Inflace času, svobody a ironie

Blíží se polovina února. Konec ledna byl zmatený, stejně jako konec roku. Byla v tom Ironie, jako postava ale i jako čin a pocit. Byly v tom mé vzpomínky na minulost. Přítomnost se zdá být nudná, přesto ji žiji, napravuji ten špatný směr, ale nejsem si tím vším jist. Jistota? Nikdy ale nebyla tak důležitá, je to jen prázdný pocit co nás vždy zklame. Zítra tě možná něco přejede, každý se třese na to naše štěstí, o které mně zas tak moc nejde. Jenže jsem koncem ledna byl vážně šťastný. Ty fotky z oslavy ve Slash baru, lidé, krásní, mladí, odhodlaní změnit svět, pokud nezemřou dřív, než se probudí.

Od začátku nového roku můj deník naplňují dvě osoby. Zpětně jsem si pročítal své poznámky několik let zpět, bylo to zábavné ale i smutné. Smutné v tom, že dřív jsem byl mnohem svobodnější než dnes. Dospělost, zničila mě samotného. Už se neprobouzím s tím pocitem, že dnes zažiji něco zvláštního, není čas prožívat nové věci. Den je tak rychle v hajzlu, když člověk sedí celej den v kanclu. Pořád si nejsem jist jestli je to to, co chci. Jenže nic lepšího tu zatím není, má to alespoň nějaký potenciál a smysl, když už nic jiného. Užívám si alespoň těch dvou osob. Stejně jako si užívám inflace času tráveného v koupelně a vůbec rozšiřování toho módu „doma ve svých dvaadvaceti letech“.

P. tvrdí, že každý potřebuje nějaký záchytný bod. Já s nejistotou tvrdím, že já ne. Opětovně reaguje, že o tom přesvědčuji sebe a ne ji. Jenže to jsem věděl, natolik se snažím být nezávislý, natolik se snažím být jiný, ne proto, že bych nebyl, ale je to na konfrontaci osobnosti, zachovat si svoji osobnost a přitom vycházet s okolím. Není to lehké, když vám záleží na vlastní odlišnosti a váš nejhorší sen je, být jako oni.

-------

Řekla, že si má někdy vzít na sebe něco světlého, koupil si tedy ke svému tmavému obleku bílý pásek s černými pruhy, jakási imitace kůže hada.

Za každou šílenost co jí řekne mu tvrdí, že je pako, přitom sama doma má televizi, kterou když chce vypnout musí stisknout tři tlačítka.

Někdo jí tvrdil, že ty nejlepší osoby nakonec skončí stejně samy, třeba s kočkou. Pak mu nabídla, že si má také pořídit kočku jako ona.

Její postel: Místo, kde se poznávají lidé. (nezapomenout udělat a vytisknout plakát)

Nechodí do klubu za lidmi, natož za nějakou hudbou, chodí se tam koukat na olympiádu.

Vysvětluje: „Teorie ruského vědce – Něgatívnyj prijóm: Důležité je, co není. Podle toho se hodně dozvíme o tom, co je.“

Programátor si poznamenává: "Do vytvářeného softwaru nezapomenout vtělit podprogram nazvaný pracovně „Havel!“ – to je ten, jehož každý další krok vychází z logiky těch před ním, zároveň je dost nepředpokladatelný."

Má větší strach ze stárnutí než ze smrti. Smrt je dobrá v tom směru, že člověk už nic nepotřebuje, opravdu se tehdy stane svobodný a nezávislý.