Kdo chce být věrný sám sobě, musí být nevěrný jiným

Všechno je pro změnu zas jinak, je docela náhle pěkné, jak se věci mění, plánovaní není na místě, v podstatě je někdy lepší nic neplánovat a nic nehrotit. Největší naivita je věřit v lidi, dokonce se nevyplácí ani věřit v sám sebe, člověk prostě musí pochybovat ovšem aby nebyl za hlupáka.

Charles Bukowski má jednu krásnou báseň, kde se snaží podat myšlenku ve smyslu: nikdy nestavte svůj život na lidech, na čem koliv jiném, ale hlavně ne nikdy na lidech! To mě tenkrát před třemi lety hodně vzalo za srdce, a dodnes si tohle říkám když se znovu a znovu zklamu v někom z těch lidí. Nestavět nic, krom svého díla. Počkat, jak to tvrdil Nietchéze? „Nechci tvořit své štěstí, chci tvořit své dílo.“ …

Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, proto dnes sedím opět v Čajovně v tmavém koutku a píšu tento text, již dlouho jsem nic nenapsal, nebyli moc dobré myšlenky. Strach lže a ty mu věříš aneb kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí - základní problém lidského vědomí.

Nechci nikomu nic radit, ani mu říkat co má dělat, ale poslední situace okolo jedné mé oblíbené osoby se mi moc nelíbí. Asi jsem neměl říkat nic, ani to že mezi námi jest jasný konec, byla chyba zas do něčeho mluvit ženský. Froude tvrdí „Chraňte svoji svobodu, ale ctěte cizí!“… Odpusť, jen myslím na své zkušenosti. Na základě toho, co vše se stalo a jak moc to bylo pro nás oba dobré, a o kolik se vše mezi námi posunulo, myslím si, že to že to utneme, bude zárodek pro odmlčení, tedy nejspíš jistý konec. A to se mne tedy nelíbí. Ale co se dá dělat, opravdové přátelství nemluví, ale jedná…

A co Mezinárodní Filmový Festival v Karlových Varech?

Tak to byl zas nářez, řekl bych, maximální akce, party, lítanice po městě s Bojovnicí atd. Nejlepší událost pro mě bylo asi 4 ELEMENST, report na zdaryvary.cz se povedl a pak tyto dvě videa na youtube (první, druhé) se také povedly. Nevšední zážitek. Akce pod Chebským mostem, ve W Clubu a mnoho dalšího. Na film jsem se tradičně nedostal, ale to mě až zas tak netrápí, důležité je to maximální využití toho, že se tu něco děje, pro zbytek roka to tu zas bude chcípat nudou.

Poslední dobou se zas cítím jako poslední sirka ve společnosti tří kuřáků, co nevidět jeden z nich dostane chuť a já budu zas a opět vyhořelý. Tradiční stav, jen nevím, čím to vším je, jestli prací, chlastem a všeobecně drogami nebo ženami nebo tím vším? Kde je hranice mezi tím? Měl bych si najít tu hranici, abych měl vše, ale přitom nebyl z toho tak zničený, protože ve finále je mi to vše pak na nic, když jen tak sedím a tupě zírám do prostoru.

Kdo chce být věrný sám sobě, zpravidla musí být nevěrný jiným, jest má odpověď na zoufalé činy, a litovat toho co jsme udělali? Ne! Lituju toho, co jsem neudělal, a že je toho hromada. Proto již žádná pokora a soucit, protože bez své věrnosti k samotnému já žít už nikdy nechci.

Nemám rád lidi s Oidipovským komplexem, ale zas nejsem proti věcem nebo radám, co už jsou léta prověřena generací za mnou. Nechápu proč má někdo pořád v dnešní době pocit, že je třeba být za každou cenu originální vše si udělat sám. Na světě je tolik věcí, tolik oborů, a tolik věcí už vymyšlených, že prostě není důvod vymýšlet něco co už jest dávno vymyšleno. Ten kdo to nechápe, ztrácí čas. Je dobré pochybovat, jak již jsem psal,ale všechno má své hranice.

A dál už jen Epikuros: „Když si tedy stanovíme jako konečný cíl rozkoš, tak tím nemíníme rozkoše hýřilů a takové rozkoše, které nespočívají v ničem jiném než v požitku, jak míní někteří lidé neznalí věci a někteří odpůrci nebo ti, kteří úmyslně nechtějí rozumět, nýbrž míníme zproštění tělesné bolesti a osvobození od vyrušování z duševního klidu….“