Někdy je vše málo a málo hodně

Pomalu se ztrácím ve svých pocitech, usínám na všech místech světa, jsem utahaný, utahaný svým stylem života. Myšlenky nezastavitelně bombardují střed mého mozku. Někdy je vše málo a jindy zas málo hodně. Bojovnice ví, chápe, viděla mne ve stavu naprostého vyčerpání. Ne, nejde to se mnou ke dnu. Naopak, jde to nahoru. Jen ten styl, co jsem nabral, asi není žádná pohoda. Člověka to zmáhá, držet v hlavě myšlenky, nikomu je neříct. Jen občas propustit něco málo z toho, co vám leží na srdci.
A čím víc je člověk jakoby sám, tím víc má čas ponořit se hluboko do sebe a hledat sám sebe. To člověk totiž dělá celý život. A kdo říká, že sám sebe už našel, tak našel jen prázdné dno plné sraček! A ta samota není vždy tak zlá, jak to ze začátku vypadá. Mne, básníka spícího na všech možných koutech světa, vábí myšlenky shora, z nitra mého mozku, jenž usíná osamocen v prázdnotě putujícího oceánu, mořem plných dravců, jenž se chtějí nasytit. Ochutnat mou krev, mou zkaženou krev. To nedovolím, i když by to byla nepochybně jejich smrt!

Bohyně tančí a zpívá celou noc, rád ji vidím šťastnou. Jsem pak také o moc plnější, když vidím její rty, jenž se pohybují do slov Vypsané Fixi – cítíš krásný štíhlí ženský tělo, cítíš to tělo… cítíš to tělo…! Na vzdory všemu co se děje, je nad slunce jasné, že má duše zpívá s ní a je úžasné, si tohle období vychutnat – Víme co chceme, já a ty přeskakujeme mrtvoly… Obraz v zrcadle nebo v zakouřené místnosti s výhledem na plné krásné poprsí zůstanou navždy v hlavě. Jako těch dalších x stovek nezapomenutelných chvil s lidmi, jací už neplují ve vašem časovém rozhraní, ale přesto tam někde uvnitř svítí na vaši cestu – Loučíme se a je to jako kruhy ve vodě, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme…některý lidi jsou tu napořád, ty jo, co to je! Každý si v tom najde co chce…

Chtěl bych po dlouhé době posunout čas do bodu mrazu. Rozloučit se s spoledními pocity naděje, kousnout prázdnotu do ucha, nechat se jen tak vznášet prostorem a poslouchat šum ve tmě. Je smutné a zároveň krásné, že končí ten stav to live in the shadow.

Je čas posunout práh budoucnosti dopředu. Nebylo a nebude to jednoduché, ale co je vlastně jednoduché, když vše je málo a málo zas hodně?