku, ale když se mi začal bortit svět, byla to ona, základní opěrný bot. Ne, nemohu říct že bez ni bych si to nedal, ba naopak, dal bych si to také. Ale sní to bylo mnohem snažíš, trochu víc jsme se k sobě přiblížili, pro ni to bylo něco co ji ještě nikdo neukázal a pro mne? Po dlouhé době, mně zas bavilo, do toho dávat vše, aby výsledek stal za to. Já vím, nebylo to asi fér k vůči té druhé zraně, ale co je dneska fér? Krom toho, každy hledá jen to co nemá, a pokud někdo něco nemá tam, hledá to jinde. Problém je teď, ten problém děla jeden kočkodan. Ale na druhou stranu se mu moc nedivím, přesto si ale myslím, že by člověk měl nejdříve hledat chybu sám u sebe, než obviňovat ostatní, za to, za co si může sám. Fakt je ten, že jsem udělal něco co se mu ani líbit nemohlo, ale přesto si na mne neměl tolik dovolovat, není až zas tak chytré si ze mne dělat nepřítele.

Prý bych se měl teď držet z pátky, chvíli sem to akceptoval, ale přijde doba kdy to uvidím jinak. To proto, že mi chybí, ona to ví a jistě jí chybí i má přítomnost, ale také proto, že mne, zvířeti, spícímu tulákovy po hvězdách všech zemí, nebude nikdo říkat co má a co nemá dělat.

Má poslední slova: "Vyjeté koleje nejsou cesta, ale nechme lidi jít svým osudem, běž, ale nezapomeň, že ve stínu bude vyryto mé jméno, na vždy!"

Teď tady jsem a ona nemůže za mnou, přesto vím že by šla ráda. Ztratil jsem ten přívěšek co jsem nosil v těch nezapomenutelných chvílích, ten co byl tak důležitý, ten co jsem ji dál aby ho nosila, aby jí ochránil. Musel jsem si ho vzít zpět, otočila se ke mne zády, ač nechtěně. Myslel jsem že je průser že jsem ho ztratil, ale po dlouhé probděné noci jsem pochopil ten princip, byl to znamení.

(Napsáno během dovolené u Crashe doma)