Akce jak z nějakého béčkového, akčního filmu

A to i s prvky porna dámy a pánové. Začalo to v sobotu po ránu, fakt jsem nechtěl být sám doma, něco jsem hrotil, ale nebyla odezva. Tak jsem dostal ten nejblbější nápad týdne. Jet do Bochova. Takže jsem vyrazil, a když už jsem jel tak se mi ozvala P. že se mám zastavit, napsala co vaří k jídlu a že je tam K. a další dvě kočky. Jenže já už jel, to jsem zdupal, nebo ona? Má strašnou odezvu, jenže čekat na ní povětšinou vážně stojí za to. Příště jí tedy dám hodinu a půl! Takže jsem tam hnil a snažil jsem se přes Facebook zlákat nějakou holku ven, jenže to byl porod, něco jako když souloží psi, když je po všem tak se v sobě zaseknou a ne a ne aby to šlo ven. Takže jsem popíjel s matkou a něco jsem dopisoval. Za každou slokou jednoho paňáčka vodky. Když matka vzala kramle, začal jsem opravdu pořádně chlastat, abych měl dost sil vylézt sám do ulic toho widlákova. Jdu do pajzlu známého pod jménem„Macháček“. U druhého vstupu jsem narazil na nějakého podnapilého rockera v mém věku, čuměl jako bych mu zrovna prstem opíchal jeho starou. Nicméně mě vřele pustil dovnitř, skoro jsem slyšel ty slova „Chovej se tu jako doma, jsi hlavní hrdina kámo“ a tak jsem šel a hodil jsem tím podivným hárem co teď mám. U kulečníku stála nějaká holka, která s úsměvem pozdravila jakoby jsme se znaly roky. Jen jsem jí to odkýval a hrnůl jsem se do další místnosti kde byl bar. Najednou, najednou nic, jakoby se zastavil svět, vše utichlo a slyšet byly jen mé kroky. Začal jsem se rozhlížet, ale nezastavoval jsem se. Naprosto celé osazenstvo té hospody koukalo na mě. U baru jsem na toho fousatého týpka(kterého si náhodou pamatuji pač to byl nejlepší kamarád mého mrtvého otce) kývl a poručil jsem si Whisku. On se na mě blbě podíval a řekl, že nemá. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že si mě nepamatuje, tak jsem mu řekl kdo jsem a z fleku jsem se otočil a šel pryč. U těch předposledních dvěří zas ten rocker, dal mi přednost asi abych už rychle vypadnul, nebo já nevím, nebo asi proto abych se za těmi dalšímy dveřmi rozskela, což se taky stalo. Kdo jsem kurva dal tolik ledu? Posrana Whisky, posranej Bochov. V další hospodě byla parta vyholených hlav, mrkl jsem na ně a šel raději na benzínku, jo to je béčkovej film tohle, říkal jsem si, akční hrdina už vím jaký ten pocit je…

Tento post bych rád věnoval T. Z., která si stěžovala že mé články jsou zde dost depresivní...

Zkrátka noci nejsou v mé moci

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel…

A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru…

Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád…

Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu…

Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života…

-----------------------------------

Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“

Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu.

Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá.

dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi."

Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí.

Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat.

Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní...

Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal.

Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě.

Experimental-hardcore je jen zástěrka...

Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Inflace času, svobody a ironie

Blíží se polovina února. Konec ledna byl zmatený, stejně jako konec roku. Byla v tom Ironie, jako postava ale i jako čin a pocit. Byly v tom mé vzpomínky na minulost. Přítomnost se zdá být nudná, přesto ji žiji, napravuji ten špatný směr, ale nejsem si tím vším jist. Jistota? Nikdy ale nebyla tak důležitá, je to jen prázdný pocit co nás vždy zklame. Zítra tě možná něco přejede, každý se třese na to naše štěstí, o které mně zas tak moc nejde. Jenže jsem koncem ledna byl vážně šťastný. Ty fotky z oslavy ve Slash baru, lidé, krásní, mladí, odhodlaní změnit svět, pokud nezemřou dřív, než se probudí.

Od začátku nového roku můj deník naplňují dvě osoby. Zpětně jsem si pročítal své poznámky několik let zpět, bylo to zábavné ale i smutné. Smutné v tom, že dřív jsem byl mnohem svobodnější než dnes. Dospělost, zničila mě samotného. Už se neprobouzím s tím pocitem, že dnes zažiji něco zvláštního, není čas prožívat nové věci. Den je tak rychle v hajzlu, když člověk sedí celej den v kanclu. Pořád si nejsem jist jestli je to to, co chci. Jenže nic lepšího tu zatím není, má to alespoň nějaký potenciál a smysl, když už nic jiného. Užívám si alespoň těch dvou osob. Stejně jako si užívám inflace času tráveného v koupelně a vůbec rozšiřování toho módu „doma ve svých dvaadvaceti letech“.

P. tvrdí, že každý potřebuje nějaký záchytný bod. Já s nejistotou tvrdím, že já ne. Opětovně reaguje, že o tom přesvědčuji sebe a ne ji. Jenže to jsem věděl, natolik se snažím být nezávislý, natolik se snažím být jiný, ne proto, že bych nebyl, ale je to na konfrontaci osobnosti, zachovat si svoji osobnost a přitom vycházet s okolím. Není to lehké, když vám záleží na vlastní odlišnosti a váš nejhorší sen je, být jako oni.

-------

Řekla, že si má někdy vzít na sebe něco světlého, koupil si tedy ke svému tmavému obleku bílý pásek s černými pruhy, jakási imitace kůže hada.

Za každou šílenost co jí řekne mu tvrdí, že je pako, přitom sama doma má televizi, kterou když chce vypnout musí stisknout tři tlačítka.

Někdo jí tvrdil, že ty nejlepší osoby nakonec skončí stejně samy, třeba s kočkou. Pak mu nabídla, že si má také pořídit kočku jako ona.

Její postel: Místo, kde se poznávají lidé. (nezapomenout udělat a vytisknout plakát)

Nechodí do klubu za lidmi, natož za nějakou hudbou, chodí se tam koukat na olympiádu.

Vysvětluje: „Teorie ruského vědce – Něgatívnyj prijóm: Důležité je, co není. Podle toho se hodně dozvíme o tom, co je.“

Programátor si poznamenává: "Do vytvářeného softwaru nezapomenout vtělit podprogram nazvaný pracovně „Havel!“ – to je ten, jehož každý další krok vychází z logiky těch před ním, zároveň je dost nepředpokladatelný."

Má větší strach ze stárnutí než ze smrti. Smrt je dobrá v tom směru, že člověk už nic nepotřebuje, opravdu se tehdy stane svobodný a nezávislý.

Post Secret

Mám rád tajemství. Sám jich mám mnoho a mnoho z nich najdete ukrytých v lahví co jsem rozeslal po našich vodách. Ale mnohem raději mám tajemství těch druhých. Když jsem před lety narazil na komunitní projekt umělců nazvaný Post Secret, byl jsem nadšen. Bylo to tuším někdy uprostřed roku 2005. kdy jsem narazil na Franka Warrene a jeho projekt. Za tu dobu si už tisíce lidí udělalo čas a umělecky vyjádřilo své tajemství. Došlo to tak daleko, že se postupně začali vydávat knihy. Dnes už jsou venku čtyři a v té poslední je i moje tajemství...

http://postsecret.blogspot.com/

Deníkové příběhy: tma je rychlejší něž světlo

Hráli si na to že se neznají, vymysleli si jména a holku co je spojila. Ona má takový pocit, že on hledá "oběť", trefila se do dávné minulosti. Jenže minulost byla o jiných lidech, o městě kde byl pořád někdo nový, tady skomírá jeho duše na nedostatek lidí. Když přišla ona, byla pro něj něco jako městský zázrak, zůstala jím dodnes…

Sen: Byli spolu pít. Dva co mají vztah postavený na závislosti. Třetí osoba – dívka trochu zmatená, trochu sexy, trochu psycho. Ony dvě se bavily o tom, pro kterého mají obě slabost. Ta první, protože ho má ráda, protože jí naučil mnoho věcí, protože byla víc než kamarádka. Tu druhou přitahuje jeho šarm a komunikace, spíše se jen vyptává a mezi tím vším ten chudák z toho závislého vztahu utekl na strom, říká se mu – skomírající kaktus.

Po letech soužití se už nemohou ani cítit. V tom se muži začne dařit v práci, je reálná šance, že by mohl přijít k větším penězům. Žena, která už ho téměř ostrakizovala, ho zase nesmírně podporuje, pomáhá mu. Důvod: Kdyby zbohatl, "měl by na rozvod".

Osamocený spisovatel uprostřed noci musel zavolat své nakladatelce, aby ji řekl: „lidi kouří, aby si byli jisti, že dýchají. Chtějí vidět svůj dech, obarvený.“

Ředitel nejmenovaného rádia odpovídá na stížnost posluchače: Jo vy chcete slyšet nějakou hudbu, která by vám nepřipadala hnusná? To nesmíte poslouchat naše rádio pro všechny. Specialisté jako vy, ať vyhledají zvláštní místa, kde se můžete setkat s nějakou "dobrou" hudbou. V tom vám přece nikdo nebrání. Jo vy byste chtěl baráky, který jsou dobře postavený a z jejich barvy by se vám nedělalo špatně? Poslyšte, jestli jste fajnšmekr stran architektury, tak jeďte třeba do Sydney na operu, tady máte náměstí, střed města, tady je to pro obyčejné lidi!

Po letech známosti si ho našla jako přítele, chce mu být nablízku. Chce znát víc než ostatní. Když se jí otevírá, otevírá se jim oboum nový svět, oči jsou ale přimhouřené, pořád je tma rychlejší něž světlo.

Vysvětlení: Člověk plně pohlcený psaním deníku. Žije jen pro něj. Formuluje slova, plánuje činy. Nepodvádí v psaní, ale před ním. Vše pro deník. Při setkáních se chová strukturovaně a spěje k pointám, jedná radikálně, strojí paradoxy. Z blízké osoby udělá definitivně zápornou postavu.

"Tato deníková móda je zajisté známkou toho, že literární fikce už nebudí takový zájem. Že se nám zachtělo více skutečnosti – i zájem o svévolné psychologizování opadá. Chceme přihlížet pitvě skutečných osobností. Soukromý deník se dneska stal zpovědnicí ateistů." - Pierre Reverdy: Žíněná rukavice, 1926

Skutečný básník se nemůže vzdát poezie

Skutečný básník se nemůže vzdát poezie. Ona vás může nechat, ale vy ji nepustíte. Stále ji máte v patach, neobměkčitelnou, děvět stop vysokou skřetící s dvěma nosy. Ale když se zkusíte otočit a polapit ji - fííí! Je pryč. Nikdy jsem neviděl, jak báseň doopravdy vypadá. Pořád bych jí chtěl spatřit.

Dylan Thomas 1946