Vnořen ve vlastní vodě

Jenže jsem sám se sebou nevydržel, a tak už to vše asi chápu. Přijela Kara na kafe. Žena, co si v zimě kupuje bikiny a v létě šály. Když se svlékla, aby se pochlubila, řekl jsem jí : „Bikiny jsou jako ostnatej drát, vidět je všechno, ale za se nedostaneš“ . Mlčky se oblékla, dopila kafe, políbila mě na čelo a řekla: „Dřív bys přišel a vzal si to, co chceš. Dnes jen mluvíš. Nemám ti nějak pomoct?“. Odstrčil jsem ji a zdvořile jsem naznačil, že jediné co chci, je být sám se sebou.

Pomoct? Tohle slovo mě děsí. Uráží mě. Nic takového nepotřebuji. Jediné, co potřebuji a chci, je naučit se sám se sebou zacházet. Pokus. Omyl. Pokus. Omyl. Pokus. Omyl. Omyl. Omyl. Omyl… Žiji mezi více světy, něco mi sebrali, ale mě to nechybí. Jen se chci naučit to, co jsem nikdy neuměl.Toužím pochopit, proč jsem sám pro sebe a ve finále i pro ostatní, tak nesnesitelným a otravným.

Stejně si každý najdeme svoji filozofickou hloubku opilosti. Jen to trvá. Odpichujeme se pomocí kocovin, dle nichž  víme, kolik už toho bylo. Jenže já už kocoviny nemám. Tím spíš, že když si sednu k počítači, klepou se mi ruce a místo soustředění na wordovský dokument nazvaný " Vnořen ve vlastní vodě ", si donekonečna pročítám jiný text. Život 2.0 sice chat nearchivuje, ale já si poslední rozhovor s jistou dotyčnou pečlivě zkopíroval a uložil a teď se jím rozedírám.

Tour de pubs - mokrý stopy ve sněhu a mrtvé Vary v pravou půlnoc. Bar Ratini, whiskey a spousta lidí, co si krátí život hulením a tlacháním o naprostých banalitách. Týpek, co si prošel cyklem drog a myslí si, že je to vážná věc v životě, chce rozebírat to, proč chodím v černé a marně si mě snaží někam zaškatulkovat, strčit do šuplíčku, nalepit nálepku, otagovat, zkrátka přizpůsobit obrazu svému. Tak to děláme ne? A udělala to i ona. Od ní jsem to ale nečekal. Snažila se mi nalhat,  že není to, co hledám, když vlastně nikdo včetně mě neví, co jsem a co hledám. Jen jsem…sám nevím, co jsem chtěl, čekal...,ale tahle hra byla o něčem jiném...

Diri na mě hledí, jak mezi spoustou lidí a hlukem sedím a koukám do prázdna ,a povídá: "Necítíš se takhle sem tam jako v jiném světě?". Podívám se na něj a klesavým hlasem odpovídám: „Ano, skoro pořád, jen jsem v tom děsně sám.“ …

A krev? Někdy mě strhne na okraj. Jindy mi pomůže kontrolovat chaos. Je zvláštní,  jak psychika člověka dokáže nasáknout všechny zážitky od našeho nejútlejšího dětství. Jako dítě vás najdou vedle rozřezané matky. Motorová pila a krev jsou ty nejrannější zážitky. Hned vedle v lodním kontejneru plném krve sedí váš bratr, z kterého se vyklube fetišista, co rád lakuje děvkám s protézou nehty. A taky je to mimochodem sériový vrah stějně jako vy. Rozdíl je ten, že vy máte kodex.

Tím to ale končí a začíná až tím, že zjistíte, že těch vašich bratrů je víc, zlá dvojčata, co mají děsné úchylky, které vás doslova ovládají, děsí vás, tak jako vy, děsíte ostatní. Oni utíkají, i když asi neradi. Nic nevydrží věčně, banalita, mohli jsme si to odpustit, tu řeč, o nás a o minulosti. Faktem je, že ona jediná vydržela vedle mého boku nejdéle, buď jí peklo milé té mé dřívější milé… Vydržela se mnou víc, než to dokážu já sám se sebou, zaslouží si respekt a uznaní. Byla to jistě velká výzva, tak velká, že jí ostatní zahodili, pouze já nemám na vybranou. Tím nechci získat vaší lítost, vlastně je to dost vtipné a silné, být sám se sebou smířen a bez kapky alkoholu. Vnořen ve vlastní vodě – tak říkám tomu stavu…

Ano, jsem dost protivný, agresivní, kritický a fatální, že někdy i sám ze sebe šílím. Jenže mě to baví a cítím se tak dobře. Nebudu se měnit, nebudu lhát, abych někoho nenaštval. Budu to pořád já. Ten, co je po čase nežádoucí…

Doporučená hudba: