Kdo chce být věrný sám sobě, musí být nevěrný jiným

Všechno je pro změnu zas jinak, je docela náhle pěkné, jak se věci mění, plánovaní není na místě, v podstatě je někdy lepší nic neplánovat a nic nehrotit. Největší naivita je věřit v lidi, dokonce se nevyplácí ani věřit v sám sebe, člověk prostě musí pochybovat ovšem aby nebyl za hlupáka.

Charles Bukowski má jednu krásnou báseň, kde se snaží podat myšlenku ve smyslu: nikdy nestavte svůj život na lidech, na čem koliv jiném, ale hlavně ne nikdy na lidech! To mě tenkrát před třemi lety hodně vzalo za srdce, a dodnes si tohle říkám když se znovu a znovu zklamu v někom z těch lidí. Nestavět nic, krom svého díla. Počkat, jak to tvrdil Nietchéze? „Nechci tvořit své štěstí, chci tvořit své dílo.“ …

Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, proto dnes sedím opět v Čajovně v tmavém koutku a píšu tento text, již dlouho jsem nic nenapsal, nebyli moc dobré myšlenky. Strach lže a ty mu věříš aneb kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí - základní problém lidského vědomí.

Nechci nikomu nic radit, ani mu říkat co má dělat, ale poslední situace okolo jedné mé oblíbené osoby se mi moc nelíbí. Asi jsem neměl říkat nic, ani to že mezi námi jest jasný konec, byla chyba zas do něčeho mluvit ženský. Froude tvrdí „Chraňte svoji svobodu, ale ctěte cizí!“… Odpusť, jen myslím na své zkušenosti. Na základě toho, co vše se stalo a jak moc to bylo pro nás oba dobré, a o kolik se vše mezi námi posunulo, myslím si, že to že to utneme, bude zárodek pro odmlčení, tedy nejspíš jistý konec. A to se mne tedy nelíbí. Ale co se dá dělat, opravdové přátelství nemluví, ale jedná…

A co Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech?

Tak to byl zas nářez, řekl bych, maximální akce, party, lítanice po městě s Bojovnicí atd. Nejlepší událost pro mě bylo asi 4 ELEMENST, report na zdaryvary.cz se povedl a pak tyto dvě videa na youtube (první, druhé) se také povedly. Nevšední zážitek. Akce pod Chebským mostem, ve W Clubu a mnoho dalšího. Na film jsem se tradičně nedostal, ale to mě až zas tak netrápí, důležité je to maximální využití toho, že se tu něco děje, pro zbytek roka to tu zas bude chcípat nudou.

Poslední dobou se zas cítím jako poslední sirka ve společnosti tří kuřáků, co nevidět jeden z nich dostane chuť a já budu zas a opět vyhořelý. Tradiční stav, jen nevím, čím to vším je, jestli prací, chlastem a všeobecně drogami nebo ženami nebo tím vším? Kde je hranice mezi tím? Měl bych si najít tu hranici, abych měl vše, ale přitom nebyl z toho tak zničený, protože ve finále je mi to vše pak na nic, když jen tak sedím a tupě zírám do prostoru.

Kdo chce být věrný sám sobě, zpravidla musí být nevěrný jiným, jest má odpověď na zoufalé činy, a litovat toho co jsme udělali? Ne! Lituju toho, co jsem neudělal, a že je toho hromada. Proto již žádná pokora a soucit, protože bez své věrnosti k samotnému já žít už nikdy nechci.

Nemám rád lidi s Oidipovským komplexem, ale zas nejsem proti věcem nebo radám, co už jsou léta prověřena generací za mnou. Nechápu proč má někdo pořád v dnešní době pocit, že je třeba být za každou cenu originální vše si udělat sám. Na světě je tolik věcí, tolik oborů, a tolik věcí už vymyšlených, že prostě není důvod vymýšlet něco co už jest dávno vymyšleno. Ten kdo to nechápe, ztrácí čas. Je dobré pochybovat, jak již jsem psal,ale všechno má své hranice.

A dál už jen Epikuros: „Když si tedy stanovíme jako konečný cíl rozkoš, tak tím nemíníme rozkoše hýřilů a takové rozkoše, které nespočívají v ničem jiném než v požitku, jak míní někteří lidé neznalí věci a někteří odpůrci nebo ti, kteří úmyslně nechtějí rozumět, nýbrž míníme zproštění tělesné bolesti a osvobození od vyrušování z duševního klidu….“

To protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!

Jsou knihy, které ovlivňují náš pohled na svět, a jsou knihy, co nestojí ani za to je číst. Podobně je to s filmy ale i s lidmi. Nedávno mě napadlo se po dlouhé době podívat na Acid House od Irvina Welshe, tentokrát na film, knihu jsem četl již několikrát. Ty tři příběhy mě stále naplňují, těžko definovat přesně čím. Nejvíce ze všeho mě bere první příběh, a přesněji jedna pasáž, kde hlavní postava příběhu vede rozhovor s bohem, zde je přesně ta pasáž v anglickém jazyce.

Následně jsem si musel přehrávat další scény, nejen z této knihy, ale i z dalších knih Irvina Welshe. Jeho knihy hodně ovlivnily mé myšlení, hodně ovlivnily můj pohled na svět. Naposled to byl Čáp Marabu, kočkodani a dnes zas opět píča blbá - moje oblíbené hlášky, které mi připomínají svět Irvina Welshe. Tak proto občas říkám to, co říkám, a kdo si přečte dalších 50 knih, pochopí další věci které říkám a dělám…

Knihy nás rozvíjejí, ale nemáme z nich reálné zkušenosti. Myslím že to byl Dostojevskij, který tvrdil něco ve smyslu, že spisovatel je něco jako člověk který zakresluje mapy, a čtenář stojící člověk v krajině, jenž drží mapu, aby měl lepší orientaci. Tato myšlenka se mi moc líbí, protože člověk potřebuje opravdu trochu té fantazie, aby si představil tu situaci a dokázal se podle toho chovat.

Inteligence je prý – schopnost člověka správně se zachovat v neznámých situacích. A je přeci jedno co tomu předchází. Já vím, žádná novinka - nic není novinka. Všechno je to stejné už po 2 000 000 let, stejné, na téma uhlík, vodík, kyslík…

A proč jsem poslední dobou ke všemu a ke všem tak kritický, to protože nemáš žádnou fantazii, ty píčo blbá!...

Nevhodné být jiný, přesto si dám další Metaforu

Dny ubíhají tak rychle, ani nestíhám registrovat vše, co je za potřebí. Když cítím čerstvý vzduch, je relativní vše okolo mě, ale ten pocit netrvá dlouho. Žiju ve světě, který si diktuji na papír, který je poskvrněn mojí vlastní krví, křičím v nocích básně, které jsem poslal do /dev/null …

Hledám pravdu, ale ne tu univerzální, ta totiž není. Nevidím úspěch života v tom, být pouze šťastný. Jako nevidím důvod proč si vážit lidí, kteří jsou hodní, naopak, hodní lidé jsou často blbci. Ale neházím vše do jedné škatulky, je to jen zkušenost, možná jen dojem.

Práce mě naplňuje a po delší době zas dělám maximum, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší. Jsem rád, že jsem zas na té správné vlně. Tehdejší rozhovor na téma 'Jsi šťastný?' skočil v bodě 'Co je to vlastně štěstí?' Dost relativní pojem a ne zdaleka jediný a určitě ne ten, co bych nějak zvlášť hledal.

Nemohu přestat poslouchat Tanec Sekyr od WWW, relaxuji ve snech a za pochodu této vnímavé hudby, naslouchám všem těm metaforám, protože je mám rád. Často v jistých náladách plodím hromady metafor, baví mě to. Škoda jen že málo lidí chápe. Prostě nemám rád jednoduchost, je moc laciná, bídná, nudná…

Bohyně díky nějaké síle, která je asi ve mně, neodplula. Lhal bych, kdybych řekl, že mě myšlenka na odplouvající loď  nezneklidnila, problém mužského ega číslo 1 hrál na místě svou roli a básníkův pud se také projevil.

Doma ve svém bytě jsem objevil jistý exemplář, ale už jsem zjistil, komu patří. Na tu vůni člověk jen tak nezapomene.  Ale bylo tady toho teď nějak moc, takže jist jsem si nebyl. Zajímavé, jak moc mě potěšila tato situace.

Do mého prostoru se dostalo více věcí, které chci checknout, vlastně ani nevím, kde na to vše vezmu čas. Nigy jsem onehdy viděl strasně nerad, ale v pátek donesla něco, co pozvedlo mé smysly na lepší level, ten kdo ví, co je ta holka za punk asi tak nějak tuší o co jde. Někdy se vážně cítím tak, jak zpívají www . . . Prosil bych další kafe, tentokrát více cukru, prosím…

Sledujte twitter.com/EDDYcek a budete vědět víc...

Video: World Builder

Užasne video o tom jaká by mohla být virtuální realita, za pár let by mohl tak to nějak vypadat i současný Second Life

World Builder from Bruce Branit on Vimeo.

Někdy je vše málo a málo hodně

Pomalu se ztrácím ve svých pocitech, usínám na všech místech světa, jsem utahaný, utahaný svým stylem života. Myšlenky nezastavitelně bombardují střed mého mozku. Někdy je vše málo a jindy zas málo hodně. Bojovnice ví, chápe, viděla mne ve stavu naprostého vyčerpání. Ne, nejde to se mnou ke dnu. Naopak, jde to nahoru. Jen ten styl, co jsem nabral, asi není žádná pohoda. Člověka to zmáhá, držet v hlavě myšlenky, nikomu je neříct. Jen občas propustit něco málo z toho, co vám leží na srdci.
A čím víc je člověk jakoby sám, tím víc má čas ponořit se hluboko do sebe a hledat sám sebe. To člověk totiž dělá celý život. A kdo říká, že sám sebe už našel, tak našel jen prázdné dno plné sraček! A ta samota není vždy tak zlá, jak to ze začátku vypadá. Mne, básníka spícího na všech možných koutech světa, vábí myšlenky shora, z nitra mého mozku, jenž usíná osamocen v prázdnotě putujícího oceánu, mořem plných dravců, jenž se chtějí nasytit. Ochutnat mou krev, mou zkaženou krev. To nedovolím, i když by to byla nepochybně jejich smrt!

Bohyně tančí a zpívá celou noc, rád ji vidím šťastnou. Jsem pak také o moc plnější, když vidím její rty, jenž se pohybují do slov Vypsané Fixi – cítíš krásný štíhlí ženský tělo, cítíš to tělo… cítíš to tělo…! Na vzdory všemu co se děje, je nad slunce jasné, že má duše zpívá s ní a je úžasné, si tohle období vychutnat – Víme co chceme, já a ty přeskakujeme mrtvoly… Obraz v zrcadle nebo v zakouřené místnosti s výhledem na plné krásné poprsí zůstanou navždy v hlavě. Jako těch dalších x stovek nezapomenutelných chvil s lidmi, jací už neplují ve vašem časovém rozhraní, ale přesto tam někde uvnitř svítí na vaši cestu – Loučíme se a je to jako kruhy ve vodě, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme, na jinej kontinent, a na rozloučení jim zamáváme…některý lidi jsou tu napořád, ty jo, co to je! Každý si v tom najde co chce…

Chtěl bych po dlouhé době posunout čas do bodu mrazu. Rozloučit se s spoledními pocity naděje, kousnout prázdnotu do ucha, nechat se jen tak vznášet prostorem a poslouchat šum ve tmě. Je smutné a zároveň krásné, že končí ten stav to live in the shadow.

Je čas posunout práh budoucnosti dopředu. Nebylo a nebude to jednoduché, ale co je vlastně jednoduché, když vše je málo a málo zas hodně?

Poslední věty Literárních novin

Literární noviny padají. Rozesílají tento text, koluje to mezi mnoha lidmi. Přesto však ne každý o tom ví a ne každému se dopis dostal do rukou. Jeden můj kamarád ho obdržel a snaží se ho šířit dál. Poprosil mě, abych ho uveřejnil na svém blogu. K prohlášení redakce a lidí z kruhu novin je těžké něco dodat. Sám jsem o tom dlouho přemýšlel, ale nemám co dodat, vše je níže uvedeno. Snad jen, je mi líto. I když jsem je každý týden nesledoval, přesto jsem jim vždy byl nakloněn, něco to vypovídá o téhle době...

Situace v redakci Literárních novin se vyhrotila.

Brno, 16. května 2009 – Individuálním protestem sazeče Miroslava Švejdy, který odmítl pracovat pro vedení s minulostí v komunistických tajných službách, vyvrcholila v pátek 15. května problematická situace v redakci týdeníku Literární noviny. Několikatýdenní napětí bylo způsobeno nezvládnutým a nekoncepčním vedením nového šéfredaktora Zbyňka Fialy. V zimě 2009 se novým vydavatelem Literárních novin stalo sdružení Právo, solidarita a informace (PSI), blízké sociálně-demokratickému prostředí a garantující autorskou i koncepční kontinuitu listu. Redaktoři Literárních novin spolu se svým bohatým autorským zázemím spatřovali v novém vydavateli naději na vyřešení vleklých finančních potíží listu a možnost jeho dalšího rozvoje. V průběhu jara 2009 se však ukázalo, že nový šéfredaktor nejenže není schopen vytvořit, předestřít a prosadit novou, oživující koncepci Literárních novin a že redakci podnětným způsobem nedokáže vést, ale že má z pohledu Literárních novin a všeho, co ve své historii představovaly, velmi problematickou politickou minulost. K nynějšímu vyostření situace došlo ve středu 13. května, kdy občanské sdružení PSI převedlo vydavatelská práva LtN novému subjektu, akciové společnosti Litmedia. Majoritním vlastníkem společnosti je Miroslav Pavel, předseda představenstva vydavatelství Vltava-Laba-Press, člověk s podobnou minulostí jako stávající šéfredaktor. Jednání s Miroslavem Pavlem o současné neudržitelné situaci, které se odehrálo hned den nato, nenabídlo redakci přijatelné východisko. Miroslav Pavel i lidé kolem něj celou svou osobní historií naprosto odporují étosu Literárních novin. Redakce Literárních novin zároveň vyjadřuje své zklamání nad tím, že ČSSD, která chtěla nad tímto prostorem svobody převzít patronát, jej v tuto chvíli de facto definitivně zmařila. Redakce je přesvědčena, že Literární noviny navazující na tradice Literárních novin a Literárních listů z let 1967-1969 a z let 1990-2008 tímto zanikají. Osobnosti Literárních novin dostaly v pátek možnost krátce se vyjádřit k nastalé situaci: „Literárním novinám se konečně dostalo svobody na protest zaniknout,“ řekl spisovatel Ludvík Vaculík. Spisovatelka Eva Kantůrková: „Tento případ je symptom doby a jako takový ukazuje, že demokracie je snadno průchozí režim, ve kterém je možné skrze finance dostávat se neuvěřitelně snadno z prostředí do prostředí.“ Spisovatel Alexandr Kliment: „Literárky potřebovaly nového vstřícného investora, nikoli arogantního likvidátora, který chce vydělat na titulu, ale s myšlenkou a tradicí LtN se kšeftovat nesmí. Vzpomínka z roku 1967 – LtN likviduje komunistický funkcionář s potěšením Kremlu, tentýž – jen s jinou kravatou – je dnes likviduje s potěšením kapitálu.“ Herečka a politička Táňa Fischerová: „V roce dvacátého výročí změny režimu je to další neutěšená zpráva o tom, kam jsme se to dostali.“ Politolog a ředitel New York University in Prague Jiří Pehe: „Literární noviny, s nimiž jsem v posledních deseti letech spolupracoval, jsem vnímal jako instituci, která v české mediální krajině byla jediným skutečným hlasem otevřené společnosti v popperovském smyslu.“ Filosof Jaroslav Šabata: „Člen představenstva VLP Miroslav Pavel zřejmě doufá, že čelenka z regionálních deníků bude ozdobena perlou Literárních novin, ale s ohledem na mužstvo, v čele s šéfredaktorem Zbyňkem Fialou a předsedou vydavatelského subjektu ing. Janem Mládkem, které poslal pacifikovat redakci, z toho samozřejmě nemůže nic být.“ Petr Jedlička, zástupce šéfredaktora: „Za daných podmínek nebylo fakticky možné ani morálně únosné pokračovat.“ Marta Čapková, provozní ředitelka: „Redakce takového listu, jako byly a jsou Literární noviny, zkrátka nedokázala přijmout šéfredaktora s minulostí v komunistické rozvědce. A jsme v tom všichni zajedno.“ Matěj Stropnický, pražský redaktor: „Dvacet let po revoluci se sice nebojím komunistů ve vládě, ale pracovat pod estébáky zatím neumím. Literární noviny nemohou důvěryhodně vést polemiku s kapitalismem za řízení a z peněz lidí, kteří se neumějí vyrovnat s bolševismem v sobě.“ Jan Šícha, pražský redaktor: „Svoje jsem napsal. Kam budou psát jiní? Zdravím hlavně čtenářky.“ Patrik Eichler, pražský redaktor: „Je příznakem ‚malé normalizace‘ české současnosti, že na moci a ekonomických vlivech nezávislý tisk a živá kultura mohou existovat pouze v podobě ghett. Literární noviny byly reprezentantem nezávislého prostředí. Proměnit je v reklamou živený emitor textů psaných dle jednoho mustru kvazi profesionálními žurnalisty odporuje jejich tradici. Alibismus sociální demokracie, jejíž exministr byl krátce hlavním majitelem novin, pouze prohloubí kulturně-politický střet mezi českou liberálně levicovou inteligencí a levicově-demokratickou politikou.“ Tomáš Tožička, šéf redakčních odborů: „Proti všem dohodám o kontinuitě listu byly Literární noviny prodány do rukou bývalým nomenklaturním kádrům, kteří se znovu dostali do klíčových pozic a jakoukoli spojitost s tradicí liberálního myšlení odmítají. Je to další podoba elitářského čachrování, které tuneluje nejen ekonomiku, ale i zbývající svobodný a nezávislý prostor.“ Jakub Patočka, šéfredaktor v letech 1999-2009: „Vypadá to jako konec Literárních novin. A je-li to tak, vinu v každém případě nese sociální demokracie. Rozhodně to ale není konec prostředí, které tu vzniklo. Budeme pokračovat.“