Jak zvláštně blízko tyhle věci někdy jsou

Po probuzení v místnosti, jejíž stěny mají barvu bordó, jsem zmateně seděl v
její posteli, na luxusní madraci Andera, přikryt velkou spací dekou v
černém. Ona už tam nebyla, její nepřítomnost mě vyděsila, měl jsem hrozný
sen. Dala mi pusu a odešla. Příchozí sms, kde stojí slova kterých se bojím.
Jsem Eddyho studený pot. Po chvilce mi dochází, že to vše byl jen hloupý
sen. Sen na základě nedávných událostí, ukázka toho co by mohlo být. Ukázka
toho, jak moc se některých věcí bojím a jak zvláštně blízko tyhle věci někdy
jsou.

Vlastně to byla taková ukázka toho, proč se mi tak líbí film Klub rváčů.
Proč odmítám materiální život v takové podobě v jaké ho příjímá dnešní
společnost. Já totiž moc dobře vím jaké to je a také moc dobře vím co s
člověkem udělá několik dní beze spánku, čiré šílenství je taky život.

Vím, že dnes nejsem sám, přesto se bojím toho dne. Vím, že pak začnu zas
blbnout. Existuje typ lidí, kteří se uzavřou sami do sebe a žijí svůj šilený
život mimo realitu. Jejich realita je tam uvnitř. Lidé, kterým jsem se někdy
dříve podobal.

Probudil jsem se k životu a prozřel jsem. Jsem to já. Eddy v posteli své
drahé, v té nejštastější podobě ve které kdy byl.