Tuhle v noci jsem zas napsal báseň, aby se neřeklo

Dlouho letíš pod třpytem světelných stok
tak dlouho jen jak dlouhý trvá sen
podél okapových rour dolů a dolů
hlínou napřed vláčnou a pak zas dusnou
podél rozpadajících se živočichů
děsivých červů plných kyselých dešťů
tam dolů podél těch okapů
kovových zážitků a smrtelných dotyků
pro poslední dech jak v těch dnech
chvilku sám pro sebe bez sebe
dojdeš ke vzteku od stresu
kolem kovového průduchu.

Vlastně se mi sám od sebe otevřel World, tak jsem začal psát... nakonec slušná betaverze...