Deníkové příběhy: tma je rychlejší něž světlo

Hráli si na to že se neznají, vymysleli si jména a holku co je spojila. Ona má takový pocit, že on hledá "oběť", trefila se do dávné minulosti. Jenže minulost byla o jiných lidech, o městě kde byl pořád někdo nový, tady skomírá jeho duše na nedostatek lidí. Když přišla ona, byla pro něj něco jako městský zázrak, zůstala jím dodnes…

Sen: Byli spolu pít. Dva co mají vztah postavený na závislosti. Třetí osoba – dívka trochu zmatená, trochu sexy, trochu psycho. Ony dvě se bavily o tom, pro kterého mají obě slabost. Ta první, protože ho má ráda, protože jí naučil mnoho věcí, protože byla víc než kamarádka. Tu druhou přitahuje jeho šarm a komunikace, spíše se jen vyptává a mezi tím vším ten chudák z toho závislého vztahu utekl na strom, říká se mu – skomírající kaktus.

Po letech soužití se už nemohou ani cítit. V tom se muži začne dařit v práci, je reálná šance, že by mohl přijít k větším penězům. Žena, která už ho téměř ostrakizovala, ho zase nesmírně podporuje, pomáhá mu. Důvod: Kdyby zbohatl, "měl by na rozvod".

Osamocený spisovatel uprostřed noci musel zavolat své nakladatelce, aby ji řekl: „lidi kouří, aby si byli jisti, že dýchají. Chtějí vidět svůj dech, obarvený.“

Ředitel nejmenovaného rádia odpovídá na stížnost posluchače: Jo vy chcete slyšet nějakou hudbu, která by vám nepřipadala hnusná? To nesmíte poslouchat naše rádio pro všechny. Specialisté jako vy, ať vyhledají zvláštní místa, kde se můžete setkat s nějakou "dobrou" hudbou. V tom vám přece nikdo nebrání. Jo vy byste chtěl baráky, který jsou dobře postavený a z jejich barvy by se vám nedělalo špatně? Poslyšte, jestli jste fajnšmekr stran architektury, tak jeďte třeba do Sydney na operu, tady máte náměstí, střed města, tady je to pro obyčejné lidi!

Po letech známosti si ho našla jako přítele, chce mu být nablízku. Chce znát víc než ostatní. Když se jí otevírá, otevírá se jim oboum nový svět, oči jsou ale přimhouřené, pořád je tma rychlejší něž světlo.

Vysvětlení: Člověk plně pohlcený psaním deníku. Žije jen pro něj. Formuluje slova, plánuje činy. Nepodvádí v psaní, ale před ním. Vše pro deník. Při setkáních se chová strukturovaně a spěje k pointám, jedná radikálně, strojí paradoxy. Z blízké osoby udělá definitivně zápornou postavu.

"Tato deníková móda je zajisté známkou toho, že literární fikce už nebudí takový zájem. Že se nám zachtělo více skutečnosti – i zájem o svévolné psychologizování opadá. Chceme přihlížet pitvě skutečných osobností. Soukromý deník se dneska stal zpovědnicí ateistů." - Pierre Reverdy: Žíněná rukavice, 1926