Woman passive agressive

Vážně jsem usedal do postele s tím, že půjdu spát, ale opět se objevil ten malý problém, kvůli jakému se považuji za zvíře. Jak se pomalu a jistě blíží noc, jako bych snad dostával další dech. Když Lea na ICQ oznámila krásné sny a příslib pátku slovy "Mno takže se na to asi vykašlu a v pátek budu Tvá" zahodil jsem notebook a skoro usínal. Jenže tu telefon, myslel jsem, že to bude Ironie (cože jsem si to myslel?) jenže ona to Š., jinak přezdívaný Bezedná studna špíny. Tohle stvoření bydlí na úpatí hory nedaleko KV, kde mimochodem bydlí spousta podobných lidi, takové „ghetto“ plné lidí, s kterýma si čistě filozoficky nerozumím. Jenže žena P. nosí maskáčové hadry a má naprosto brutálního psa a uznávám, je víc než radikální. Měla to být jen projížďka, neviděl jsem jí něco přes dva měsíce, tak bylo o čem tlachat. Jenže s ní to moc nejde, ona je plná násilí (a díky bohu, že nemám internet). A pak jsme šli do toho špinavého baráku, kde lepila vodka snad i po zdech. Během pěti minut se všichni zdejchli z pokoje, abychom náhodou měli dostatek místa na šukání, i když s tím samozřejmě nikdo z nás dvou nepočítal. Nebo já jenom? Takhle v noci ten barák vypadal fakt děsně a všichni tam byli na vodce. Druhé Rusko říkejme tomu. Raději jsem se šel napít, noc byla právě v té nekrásnější fázi, teda aspoň tím jsem se vykroutil z té situace, jaká by mohla být dobrá, ale taky nemusela. Po děsně rozvrzaných schodech jsme dorazili za zbytkem, samé nové tváře. Prý se toho hodně změnilo. Jo jistě, věci se mění (to známe ne) no a tak jsem si nalil vodku, abych netrhal partu. Tu jednu slečnu napravo jsem znal z nějakého koncertu. To tedy tvrdila ona, jenže já si pamatuji jen ty dobré. Tlačil se k ní nějakej postarší pán, asi její otec ne? Bylo tam tolik lidí, že jsem je ani nepočítal. Pak si vedle mě přisedl ten chlápek, kterého znám z knihovny. Anglán, nevím, co tu dělá a co tu chce, ale už jednou na mě mluvil. Jenže tentokrát byl podezřele zticha. Do té doby než někdo pustil ten song a pak to začalo, všichni jsme zpívali a on nejvíc - „Somebody hit her with a chair, man. I guess there's no way to determine who did it. Yeeeaaahhh...... it's already coagulating; I think you're going to be okay. She's... she was just an innocent bystander. It's the... it's the democracy!“. Všichni víme, o co jde. A všichni krom mě věděli, proč se ten chlápek rozplakal, rozsekal dvě židle a skutálel se ze schodu. Chtěl jsem mu pomoct, ale nikoho to nezajímalo. Ta holka, co mě prej zná se rozloučila slovy „My jdeme šukat“ a táhla toho svého otce (vážne by jí mohl dělat fotra) a než jsem dopil dalšího paňáka, byl jsem v jiné místnosti s P. která mi usnula na nohou. Přemýšlel jsem, co tu vlastně dělám a pak mi to došlo, to ten punk, něco mi chybí… Rád bych zase zabředl do sedmdesátých let a četl o tak trochu sebezničujícím egu poloplným LSD. Ale není čas, a není co, a tyhle lidé, vím koho mi připomínají. Vím přesně, o co jde a vím, co musím. Zbytek rána jsme poslouchali, jak si ten starej pardál dává tu mladou sedmnáctku na chodbě asi tři hodiny v kuse. Podle toho hekání mi došlo, odkud ji znám.