Dopady městského života

Dostavily se, ačkoli jsem to sám nečekal, jsou tu. Ten kdo byl na dnu poezie, povšiml si mojí nechuti k tonuto zatuchlému městu. Karlovy Vary, snad místo pro naše děti. – Tak zní konec mé jedné básně. Kdo by to čekal? Že právě já budu nadávat? Dnes na otočku v Praze, Karlín, pár vzpomínek – bez citu. Chvilka nostalgie? Ano, ale už jsem necítil to co dřív. Přesto vše, do vesnice bych se už také nevrátil, Karlovy Vary, zatím asi slušný kompromis, hodlám se tu ještě další rok zdržet, řešil jsem smlouvu na byt, vypadá to dobře. A vůbec, udělal jsem dobře, tenkrát kdysi, spálil jsem ty mosty. Když jsem viděl toho nejmenovaného člověka, pana velkého v Emku v Ostrově, kde měl koncert s tou svou bandičkou. Hrál tam zas to divadlo pro ty svoje fanoušky, divadlo, divadlo… Vůbec mě nepoznal, asi by mě v saku nečekal, však i to je dobře. Vůbec mi to vlastně nechybí, ani ta malá psychicky narušená ninfička co po mě házela nože. Společnost je ale všude stejně frustrovaná, sice nějak jinak, ale ve finále je to, to samé, bud se snaží být ortodoxně jiný, nebo naopak hledají normálnost, všechno normální nebo ortodoxní. Být sám sebou, nikdo nechce. A tak se hloub a hloub noříme do sraček. Náboženství, potenciální změna zákonů v EU během následujících desítek let pod vlivem demografických změn a zotročování antikoncepcí. Krize a lobbismus, nudné správy, uhlazené tiskovky, pubertální projev těch, kteří drží osud, utrácení času, peněz, zdraví – městský život.

Uprostřed rozjetého týdne

Unaven kdo ví čím a v hlavě spousty věcí, možná jen zmatek anebo taky ne? Studuji podrobně život J. A. RIMBAUDA a říkám si, jak moc toho on stihl a jak my ostatní žijeme pouze v tichém šílenství. Stěží stíhám tempo v práci, natož své projekty, přemýšlel jsem o nějakém time-managementu, tedy spíš o něčem jako je GTD. Hodně jsem o tom četl a slyšel jsem plno podcastů. Možná by mi to mohlo pomoct, potřebuji ze sebe vymáčknout mnohem víc než dosud. Pracovat pro Studio F13 není zedničina, člověk se musí stále něčemu učit a můj osobní život se neskládá pouze s popíjení absinthu a nahánění žen. Poslední dobou spíš naopak, ani si nevzpomínám, kdy jsem si naposled koupil tu zelenou Bohyni a udělal si soukromý dýchánek, jen já a ona. Silný deficit, a ta druhá? Ta druhá bohyně, ta co se ani neozve, o té nevím nic, jen silně začínám pochybovat o našem přátelství…

Chybí mi nějaké hluboké setkání, měl bych zas vyrazit na Science Café anebo na BuzzMeet, jenže ta Praha že, nejlepší srazy uprostřed týdne na čtyři hodiny, to je pro mě fakt z ruky. Proč mě ta Praha pořád k sobě tak volá a proč jsou Vary tak málo akční? Nebýt studia, nevydržel bych tu, vážně mě to tam baví, i když někdy mě to unavuje. Ta práce je ale dobrá a současný tým obohacený o SilenCuta nemá chybu. Myslím, že to, o co se snažíme, má smysl a nese nějaké výsledky, což bych od dobrého zaměstnání očekával. Nicméně se pořád něco musí vylepšovat a posouvat kupředu, někdy mě to vážně zmáhá. Já vím, na co si to stěžuju, že? O tom ten život je…

Těším se na den poezie a jsem moc rád, že na „před“ setkání dorazilo mnoho těch lidí, kteří to s námi tak nějak táhnou, bylo to moc příjemné setkání před vrcholem ledovce. Tam jsem si také opět potvrdil, že si rozumím mnohem více s lidmi, co jsou mnohem starší než já, jen jsem pořád nezjistil, čím to sakra je. Jediné, co mě mrzí je, že ona tam nebude, řeč je o té druhé Bohyni, stýská se mi, i když jsem naštvaný, že se ani neozve. Jedna kamoška jí obhajovala, že prý nemůže a že vím moc dobře, proč. Ale já nevím, já vážně nevím, proč by nemohla, lidé jsou přeci svobodní, nevolnictví bylo přeci zrušeno někdy kolem roku 1781… Asi bych měl přehodnotit náš „vztah“ a jít dál. Ale copak to jde? Když se seznamuji s jinou holkou a ona se mě ptá „Ty seš E….. Š……… učitel života, že?“… nejde to, ona vždy žrala mě, jako já žeru jí a v tom je ten abstraktní uroboros, který mě bohužel s jejím deficitem začíná štvát…

Koupil jsem si nové těžké boty, říkal jsem, že už nikdy ne, než je člověk ošlape, teče i krev, život ale tvoří hlouposti a maličkosti. Probouzet se sám ve svém prázdném pronajatém bytě a pít kafe při instrumentálech Johna 5 je opravdu zvláštní. Již pravidelné nedělní obědy s bohem jsou také divné a čím dál víc si uvědomuji, jak moc jsem se v některých věcech osamostatnil a uzavřel, jsem naprosto jiný, než si pamatuju, je to ale celé moc fajn…

Dirty Sanchez

Možná byste mohly čekat komentář k stejnu jmenovanému filmu nebo kapele, nicméně, bude řeč o jídle.

A co má pojem „Dirty Sanchez“ společný s jídlem? To byste se dozvěděli, kdybyste zašli na bagetu do jedné nejmenované bagetárny v Karlových Varech a poručili byste si právě stejnojmennou luxusní zapečenou bagetu. Pracuje v ní strašně zajímavý člověk, který je hodně cítit hip-hopovými manýry ale v hlavě má spousty geniálních věcí. Ale k tomu spojení, motorkáři možná už tuší o čem je řeč. „Dirty Sanchez“ je totiž pro ně známý pojem, jde o velice nechutnou záležitost. Když totiž takový motorkář prohání svou mašinu po místech, na které zapomněl i sám bůh. Rád se zastaví někde v nějakém tom nevěstinci, aby si trochu užil. Což je celkem v pořádku, nicméně když se mu ona „sociální pracovnice“ znechutí, strčí si prst do té díry, kam se odváží podívat jen celníci a pak jí při souloži ten prst strčí pod nos. To je tedy „Dirty Sanchez“, jak již jsem psal, jde velice o nechutnou záležitost. Mno a tento výše zmíněný bagetář vám tuto stroku rád vysvětlí a dodá „Někdo mi to vyprávěl a tak jsem po tom pojmenoval jídlo“. Takže si tak v klídku koušete do té své bagety a raději už moc nepřemýšlíte, avšak, bageta luxusní, pochutnal jsem si na ní už podruhé…

Někdo tak prostě pojmenoval jídlo, každé jídlo má přeci svůj příběh...

Jmenuje se to “post-babylon-syndrom“

A může se to projevovat všelijak. Může vás to paralyzovat, anebo se vás to vůbec nemusí týkat. Jedna studentka sociologie z toho udělala téma svojí diplomky (škoda, že nemohu jmenovat a v noci se nedá číst). Nechuť k životu a komunikaci, brýle se šedavými skly, radost z ničeho, naštvání na všechno, nuda, stereotyp, povzdech. Vlastní vinou?! Kdo by hádal, že je řeč o naší malé vísce, hádal by dobře…

Mluvíme zde hlavně o všeobecném stereotypu lázeňského města a špatné komunikaci uprostřed ničeho a zároveň něčeho, co považujeme za nudu. Nudou se pro každého rozumí vždy něco jiného. Nechci zde ale slovíčkařit. Chtěl bych jen nepatrně nastínit to, v jak prazvláštním a vtipném městě to vlastně žijeme a jak moc si tu vlastně nerozumíme.

Poslední tři dny tu celkem pršelo, podzim je letos krutý, což mi přijde v pořádku. Nicméně mě jednou takhle cestou z oběda napadla myšlenka. Jak je to tu vlastně multikulturně různorodé. Pochmurné mokré počasí a ranní romantická mlha připomíná Londýn. Zatímco přibývající rozdílné pachy na každém rohu ulice připomínají Prahu, přesto povětšinou míjíte rusky mluvící lidi. Na základě této skutečnosti můžeme klidně a s plným sebevědomým tvrdit, že bydlíme současně ve dvou hlavních městech různých národů a to uprostřed ruského území, kde se mluví rusky, německy, vietnamsky a v poslední řadě česky. Povězte, kdo z ostatních to má? Kdyby ale jen toto bylo vše, možná bych o tom ani nepsal. Ale ono i s těmi jazyky to není úplně tak jasné, jak by se mohlo zdát. Slyšel jsem o rusky mluvící ženě, která se snažila prapodivnou češtinou objednat jídlo v čínské restauraci, kde také sotva uměli česky. Představa této situace je víc než komická…

Takže, jak se tu vlastně mluví? Je v tom trochu bordel, a když se potkají dva, co čistě náhodou ovládají celkem poměrně stejný jazyk, stejně to nějak vázne… A to jsme právě u toho “post-babylon-syndrom“. Hodně to tu koluje, sice v trochu jiné verzi, ale to bych nebyl já, abych si to neupravil k obrazu svému. Nesejde teď na tom, kdo to vymyslel a jak to vůbec myslel. Avšak, základní myšlenka tohoto syndromu je jasná: nemožnost, neschopnost, nechuť se jakýmkoli způsobem dorozumnět a to bez ohledu na jakýkoli jazyk. Nicméně když se rozhlédnete, bez přetvářek, možná porozumíte kouzlu tohoto města, a možná se zasmějete jako já, a když se to podaří, možná nás bude víc, víc těch, kterých se to netýká…

Psáno pro zdaryvary.cz (kvalita: z 10 pochopí 1)

DEN POEZIE 2009 BÁSNÍCI PŘEDSTAVUJÍ SVÉ BÁSNÍKY

Již se stalo mou tradicí, každoročně se účastnit této akce, letos dokonce jako spoluorganizátor s KKV, chtěl bych vás tedy srdečně pozvat. Vzhledem k tomu že jsem od minulého ročníku nikde nic nepublikoval ani nečetl, využiji této příležitosti a představím na místě něco málo z mé současné poetické tvorby… Letošní ročník bude zase opět o trochu jiný než ten předchozí. Každý z nás přítomných představí kratší program ze života a díla svého oblíbence, autora, který jej nejvíce ovlivnil, k jehož dílu se stále dokola vrací, jednak pro inspiraci, jednak z potřeby opět vnímat krásu verše a pocitů. Jména představovaných básníků budou držena v přísném utajení, ozřejmí se až v reálném čase, aby bylo také nějaké překvapení… Následná doplňující diskuze nad sděleným a pokud bude odvaha, četba vlastní autorské poezie. V průběhu podvečera bude mluvené slovo prokládáno vstupy hudebníků, zahrají k tanci i poslechu. Krajská knihovna Karlovy Vary:A-klub, Závodní 378/84, Karlovy Vary od 16:00 do 19:00