Předem se omlouvám za takovou prodlevu, položilo mě do postele lehké nachlazení, tedy tu je rozsáhlá Fotogalerie na webových albech od Google (rajče nemám rád).
Fotky: Severní Vítr part1 (500 fotek)
Fotky: Severní Vítr part2 (123 fotek)
A pro zájemce a mé kamarády je připravena malá fotogalerie o 100 fotkách, lidi, s kterými jsem tam byl (hlavně ty moje tři kočky), jsou na Facebooku pod názvem Severní Vítr 09
Kdo by měl zájem o exempláře v plném rozlišení 3888 x 2592, může si o ně napsat na email eddycek.ve@gmail.com
Fotky lze šířit, ale nijak modifikovat, pokud v něm zanecháte ten copyright co jsem si tam umístil.
Článek prioritně psaný pro zdaryvary.cz (a jistě se objeví i někde jinde) bude publikován během tohoto týdne.
Doufám, že se vám fotky budou líbit, a komentáře prosím piště sem, děkuji.
úterý 4. srpna 2009
pondělí 13. července 2009
Kdo chce být věrný sám sobě, musí být nevěrný jiným
Všechno je pro změnu zas jinak, je docela náhle pěkné, jak se věci mění, plánovaní není na místě, v podstatě je někdy lepší nic neplánovat a nic nehrotit. Největší naivita je věřit v lidi, dokonce se nevyplácí ani věřit v sám sebe, člověk prostě musí pochybovat ovšem aby nebyl za hlupáka.
Charles Bukowski má jednu krásnou báseň, kde se snaží podat myšlenku ve smyslu: nikdy nestavte svůj život na lidech, na čem koliv jiném, ale hlavně ne nikdy na lidech! To mě tenkrát před třemi lety hodně vzalo za srdce, a dodnes si tohle říkám když se znovu a znovu zklamu v někom z těch lidí. Nestavět nic, krom svého díla. Počkat, jak to tvrdil Nietchéze? „Nechci tvořit své štěstí, chci tvořit své dílo.“ …
Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, proto dnes sedím opět v Čajovně v tmavém koutku a píšu tento text, již dlouho jsem nic nenapsal, nebyli moc dobré myšlenky. Strach lže a ty mu věříš aneb kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí - základní problém lidského vědomí.
Nechci nikomu nic radit, ani mu říkat co má dělat, ale poslední situace okolo jedné mé oblíbené osoby se mi moc nelíbí. Asi jsem neměl říkat nic, ani to že mezi námi jest jasný konec, byla chyba zas do něčeho mluvit ženský. Froude tvrdí „Chraňte svoji svobodu, ale ctěte cizí!“… Odpusť, jen myslím na své zkušenosti. Na základě toho, co vše se stalo a jak moc to bylo pro nás oba dobré, a o kolik se vše mezi námi posunulo, myslím si, že to že to utneme, bude zárodek pro odmlčení, tedy nejspíš jistý konec. A to se mne tedy nelíbí. Ale co se dá dělat, opravdové přátelství nemluví, ale jedná…
A co Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech?
Tak to byl zas nářez, řekl bych, maximální akce, party, lítanice po městě s Bojovnicí atd. Nejlepší událost pro mě bylo asi 4 ELEMENST, report na zdaryvary.cz se povedl a pak tyto dvě videa na youtube (první, druhé) se také povedly. Nevšední zážitek. Akce pod Chebským mostem, ve W Clubu a mnoho dalšího. Na film jsem se tradičně nedostal, ale to mě až zas tak netrápí, důležité je to maximální využití toho, že se tu něco děje, pro zbytek roka to tu zas bude chcípat nudou.
Poslední dobou se zas cítím jako poslední sirka ve společnosti tří kuřáků, co nevidět jeden z nich dostane chuť a já budu zas a opět vyhořelý. Tradiční stav, jen nevím, čím to vším je, jestli prací, chlastem a všeobecně drogami nebo ženami nebo tím vším? Kde je hranice mezi tím? Měl bych si najít tu hranici, abych měl vše, ale přitom nebyl z toho tak zničený, protože ve finále je mi to vše pak na nic, když jen tak sedím a tupě zírám do prostoru.
Kdo chce být věrný sám sobě, zpravidla musí být nevěrný jiným, jest má odpověď na zoufalé činy, a litovat toho co jsme udělali? Ne! Lituju toho, co jsem neudělal, a že je toho hromada. Proto již žádná pokora a soucit, protože bez své věrnosti k samotnému já žít už nikdy nechci.
Nemám rád lidi s Oidipovským komplexem, ale zas nejsem proti věcem nebo radám, co už jsou léta prověřena generací za mnou. Nechápu proč má někdo pořád v dnešní době pocit, že je třeba být za každou cenu originální vše si udělat sám. Na světě je tolik věcí, tolik oborů, a tolik věcí už vymyšlených, že prostě není důvod vymýšlet něco co už jest dávno vymyšleno. Ten kdo to nechápe, ztrácí čas. Je dobré pochybovat, jak již jsem psal,ale všechno má své hranice.
A dál už jen Epikuros: „Když si tedy stanovíme jako konečný cíl rozkoš, tak tím nemíníme rozkoše hýřilů a takové rozkoše, které nespočívají v ničem jiném než v požitku, jak míní někteří lidé neznalí věci a někteří odpůrci nebo ti, kteří úmyslně nechtějí rozumět, nýbrž míníme zproštění tělesné bolesti a osvobození od vyrušování z duševního klidu….“
Charles Bukowski má jednu krásnou báseň, kde se snaží podat myšlenku ve smyslu: nikdy nestavte svůj život na lidech, na čem koliv jiném, ale hlavně ne nikdy na lidech! To mě tenkrát před třemi lety hodně vzalo za srdce, a dodnes si tohle říkám když se znovu a znovu zklamu v někom z těch lidí. Nestavět nic, krom svého díla. Počkat, jak to tvrdil Nietchéze? „Nechci tvořit své štěstí, chci tvořit své dílo.“ …
Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, proto dnes sedím opět v Čajovně v tmavém koutku a píšu tento text, již dlouho jsem nic nenapsal, nebyli moc dobré myšlenky. Strach lže a ty mu věříš aneb kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí - základní problém lidského vědomí.
Nechci nikomu nic radit, ani mu říkat co má dělat, ale poslední situace okolo jedné mé oblíbené osoby se mi moc nelíbí. Asi jsem neměl říkat nic, ani to že mezi námi jest jasný konec, byla chyba zas do něčeho mluvit ženský. Froude tvrdí „Chraňte svoji svobodu, ale ctěte cizí!“… Odpusť, jen myslím na své zkušenosti. Na základě toho, co vše se stalo a jak moc to bylo pro nás oba dobré, a o kolik se vše mezi námi posunulo, myslím si, že to že to utneme, bude zárodek pro odmlčení, tedy nejspíš jistý konec. A to se mne tedy nelíbí. Ale co se dá dělat, opravdové přátelství nemluví, ale jedná…
A co Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech?
Tak to byl zas nářez, řekl bych, maximální akce, party, lítanice po městě s Bojovnicí atd. Nejlepší událost pro mě bylo asi 4 ELEMENST, report na zdaryvary.cz se povedl a pak tyto dvě videa na youtube (první, druhé) se také povedly. Nevšední zážitek. Akce pod Chebským mostem, ve W Clubu a mnoho dalšího. Na film jsem se tradičně nedostal, ale to mě až zas tak netrápí, důležité je to maximální využití toho, že se tu něco děje, pro zbytek roka to tu zas bude chcípat nudou.
Poslední dobou se zas cítím jako poslední sirka ve společnosti tří kuřáků, co nevidět jeden z nich dostane chuť a já budu zas a opět vyhořelý. Tradiční stav, jen nevím, čím to vším je, jestli prací, chlastem a všeobecně drogami nebo ženami nebo tím vším? Kde je hranice mezi tím? Měl bych si najít tu hranici, abych měl vše, ale přitom nebyl z toho tak zničený, protože ve finále je mi to vše pak na nic, když jen tak sedím a tupě zírám do prostoru.
Kdo chce být věrný sám sobě, zpravidla musí být nevěrný jiným, jest má odpověď na zoufalé činy, a litovat toho co jsme udělali? Ne! Lituju toho, co jsem neudělal, a že je toho hromada. Proto již žádná pokora a soucit, protože bez své věrnosti k samotnému já žít už nikdy nechci.
Nemám rád lidi s Oidipovským komplexem, ale zas nejsem proti věcem nebo radám, co už jsou léta prověřena generací za mnou. Nechápu proč má někdo pořád v dnešní době pocit, že je třeba být za každou cenu originální vše si udělat sám. Na světě je tolik věcí, tolik oborů, a tolik věcí už vymyšlených, že prostě není důvod vymýšlet něco co už jest dávno vymyšleno. Ten kdo to nechápe, ztrácí čas. Je dobré pochybovat, jak již jsem psal,ale všechno má své hranice.
A dál už jen Epikuros: „Když si tedy stanovíme jako konečný cíl rozkoš, tak tím nemíníme rozkoše hýřilů a takové rozkoše, které nespočívají v ničem jiném než v požitku, jak míní někteří lidé neznalí věci a někteří odpůrci nebo ti, kteří úmyslně nechtějí rozumět, nýbrž míníme zproštění tělesné bolesti a osvobození od vyrušování z duševního klidu….“
středa 24. června 2009
To protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!
Jsou knihy, které ovlivňují náš pohled na svět, a jsou knihy, co nestojí ani za to je číst. Podobně je to s filmy ale i s lidmi. Nedávno mě napadlo se po dlouhé době podívat na Acid House od Irvina Welshe, tentokrát na film, knihu jsem četl již několikrát. Ty tři příběhy mě stále naplňují, těžko definovat přesně čím. Nejvíce ze všeho mě bere první příběh, a přesněji jedna pasáž, kde hlavní postava příběhu vede rozhovor s bohem, zde je přesně ta pasáž v anglickém jazyce.
Následně jsem si musel přehrávat další scény, nejen z této knihy, ale i z dalších knih Irvina Welshe. Jeho knihy hodně ovlivnily mé myšlení, hodně ovlivnily můj pohled na svět. Naposled to byl Čáp Marabu, kočkodani a dnes zas opět píča blbá - moje oblíbené hlášky, které mi připomínají svět Irvina Welshe. Tak proto občas říkám to, co říkám, a kdo si přečte dalších 50 knih, pochopí další věci které říkám a dělám…
Knihy nás rozvíjejí, ale nemáme z nich reálné zkušenosti. Myslím že to byl Dostojevskij, který tvrdil něco ve smyslu, že spisovatel je něco jako člověk který zakresluje mapy, a čtenář stojící člověk v krajině, jenž drží mapu, aby měl lepší orientaci. Tato myšlenka se mi moc líbí, protože člověk potřebuje opravdu trochu té fantazie, aby si představil tu situaci a dokázal se podle toho chovat.
Inteligence je prý – schopnost člověka správně se zachovat v neznámých situacích. A je přeci jedno co tomu předchází. Já vím, žádná novinka - nic není novinka. Všechno je to stejné už po 2 000 000 let, stejné, na téma uhlík, vodík, kyslík…
A proč jsem poslední dobou ke všemu a ke všem tak kritický, to protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!...
Následně jsem si musel přehrávat další scény, nejen z této knihy, ale i z dalších knih Irvina Welshe. Jeho knihy hodně ovlivnily mé myšlení, hodně ovlivnily můj pohled na svět. Naposled to byl Čáp Marabu, kočkodani a dnes zas opět píča blbá - moje oblíbené hlášky, které mi připomínají svět Irvina Welshe. Tak proto občas říkám to, co říkám, a kdo si přečte dalších 50 knih, pochopí další věci které říkám a dělám…
Knihy nás rozvíjejí, ale nemáme z nich reálné zkušenosti. Myslím že to byl Dostojevskij, který tvrdil něco ve smyslu, že spisovatel je něco jako člověk který zakresluje mapy, a čtenář stojící člověk v krajině, jenž drží mapu, aby měl lepší orientaci. Tato myšlenka se mi moc líbí, protože člověk potřebuje opravdu trochu té fantazie, aby si představil tu situaci a dokázal se podle toho chovat.
Inteligence je prý – schopnost člověka správně se zachovat v neznámých situacích. A je přeci jedno co tomu předchází. Já vím, žádná novinka - nic není novinka. Všechno je to stejné už po 2 000 000 let, stejné, na téma uhlík, vodík, kyslík…
A proč jsem poslední dobou ke všemu a ke všem tak kritický, to protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!...
neděle 14. června 2009
Nevhodné být jiný, přesto si dám další Metaforu
Dny ubíhají tak rychle, ani nestíhám registrovat vše, co je za potřebí. Když cítím čerstvý vzduch, je relativní vše okolo mě, ale ten pocit netrvá dlouho. Žiju ve světě, který si diktuji na papír, který je poskvrněn mojí vlastní krví, křičím v nocích básně, které jsem poslal do /dev/null …
Hledám pravdu, ale ne tu univerzální, ta totiž není. Nevidím úspěch života v tom, být pouze šťastný. Jako nevidím důvod proč si vážit lidí, kteří jsou hodní, naopak, hodní lidé jsou často blbci. Ale neházím vše do jedné škatulky, je to jen zkušenost, možná jen dojem.
Práce mě naplňuje a po delší době zas dělám maximum, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší. Jsem rád, že jsem zas na té správné vlně. Tehdejší rozhovor na téma 'Jsi šťastný?' skočil v bodě 'Co je to vlastně štěstí?' Dost relativní pojem a ne zdaleka jediný a určitě ne ten, co bych nějak zvlášť hledal.
Nemohu přestat poslouchat Tanec Sekyr od WWW, relaxuji ve snech a za pochodu této vnímavé hudby, naslouchám všem těm metaforám, protože je mám rád. Často v jistých náladách plodím hromady metafor, baví mě to. Škoda jen že málo lidí chápe. Prostě nemám rád jednoduchost, je moc laciná, bídná, nudná…
Bohyně díky nějaké síle, která je asi ve mně, neodplula. Lhal bych, kdybych řekl, že mě myšlenka na odplouvající loď nezneklidnila, problém mužského ega číslo 1 hrál na místě svou roli a básníkův pud se také projevil.
Doma ve svém bytě jsem objevil jistý exemplář, ale už jsem zjistil, komu patří. Na tu vůni člověk jen tak nezapomene. Ale bylo tady toho teď nějak moc, takže jist jsem si nebyl. Zajímavé, jak moc mě potěšila tato situace.
Do mého prostoru se dostalo více věcí, které chci checknout, vlastně ani nevím, kde na to vše vezmu čas. Nigy jsem onehdy viděl strasně nerad, ale v pátek donesla něco, co pozvedlo mé smysly na lepší level, ten kdo ví, co je ta holka za punk asi tak nějak tuší o co jde. Někdy se vážně cítím tak, jak zpívají www . . . Prosil bych další kafe, tentokrát více cukru, prosím…
Sledujte twitter.com/EDDYcek a budete vědět víc...
Hledám pravdu, ale ne tu univerzální, ta totiž není. Nevidím úspěch života v tom, být pouze šťastný. Jako nevidím důvod proč si vážit lidí, kteří jsou hodní, naopak, hodní lidé jsou často blbci. Ale neházím vše do jedné škatulky, je to jen zkušenost, možná jen dojem.
Práce mě naplňuje a po delší době zas dělám maximum, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší. Jsem rád, že jsem zas na té správné vlně. Tehdejší rozhovor na téma 'Jsi šťastný?' skočil v bodě 'Co je to vlastně štěstí?' Dost relativní pojem a ne zdaleka jediný a určitě ne ten, co bych nějak zvlášť hledal.
Nemohu přestat poslouchat Tanec Sekyr od WWW, relaxuji ve snech a za pochodu této vnímavé hudby, naslouchám všem těm metaforám, protože je mám rád. Často v jistých náladách plodím hromady metafor, baví mě to. Škoda jen že málo lidí chápe. Prostě nemám rád jednoduchost, je moc laciná, bídná, nudná…
Bohyně díky nějaké síle, která je asi ve mně, neodplula. Lhal bych, kdybych řekl, že mě myšlenka na odplouvající loď nezneklidnila, problém mužského ega číslo 1 hrál na místě svou roli a básníkův pud se také projevil.
Doma ve svém bytě jsem objevil jistý exemplář, ale už jsem zjistil, komu patří. Na tu vůni člověk jen tak nezapomene. Ale bylo tady toho teď nějak moc, takže jist jsem si nebyl. Zajímavé, jak moc mě potěšila tato situace.
Do mého prostoru se dostalo více věcí, které chci checknout, vlastně ani nevím, kde na to vše vezmu čas. Nigy jsem onehdy viděl strasně nerad, ale v pátek donesla něco, co pozvedlo mé smysly na lepší level, ten kdo ví, co je ta holka za punk asi tak nějak tuší o co jde. Někdy se vážně cítím tak, jak zpívají www . . . Prosil bych další kafe, tentokrát více cukru, prosím…
Sledujte twitter.com/EDDYcek a budete vědět víc...
pondělí 1. června 2009
Video: World Builder
Užasne video o tom jaká by mohla být virtuální realita, za pár let by mohl tak to nějak vypadat i současný Second Life
neděle 31. května 2009
Někdy je vše málo a málo hodně
Pomalu se ztrácím ve svých pocitech, usínám na všech místech světa, jsem utahaný, utahaný svým stylem života. Myšlenky nezastavitelně bombardují střed mého mozku. Někdy je vše málo a jindy zas málo hodně. Bojovnice ví, chápe, viděla mne ve stavu naprostého vyčerpání. Ne, nejde to se mnou ke dnu. Naopak, jde to nahoru. Jen ten styl, co jsem nabral, asi není žádná pohoda. Člověka to zmáhá, držet v hlavě myšlenky, nikomu je neříct. Jen občas propustit něco málo z toho, co vám leží na srdci.
A čím víc je člověk jakoby sám, tím víc má čas ponořit se hluboko do sebe a hledat sám sebe. To člověk totiž dělá celý život. A kdo říká, že sám sebe už našel, tak našel jen prázdné dno plné sraček! A ta samota není vždy tak zlá, jak to ze začátku vypadá. Mne, básníka spícího na všech možných koutech světa, vábí myšlenky shora, z nitra mého mozku, jenž usíná osamocen v prázdnotě putujícího oceánu, mořem plných dravců, jenž se chtějí nasytit. Ochutnat mou krev, mou zkaženou krev. To nedovolím, i když by to byla nepochybně jejich smrt!
Bohyně tančí a zpívá celou noc, rád ji vidím šťastnou. Jsem pak také o moc plnější, když vidím její rty, jenž se pohybují do slov Vypsané Fixi – cítíš krásný štíhlí ženský tělo, cítíš to tělo… cítíš to tělo…! Na vzdory všemu co se děje, je nad slunce jasné, že má duše zpívá s ní a je úžasné, si tohle období vychutnat – Víme co chceme, já a ty přeskakujeme mrtvoly… Obraz v zrcadle nebo v zakouřené místnosti s výhledem na plné krásné poprsí zůstanou navždy v hlavě. Jako těch dalších x stovek nezapomenutelných chvil s lidmi, jací už neplují ve vašem časovém rozhraní, ale přesto tam někde uvnitř svítí na vaši cestu – Loučíme se a je to jako kruhy ve vodě, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme…některý lidi jsou tu napořád, ty jo, co to je! Každý si v tom najde co chce…
Chtěl bych po dlouhé době posunout čas do bodu mrazu. Rozloučit se s spoledními pocity naděje, kousnout prázdnotu do ucha, nechat se jen tak vznášet prostorem a poslouchat šum ve tmě. Je smutné a zároveň krásné, že končí ten stav to live in the shadow.
Je čas posunout práh budoucnosti dopředu. Nebylo a nebude to jednoduché, ale co je vlastně jednoduché, když vše je málo a málo zas hodně?
A čím víc je člověk jakoby sám, tím víc má čas ponořit se hluboko do sebe a hledat sám sebe. To člověk totiž dělá celý život. A kdo říká, že sám sebe už našel, tak našel jen prázdné dno plné sraček! A ta samota není vždy tak zlá, jak to ze začátku vypadá. Mne, básníka spícího na všech možných koutech světa, vábí myšlenky shora, z nitra mého mozku, jenž usíná osamocen v prázdnotě putujícího oceánu, mořem plných dravců, jenž se chtějí nasytit. Ochutnat mou krev, mou zkaženou krev. To nedovolím, i když by to byla nepochybně jejich smrt!
Bohyně tančí a zpívá celou noc, rád ji vidím šťastnou. Jsem pak také o moc plnější, když vidím její rty, jenž se pohybují do slov Vypsané Fixi – cítíš krásný štíhlí ženský tělo, cítíš to tělo… cítíš to tělo…! Na vzdory všemu co se děje, je nad slunce jasné, že má duše zpívá s ní a je úžasné, si tohle období vychutnat – Víme co chceme, já a ty přeskakujeme mrtvoly… Obraz v zrcadle nebo v zakouřené místnosti s výhledem na plné krásné poprsí zůstanou navždy v hlavě. Jako těch dalších x stovek nezapomenutelných chvil s lidmi, jací už neplují ve vašem časovém rozhraní, ale přesto tam někde uvnitř svítí na vaši cestu – Loučíme se a je to jako kruhy ve vodě, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme…některý lidi jsou tu napořád, ty jo, co to je! Každý si v tom najde co chce…
Chtěl bych po dlouhé době posunout čas do bodu mrazu. Rozloučit se s spoledními pocity naděje, kousnout prázdnotu do ucha, nechat se jen tak vznášet prostorem a poslouchat šum ve tmě. Je smutné a zároveň krásné, že končí ten stav to live in the shadow.
Je čas posunout práh budoucnosti dopředu. Nebylo a nebude to jednoduché, ale co je vlastně jednoduché, když vše je málo a málo zas hodně?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Entries