Rozšiřování módu 'Je-mi dvaadvacet'

Když mi bylo jednadvacet, umřel Michael Jackson.Jsem si jist, že někdy o dost později tuhle větu použiju pro budoucí generace v nějaké mé knize. Neseděl jsem na posteli v kostkovaný košili a netekly mi slzy po tváři jako v Californication, když se kus mozku v Siettlu rozprsknul o stěny. To zas ne. Dnes je mi dvaadvacet a ráno jsem započal sklenkou absintu a poezií Dylana Thomase. Následně chat na facebooku s Ironií a na druhém monitoru klub rváčů k dobré snídani. Jenže stárnu a na tom filmu se mi už nelíbí to, co se mi na něm líbilo dřív, dnes si všímám jiných věci, třeba té vtipné apatičnosti Eduarda Nortona a dalších věcí, které jsem v tom dřív neviděl, nebo nechtěl?... A taky jsem zažil smrt Waldemara Matušky – tak budu dál pokračovat v té knize. Protože to on byl jediný, kdo si byl vědom svým vlivem na miliony lidí po celém světě, a vůbec v devadesátých letech využil hudbu k osvětě. I když většině z nás leze osvěta na nervy. A budu pokračovat dalšími významnými jmény, které zemřely za tu dobu, kdy já jsem žil… Proč? To vysvětlím na dalších stránkách… jsem už starý a času je málo…