Pocítuji vůni divokého tvůrčího dobrodružství

Každý prý touží po tom neprobouzet se sám. Versus nelíčený děs v očích mužů při absurdních představách o společném bydlení. "Dovedeš si představit, že přijdeš domů, třeba opilý z hospody, a tam někdo je?!". Taky už se poslední dobou příliš netěšívám domů, ale rozhodně to není tím, že by tam snad někdo byl... Zdál se mi tuhle krásný sen. Byli jsme s větší skupinou lidí v nějakém domě u jezera, a očekávali jsme hlášené deště spojené s velkou povodní a zřejmě i koncem světa. Trochu námi hrála nejistota, trochu snad i naděje či obava, že to nakonec neproběhne. Pak začalo lejt, za chvíli stoupla voda až k oknům, dům se vyvrátil ze základů ... cítil jsem hroznou vznešenost, velkolepost a smíření. Nepřeceňuji význam blogu, proto mě vždycky trochu rozhodí "to mi nemusíš říkat, já už to čet na blogu" nebo dokonce "čteme přece vaše blogy" nebo dokonce  "tohle tam nepiš/smaž,protože to čte i... " nepsat, nemluvit, nasrat! Občas některé věci nenapíšu do blogu z určitých obav. Někdy něco napíšu a jsem pak peskován. Na blog se můžu vykašlat, ale v románě, tam to, milánkové, bude pěkně všechno vod podlahy! A tohle byl překvapivě byrokraticky úspěšný týden, dále nějaké další milosti a libosti a z nich plynoucí intensivní diskursy permanentího sebeuspokojení. Jen, chtěl bych, být uspokojován někým jiným častěji a intensivněji...