Rozšiřování módu 'Je-mi dvaadvacet'

Když mi bylo jednadvacet, umřel Michael Jackson.Jsem si jist, že někdy o dost později tuhle větu použiju pro budoucí generace v nějaké mé knize. Neseděl jsem na posteli v kostkovaný košili a netekly mi slzy po tváři jako v Californication, když se kus mozku v Siettlu rozprsknul o stěny. To zas ne. Dnes je mi dvaadvacet a ráno jsem započal sklenkou absintu a poezií Dylana Thomase. Následně chat na facebooku s Ironií a na druhém monitoru klub rváčů k dobré snídani. Jenže stárnu a na tom filmu se mi už nelíbí to, co se mi na něm líbilo dřív, dnes si všímám jiných věci, třeba té vtipné apatičnosti Eduarda Nortona a dalších věcí, které jsem v tom dřív neviděl, nebo nechtěl?... A taky jsem zažil smrt Waldemara Matušky – tak budu dál pokračovat v té knize. Protože to on byl jediný, kdo si byl vědom svým vlivem na miliony lidí po celém světě, a vůbec v devadesátých letech využil hudbu k osvětě. I když většině z nás leze osvěta na nervy. A budu pokračovat dalšími významnými jmény, které zemřely za tu dobu, kdy já jsem žil… Proč? To vysvětlím na dalších stránkách… jsem už starý a času je málo…

The Absint - tři rakve v chladném ránu

Série článku na jaké jste tak čekaly, psali jste si o ně, snili jste o nich, dnes to tedy začíná, cítíte tu vůni pelyňku? Ano, a to je toto teprve první díl, hodně budu čerpat z knihy“The Dedalus Book Absintii“ a budu to prokládat svými postřehy a zážitky. Ujistěte se, že o kolo sebe nemáte nic zeleného, mohlo by vás to pohltit, zelené šílenství je kruté a mocné… Je srpen roku 1915, jednatřicetiletý švýcarský rolník jménem Jean Lanfray si v podvečer dal pouhé dvě sklenky absintu, po chvilce vytáhnul ze skříně starou vojenskou pušku a střelil svou těhotnou manželku do hlavy. Když se ve dveřích objevila jeho čtyřletá dcerka Rose a chtěla se podívat co se děje, též ji bez váhání a nemilosrdně zastřelil jako malého psa. Pak přešel do vedlejšího pokoje. Tam ležela v postýlce jeho dvouletá dcerka Blanche, tu též zastřelil jako by se jednalo o naprosto běžnou činnost. Pak se pokusil zabýt i sebe, což se mu ale nepodařilo, odvrávoral se tedy s mrtvou Blache v náručí přes dvůr a tam usnul. Na druhý den Lanfray už bručel ve vazbě, odvedli-ho, aby se podíval na svou nezbožnou ženu a mrtvoly svých dětí. A tady přichází ten onen naturalistický detail, který by snad ocenil Dickense – ve třech rakvích různých velikostí, od nejmenší po největší. Z toho pohledu Lanfray jistě hluboce vystřízlivěl. Nicméně, je třeba uvést fakt že Lanfray byl alkoholik který denně byl schopen konzumovat víc jak přes 5. litrů vína. Vědělo se to o něm, jako že se vědělo, že před onou tragédii, tedy několik hodin předtím si dal zelenou, koňak, šálek kávy s brandy, po cestě domů z práce litr vína – to aby mu po oběde lépe slehlo a nakonec další šálek kávy. Lidé ale neváhaly, muselo to být přeci tím absintem! To absint je na vině! Během několika následujících uplynulých dní sepsali místní obyvatelé petici. Podepsalo se 82 450 sousedů. Chtěli, aby byl absint ve Švýcarsku zakázán, a napřesrok také zakázán byl. Žádný nápoj, dokonce ani gin v Londýně za Hogarta, neměl tak špatnou pověst a reputaci jako absint. Můj oblíbenec Aleister Crowley ve svém pojednání které nazval „The Green Goddess“ píše: „Co je to v absintu, co ho obklopuje zvláštním kultem? Účinky jeho nadužívání se naprosto liší od účinků jiných stimulans. I když už jsou jeho oběti na dně a pokoření, přesto se jednou věci liší: pijáky absintu obestírá děsivá a jedinečná aureola a přes své podivné prokletí vyzařují zlověstnou pýchu, jsou pyšní na to, že nejsou jako ostatní.“ Říkáš mi, že ses stal pijákem absintu? – výš ty, co to vůbec znamená?

Woman passive agressive

Vážně jsem usedal do postele s tím, že půjdu spát, ale opět se objevil ten malý problém, kvůli jakému se považuji za zvíře. Jak se pomalu a jistě blíží noc, jako bych snad dostával další dech. Když Lea na ICQ oznámila krásné sny a příslib pátku slovy "Mno takže se na to asi vykašlu a v pátek budu Tvá" zahodil jsem notebook a skoro usínal. Jenže tu telefon, myslel jsem, že to bude Ironie (cože jsem si to myslel?) jenže ona to Š., jinak přezdívaný Bezedná studna špíny. Tohle stvoření bydlí na úpatí hory nedaleko KV, kde mimochodem bydlí spousta podobných lidi, takové „ghetto“ plné lidí, s kterýma si čistě filozoficky nerozumím. Jenže žena P. nosí maskáčové hadry a má naprosto brutálního psa a uznávám, je víc než radikální. Měla to být jen projížďka, neviděl jsem jí něco přes dva měsíce, tak bylo o čem tlachat. Jenže s ní to moc nejde, ona je plná násilí (a díky bohu, že nemám internet). A pak jsme šli do toho špinavého baráku, kde lepila vodka snad i po zdech. Během pěti minut se všichni zdejchli z pokoje, abychom náhodou měli dostatek místa na šukání, i když s tím samozřejmě nikdo z nás dvou nepočítal. Nebo já jenom? Takhle v noci ten barák vypadal fakt děsně a všichni tam byli na vodce. Druhé Rusko říkejme tomu. Raději jsem se šel napít, noc byla právě v té nekrásnější fázi, teda aspoň tím jsem se vykroutil z té situace, jaká by mohla být dobrá, ale taky nemusela. Po děsně rozvrzaných schodech jsme dorazili za zbytkem, samé nové tváře. Prý se toho hodně změnilo. Jo jistě, věci se mění (to známe ne) no a tak jsem si nalil vodku, abych netrhal partu. Tu jednu slečnu napravo jsem znal z nějakého koncertu. To tedy tvrdila ona, jenže já si pamatuji jen ty dobré. Tlačil se k ní nějakej postarší pán, asi její otec ne? Bylo tam tolik lidí, že jsem je ani nepočítal. Pak si vedle mě přisedl ten chlápek, kterého znám z knihovny. Anglán, nevím, co tu dělá a co tu chce, ale už jednou na mě mluvil. Jenže tentokrát byl podezřele zticha. Do té doby než někdo pustil ten song a pak to začalo, všichni jsme zpívali a on nejvíc - „Somebody hit her with a chair, man. I guess there's no way to determine who did it. Yeeeaaahhh...... it's already coagulating; I think you're going to be okay. She's... she was just an innocent bystander. It's the... it's the democracy!“. Všichni víme, o co jde. A všichni krom mě věděli, proč se ten chlápek rozplakal, rozsekal dvě židle a skutálel se ze schodu. Chtěl jsem mu pomoct, ale nikoho to nezajímalo. Ta holka, co mě prej zná se rozloučila slovy „My jdeme šukat“ a táhla toho svého otce (vážne by jí mohl dělat fotra) a než jsem dopil dalšího paňáka, byl jsem v jiné místnosti s P. která mi usnula na nohou. Přemýšlel jsem, co tu vlastně dělám a pak mi to došlo, to ten punk, něco mi chybí… Rád bych zase zabředl do sedmdesátých let a četl o tak trochu sebezničujícím egu poloplným LSD. Ale není čas, a není co, a tyhle lidé, vím koho mi připomínají. Vím přesně, o co jde a vím, co musím. Zbytek rána jsme poslouchali, jak si ten starej pardál dává tu mladou sedmnáctku na chodbě asi tři hodiny v kuse. Podle toho hekání mi došlo, odkud ji znám. 

Vnořen ve vlastní vodě

Jenže jsem sám se sebou nevydržel, a tak už to vše asi chápu. Přijela Kara na kafe. Žena, co si v zimě kupuje bikiny a v létě šály. Když se svlékla, aby se pochlubila, řekl jsem jí : „Bikiny jsou jako ostnatej drát, vidět je všechno, ale za se nedostaneš“ . Mlčky se oblékla, dopila kafe, políbila mě na čelo a řekla: „Dřív bys přišel a vzal si to, co chceš. Dnes jen mluvíš. Nemám ti nějak pomoct?“. Odstrčil jsem ji a zdvořile jsem naznačil, že jediné co chci, je být sám se sebou.

Pomoct? Tohle slovo mě děsí. Uráží mě. Nic takového nepotřebuji. Jediné, co potřebuji a chci, je naučit se sám se sebou zacházet. Pokus. Omyl. Pokus. Omyl. Pokus. Omyl. Omyl. Omyl. Omyl… Žiji mezi více světy, něco mi sebrali, ale mě to nechybí. Jen se chci naučit to, co jsem nikdy neuměl.Toužím pochopit, proč jsem sám pro sebe a ve finále i pro ostatní, tak nesnesitelným a otravným.

Stejně si každý najdeme svoji filozofickou hloubku opilosti. Jen to trvá. Odpichujeme se pomocí kocovin, dle nichž  víme, kolik už toho bylo. Jenže já už kocoviny nemám. Tím spíš, že když si sednu k počítači, klepou se mi ruce a místo soustředění na wordovský dokument nazvaný " Vnořen ve vlastní vodě ", si donekonečna pročítám jiný text. Život 2.0 sice chat nearchivuje, ale já si poslední rozhovor s jistou dotyčnou pečlivě zkopíroval a uložil a teď se jím rozedírám.

Tour de pubs - mokrý stopy ve sněhu a mrtvé Vary v pravou půlnoc. Bar Ratini, whiskey a spousta lidí, co si krátí život hulením a tlacháním o naprostých banalitách. Týpek, co si prošel cyklem drog a myslí si, že je to vážná věc v životě, chce rozebírat to, proč chodím v černé a marně si mě snaží někam zaškatulkovat, strčit do šuplíčku, nalepit nálepku, otagovat, zkrátka přizpůsobit obrazu svému. Tak to děláme ne? A udělala to i ona. Od ní jsem to ale nečekal. Snažila se mi nalhat,  že není to, co hledám, když vlastně nikdo včetně mě neví, co jsem a co hledám. Jen jsem…sám nevím, co jsem chtěl, čekal...,ale tahle hra byla o něčem jiném...

Diri na mě hledí, jak mezi spoustou lidí a hlukem sedím a koukám do prázdna ,a povídá: "Necítíš se takhle sem tam jako v jiném světě?". Podívám se na něj a klesavým hlasem odpovídám: „Ano, skoro pořád, jen jsem v tom děsně sám.“ …

A krev? Někdy mě strhne na okraj. Jindy mi pomůže kontrolovat chaos. Je zvláštní,  jak psychika člověka dokáže nasáknout všechny zážitky od našeho nejútlejšího dětství. Jako dítě vás najdou vedle rozřezané matky. Motorová pila a krev jsou ty nejrannější zážitky. Hned vedle v lodním kontejneru plném krve sedí váš bratr, z kterého se vyklube fetišista, co rád lakuje děvkám s protézou nehty. A taky je to mimochodem sériový vrah stějně jako vy. Rozdíl je ten, že vy máte kodex.

Tím to ale končí a začíná až tím, že zjistíte, že těch vašich bratrů je víc, zlá dvojčata, co mají děsné úchylky, které vás doslova ovládají, děsí vás, tak jako vy, děsíte ostatní. Oni utíkají, i když asi neradi. Nic nevydrží věčně, banalita, mohli jsme si to odpustit, tu řeč, o nás a o minulosti. Faktem je, že ona jediná vydržela vedle mého boku nejdéle, buď jí peklo milé té mé dřívější milé… Vydržela se mnou víc, než to dokážu já sám se sebou, zaslouží si respekt a uznaní. Byla to jistě velká výzva, tak velká, že jí ostatní zahodili, pouze já nemám na vybranou. Tím nechci získat vaší lítost, vlastně je to dost vtipné a silné, být sám se sebou smířen a bez kapky alkoholu. Vnořen ve vlastní vodě – tak říkám tomu stavu…

Ano, jsem dost protivný, agresivní, kritický a fatální, že někdy i sám ze sebe šílím. Jenže mě to baví a cítím se tak dobře. Nebudu se měnit, nebudu lhát, abych někoho nenaštval. Budu to pořád já. Ten, co je po čase nežádoucí…

Doporučená hudba:

Pozor, stáváme se nežádoucím zbožím!

Lea má pravdu! Berme to jako fakt, jí se to líbí. Líbí se jí mě provokovat slovy „EDDY – jsi žena“ a tak naše vycházka do kina na příšerný béčkový film jménem 2012 stál za to. Mimochodem, ten film je doják jak mé stehno. A znáte ten vtip o těch planetách? - Potká Země jinou planetu: "Ahoj, co jak to jde?" - "Ále, špatný.. dostala jsem lidi" - "V klidu, já je měla taky, to přejde samo". Tak přesně tímhle vtipem jsem končil tento film na MHD zastávce před kinem. Lea je totiž městská žena, na krásnou tmavou procházku do hospody mi odpověděla slovy „To je pod mojí úroveň“, samo sebou že vtipně. Trochu jsem to zpestřil, když se semnou loučil její kamarád a chtěl mi podat ruku – „To je pod mojí úroveň“ a jelo se pít. Lea je další bisexuální skoro feministka co znám, že jich ale znám kurva hodně. Takže naše diskuze jsou útočné. Uznat musím, že ze začátku mi dávala kopr, ale já to průběhem večera obrátil. Jenže to bylo fajn, známe se už dlouho, ale ne zas tak osobně. Předtím u ní na bytě a ten psycho film, opět její výběr, a tak jsme zvědav, co vybere příště. V něčem má ale ta žena pravdu, v některých věcech se nechovám jako klasický chlap a spíš připomínám ženu. V tom, že změnu účesu beru jako nutnost, v tom, že jsem schopen si po sobě uklízet, postarat se sám o sebe, umýt si nádobí, vytřít podlahu. Ano, v tomhle jsem trochu perfekcionista, nemám rád špínu a rád se každé ráno oholím, rád vypadám dobře a rád pozdě v noci zapadám do ustlané a voňavé postele. Cucfli mě nazvala metrosexuálem, to asi ten sestřih že? Ale vážně se cítím lépe, svěže, dynamicky…

A Ironie? Věří, že potřebuji zachránit, to ale není jediná. Spousta lidí si myslí, že spěju k sebedestrukci. Ale já netvrdím, že ne, jen tvrdím, že nepotřebuji pomoc. Vážně si totiž myslím, že každý z nás má geneticky předurčené jisté chování, talent, nebo chcete-li vnitřního ducha, který v budoucnu ovlivňuje náš život. A pakliže to tak opravdu je a já tomu hluboce věřím, nemůže mi pomoct nikdo. To v čem je doopravdový problém nevím, jestliže jsem ale nežádoucí zboží, proč nejdeme rovnou k věci, mě tyhle hry vážně nebaví. Jenže na to já mám pech, to já umím, najít si něco složitého. A tak to nechávám plavat, buď se to potopí, nebo ne…

Další má ženská stránka, když někoho žeru, lehce se jím nechám manipulovat, ne až moc ale trochu ano. To je možná další problém, proč nějak nejde to, co jsem chtěl. Asi jsem na ty ženy moc hodný. Když jsem nedávno doprovázel mojí kámošku domů hned po tom, co jsem jí ke mně zlákal i když mi napsala sms v tomto tvaru „Mám špatnou náladu, jsem labilní, vzteklá, hnusná, ošklivá, tlustá, blbá, líná a podobně....“ tak se divila, že automaticky jí doprovodím domů. Jenže to není první holka, co se tomu divila, to se už dnes nedělá? Já myslel, že je to slušnost ne? Asi jsem něco zaspal a to kurva sem mladej zobák sakra…

A co je nejhorší? Co mě rozsekalo. Když ta samá žena, co mě odmítla šla na rande s mojí kámoškou, kterou asi pořád nějak žeru. Tahle situace tu není poprvé, nějak mě to nerozházelo. Poprvé to bolelo, to uznávám. Jen si to představte, jsou dvě vaše bývalé přítelkyně, které pořád žerete a oni si vyrazí na rande a cucají se jako o život. Při pohledu na ně se vám zcvrkají koule, já to zažil, ne jen jednou. Ale to není nic, co se nedá přejít, čas plyne a když se to stane víckrát, je to jen něco s čím dopředu počítáte. Ale to, co chci říct se týká nás, těch chlapů ale i těch chlapožen jako jsem já. Když se okolo sebe rozhlédneme, kolik najdeme ve svém okolí žen, co nejsou bisexuální? Ha? Já snad už neznám ani jednu. Tohle je ale revoluce, jejímž produktem se může stát i to, že se staneme nežádoucím zbožím. Nebojím se na tohle táma bavit. Pohlédnete do minulosti, dřív vládli chlapi a ženy utřely nos, to se klidně může obrátit. Myslím, že je to dost aktuální téma. Jenže si za to můžeme možná sami. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak vehementně snažíme ubližovat tomu něžnému pohlaví, po jakém tak toužíme. Měli bychom se zamyslet. Anebo jak to psal můj drahý Nietzsche? - "Jdeš za ženami? Nezapomeň na bič!"

Pak jsou tu ty klokaní hody. Dvě nejmenované bývalé lesbické ex a já. To byla večeře s klokaním steakem od Diriho v mém druhém domově – v Raťáku. Měl jsem si to nahrát… Tedy, bylo to příjemné, ale nadruhou stranu vtipné. Nakonec jsem opět dorazil dom sám a že mě ten večer stál dost, jenže se mi to líbilo. Prej mám malé plus jako džentlmenské gesto za ten večer. Otázka zbývá? K čemu to je, jestliže jsem se stal i já nežádoucím zbožím? Já, ten o kom Diri řekl, že z profilu mám ženské rysy – tak ano, přiznávám, jsem žena! A nebo, nebo jsem byl až moc hodný a slušně vychovaný a mám rád svůj sen. Přesto ta hrozba, pánové, opravdu tu je. Aneb Lea dámy a pánové má vždy pravdu a pan, zvíře EDDY je i žena, další pokus mě zaškatulkovat, nebo jen známka mé výjimečnosti?

A Lea má vždy pravdu!... (si to jako pamatujte!)

Doporučená hudba ->

Jsem tu sám za sebe

O těch lidech jsem pořádně neslyšel tak rok a u FK jsem nebyl ani nepamatuji. Čekal jsem doma na tu zákeřnou a ona ani nenapsala, ale pak sms od FK. Byli v Chebu a že se vracejí a neví co by a jestli jsem ve Varech, že by jsme mohli někam jet na výlet. Chtělo se mi, jenže stejně i tak se mi chtělo být s ní, protože naposled u mě doma na Novej rok to bylo dobré. Jenže tomu něco chybělo a já to veděl, že to není asi úplně ono a přesto jsem to vyhrotil. Jenže nemůžu za to, že jí tak žeru. Nicméně, když nezvedla ani telefon, chtěl jsem se jen optat, jak je na tom, že jestli ne, tak jedu, tak jsem prostě jel. FK je pořád v balíku, drahé luxusní auto a sklep, co jsme mu říkali peklo a vůbec ta rodina se má prostě dobře. Takže mě vyzvedli na Aralce a já do sebe ládoval Energeťák, protože bylo jasné, že dnes se spát opět nebude. Vlezl jsem si dopředu, FK ví že to je moje místo a zezadu mi na rameno sáhla Nina a tu jsem fakt nečekal a ani jsem jí vidět asi nechtěl. Nicméně hned po tom co upozornila na svou drzou přítomnost, vrazila mi do ruky absinth a já neřekl ani slovo, jen jsem si twittoval a oni povídali a povídali a já neměl potřebu mluvit. Trochu mě pořád sralo, proč ta zákeřná ani nenapíše.

Mělo se jet do Prahy, jenže všichni komu se volalo hlásili rezignaci, že jako spánek. Takže Plzeň, protože Grisa volá a píše a tu já rád vidím vždy ,protože ona patří do mého abstraktního minulého života. Takže u FK ve sklepě a dark electro z mého mobilu, spousta alkoholu, ale ja skoro nepiju a pohrdnu Absinthem do oka. Snažím se vysvětlit, že už jsem jiný a že k nim už nepatřím, ale oni to neberou vážně a Grisa je až moc přítulná a snaží se mě líbat. Nebráním se, i když jsem náladu neměl, pořád je to strašně hezká žena a pořád jí mám nějak rád, ale tohle už je mrtvé, stejně jako všechno, co bylo předtím.

Ráno mě Grisa veze domů a pouští v autě Sex Pistols a to je nostalgie, kámo že vytryskla mi slza. Ona pořád povídá o svém životě a jak jí chybím a že za mnou bude jezdit. Řekl jsem jí, ať zastaví někde, že chci na vzduch. Věděla že bude proslov… A tak jsem jí to řekl, jak se mi hnusí tyhle rádoby rodiny, jak je to sice fajn, ale já už prostě nikam nepatřím. Nechtěl jsem aby brečela, jenže, pravda je taková.

Projel jsme celou ČR a skoro v každém měste mám nějakou takovou skupinku rádoby rodinku. Já už ale na tohle nejsem, jsem tu pouze sám za sebe a pouze hledám přátele a konečně bych rád zakopl o někoho kdo by byl…no ale to už bych zabíhal někam kam nechci…

Shit, hoří mi tu fén!

Stala se mi neobvyklá situace. Po ránu jsem si umyl hlavu, a protože jsem čekal návštěvu, sáhl jsem po fénu. Fén je dobrá věc, tedy pakliže se vám do něj nějak nezamotá pár vlasů a nezačne z ničehož nic vydávat naprosto strašný zvuk. Ten zvuk bych přirovnal ke vzteklé helikoptéře v přechodu. Zrovna když už ten zvuk ustal a já si myslel, že to bude v pohodě, začalo se z něj kouřit a následně začal hořet. Nestačil jsem ho vytáhnout z elektřiny, ale potřeboval jsem ho někam odhodit a v rychlosti mě napadlo jen umyvadlo.

Díky mé smůle v něm ale byla voda, takže do toho z umyvadla začaly lítat jiskry od elektrických výbojů. Díky naddimenzovaným jističům proud stále držel. A ten blbej fén v umyvadle  hořel a házel výboje. Vzpomněl jsem si na IT Crowd. Jistě snad každý viděl druhý díl z první řady. Kde jedna z hlavních postav usilovně píše email, asi na helpdesk, že vedle něj hoří. A tak mě napadlo o tom někomu napsat. Co kdyby se náhodou něco stalo že? Někdo o tom přece online musí vědět! Rychle jsem tedy klikl na otevřený chat s jednou slečnou na Facebooku a napsal jsem „Shit, hoří mi tu fén!“ Chtěl jsem to ještě v rychlosti poslat na twitter, ale musel jsem jít hasit…

Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Jenže mě se opravdu ulevilo, že o tom věděl i někdo jiný. Kdyby se stalo cokoliv a já už se neozval, mnohem rychleji by mi někdo přijel na pomoc. Pořád si myslíte že jsem blázen? Tak si prosím projeďte vlastní twitter nebo statusy na FB apod. Známky této naprosto šílené věci najdete jistě i sami u sebe. Často čtu twitty typu „Právě mi prasklo pravé přední kolo, auto je neovladatelné, pomoc!“ nebo „Právě okolo mne někdo hodil myšku a málem to do mne narval, debil!“ a nebo také „Uvízl jsem ve výtahu, pomoc!“ …

Jednou jsem na twitter napsal „Shit, jsem vyhořelý!“ Jeden čas jsem toto slovo dost používal jako náhradu za „unavený“ a jeden můj známý to pochopil tak, že mi hoří byt a zpětně reagoval na můj twitt jestli to ještě pořád hoří. Vůbec mu to nepřišlo divné, že by někdo v takové situaci místo toho, aby šel hned hasit napsal twitt.

Dnes už se té scéně v IT Crowd tolik nezasměji jako dřív. Mnohem víc si totiž uvědomuji, že to není nic divného. Děláme to běžně. Jen si to tolik neuvědomujeme. A dělali jsme to vždy, když jsme chtěli dát někomu druhému vědět, že se něco děje. Kdybychom už náhodou tu šanci neměli. Když nebyl twitter byl telefon, a když nebyl telefon, vždy se našlo něco, čím se dalo vyrýt krátký vzkaz do zdi nebo do skály…

(psáno pro IT Magazín)