Snědl jsem tělo Václava Klause

Chtěl jsem upozornit na možnost, že tento blog teď možná bude příspěvek od příspěvku nečekaně měnit tón. Pak jsem si ale uvědomil, že stejně umím psát jen jedním způsobem (a do jedné nálady), a tak si nikdo ničeho nevšimne.

Pokusy představit si, zda bych se uživil v reklamě: Snědl jsem tělo Václava Klause (titul pro nový Vieweghův román); Došlo vám čtení? Deprese – ideální společník na cesty!

Další kritika co přišla emaile: "Tvé verše jsem prolétl jen velmi zběžně. Ty víš, že já jsem poněkud poetický ignorant, tudíž se ode mě pravděpodobně světoborné recenze nedozvíš. Mohu Ti pouze říct, že již působí profesionálně. Člověk, jenž si je přečte, si je nucen položit otázku – co tím autor chtěl říct? Zatímco u jiných autorů si člověk často řekne – To je ale idiot."

Příručka Nové poezie: „20 Kdo se nebude bát smrti,
buď bude, nebo nebude zachráněn svými básněmi.“

"Tak dlouho se kočkovali, až se z toho okotila."

Úvodní věta pro detektivku: "Bylo to toho roku, kdy začali herci Azbestového divadla záhadně umírat."

Chtěl jsem v hospodě zobecnit heslo víno, ženy, zpěv; u druhého slova mi došlo, že jen přeříkávám jiné ustálené spojení.

Když odcházím, zbývá na lístku pět piv. Platím tři, připraven na to, že jde o omyl a že budu dlužit nebožákovi, který odejde poslední. Ráno mi W. píše: "Při mém odchodu již bylo vše zaplaceno."

Ráno mžourám na lahev stojící nade mnou na parapetu. Je evidentně pivní, ale v ranním slunci se zřetelně leskne nápis GIN. Zdvihám se na loket a shledávám, že v úplnosti zní ORIGINAL.

("A co že je to ten diskurs?")