Václav Eddycek Eder posterous

Život je pro mě moc mainstreamová záležitost. Chápu, že většině lidí to vyhovuje, ale mně ne. Problém je v tom, že smrt je zase klišé.

 

O profesním růstu a zjištění, že svět ovládají idioti

Vlastně jsem jako malý chtěl být právník. Jenže jsem nabyl dojmu, že právníci jsou idioti. Takže jsem šel studovat elektrotechniku. Kde jsem zjistil, že jsou také idioti, jenže když jsem se ponořil mezi ně, našel jsem si pár lidí, co idioti nebyli. Jenže jsem se nevyhnutelně dostal mezi technické inženýry s pohublou postavou a nijak zvlášť vytříbeným vkusem na dioptrické brýle. Tenhle typ lidí byl přesně ten boží bič, který mě odehnal do náruče programátorské dílny. Kde pro tentokrát idioti nebyli, jenže byli na můj vkus zas dost hodně uzavření, pečlivý, jednostranní a děsně vychytralý. Já, jakožto člověk co pořád mele pantem, děsně vyrušuje a má časté morální potíže, jsem se nevyhnutelně a postupně vypudil sám. O graficích vám řeknu jen jedno, je to banda ex anarchistů a jejich ego je mega husté, ale v žádném případě nepočítejte, že byste jej krájeli, na grafikovo ego se prostě nešahá, to je pod trestem smrti. Celé toto období mě doprovázela neukojitelná tendence k psaní, jenže když jsem za celou tu mojí profesní cestu poznal několik novinářů, nabyl jsem dojmu, že opravdu dobrý novinář rozhodně nesedí celý den v nějaké malé redakci regionálního tisku. Dobrý novinář je na volné noze a píše všude možně, jenže to je otázka praxe a jména a nějaké té vyspělosti. Dobře, inu, několik let píšu, řekl jsem si tedy, že jméno si udělám jako spisovatel, poslední dobou spíše jako básník a praxi prostě nějak „oseru“. Takže jsem začal psát a psát a psát a mé finance začaly chudnout a chudnout a chudnout. Vzhledem k mé děsně zvědavé povaze jsem dostal experimentální nápad stát se žoldákem. Tím rozumějte obchodníkem. Profese, u které poznáváte lidi, můžete je prudit, můžete je obelhávat, můžete od nich tahat informace, nebo minimálně popijete dobrou kávu s nějakým jednatelem děsně bohatý firmy. Jenže v městě kde žiji, děsně bohatých firem moc není, a co je sakra horší, majitelé firem zde sídlících nemají naprosto žádný vkus na kávu. Takže jsem se opět vrátil o několik křižovatek zpět se zjištěním, že svět ovládají idioti, co nemají styl a že všechno okolo mě je nejspíš boží bič, který je na mě upleten, to abych to neměl náhodou moc snadné. A jestli vás zajímá, co jako hodlám dělat dál… Tak to vám nepovím, ale když mě budete číst, tak se to jistě časem dozvíte…

Filed under  //   Intensivní diskursy   Soukromý bar   humor   krátce   lidé   o mně   work   šílenost   životní styl  
Posted May 20, 2010
// 1 Comment
 

Zkrátka noci nejsou v mé moci

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel… A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru… Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád… Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu… Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života… ----------------------------------- Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“ Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu. Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá. dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi." Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí. Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat. Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní... Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal. Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě. Experimental-hardcore je jen zástěrka... Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Filed under  //   Intensivní diskursy   Soukromý bar   karlovy vary   lidé   literatura   o mně   press   sociologie   sociální sítě   work  
Posted February 22, 2010
// 0 Comments
 

Uprostřed rozjetého týdne

Unaven kdo ví čím a v hlavě spousty věcí, možná jen zmatek anebo taky ne? Studuji podrobně život J. A. RIMBAUDA a říkám si, jak moc toho on stihl a jak my ostatní žijeme pouze v tichém šílenství. Stěží stíhám tempo v práci, natož své projekty, přemýšlel jsem o nějakém time-managementu, tedy spíš o něčem jako je GTD. Hodně jsem o tom četl a slyšel jsem plno podcastů. Možná by mi to mohlo pomoct, potřebuji ze sebe vymáčknout mnohem víc než dosud. Pracovat pro Studio F13 není zedničina, člověk se musí stále něčemu učit a můj osobní život se neskládá pouze s popíjení absinthu a nahánění žen. Poslední dobou spíš naopak, ani si nevzpomínám, kdy jsem si naposled koupil tu zelenou Bohyni a udělal si soukromý dýchánek, jen já a ona. Silný deficit, a ta druhá? Ta druhá bohyně, ta co se ani neozve, o té nevím nic, jen silně začínám pochybovat o našem přátelství… Chybí mi nějaké hluboké setkání, měl bych zas vyrazit na Science Café anebo na BuzzMeet, jenže ta Praha že, nejlepší srazy uprostřed týdne na čtyři hodiny, to je pro mě fakt z ruky. Proč mě ta Praha pořád k sobě tak volá a proč jsou Vary tak málo akční? Nebýt studia, nevydržel bych tu, vážně mě to tam baví, i když někdy mě to unavuje. Ta práce je ale dobrá a současný tým obohacený o SilenCuta nemá chybu. Myslím, že to, o co se snažíme, má smysl a nese nějaké výsledky, což bych od dobrého zaměstnání očekával. Nicméně se pořád něco musí vylepšovat a posouvat kupředu, někdy mě to vážně zmáhá. Já vím, na co si to stěžuju, že? O tom ten život je… Těším se na den poezie a jsem moc rád, že na „před“ setkání dorazilo mnoho těch lidí, kteří to s námi tak nějak táhnou, bylo to moc příjemné setkání před vrcholem ledovce. Tam jsem si také opět potvrdil, že si rozumím mnohem více s lidmi, co jsou mnohem starší než já, jen jsem pořád nezjistil, čím to sakra je. Jediné, co mě mrzí je, že ona tam nebude, řeč je o té druhé Bohyni, stýská se mi, i když jsem naštvaný, že se ani neozve. Jedna kamoška jí obhajovala, že prý nemůže a že vím moc dobře, proč. Ale já nevím, já vážně nevím, proč by nemohla, lidé jsou přeci svobodní, nevolnictví bylo přeci zrušeno někdy kolem roku 1781… Asi bych měl přehodnotit náš „vztah“ a jít dál. Ale copak to jde? Když se seznamuji s jinou holkou a ona se mě ptá „Ty seš E….. Š……… učitel života, že?“… nejde to, ona vždy žrala mě, jako já žeru jí a v tom je ten abstraktní uroboros, který mě bohužel s jejím deficitem začíná štvát… Koupil jsem si nové těžké boty, říkal jsem, že už nikdy ne, než je člověk ošlape, teče i krev, život ale tvoří hlouposti a maličkosti. Probouzet se sám ve svém prázdném pronajatém bytě a pít kafe při instrumentálech Johna 5 je opravdu zvláštní. Již pravidelné nedělní obědy s bohem jsou také divné a čím dál víc si uvědomuji, jak moc jsem se v některých věcech osamostatnil a uzavřel, jsem naprosto jiný, než si pamatuju, je to ale celé moc fajn…

Filed under  //   Soukromý bar   hudba   literatura   o mně   prague   work  
Posted November 12, 2009
// 0 Comments
 

Nevhodné být jiný, přesto si dám další Metaforu

Dny ubíhají tak rychle, ani nestíhám registrovat vše, co je za potřebí. Když cítím čerstvý vzduch, je relativní vše okolo mě, ale ten pocit netrvá dlouho. Žiju ve světě, který si diktuji na papír, který je poskvrněn mojí vlastní krví, křičím v nocích básně, které jsem poslal do /dev/null … Hledám pravdu, ale ne tu univerzální, ta totiž není. Nevidím úspěch života v tom, být pouze šťastný. Jako nevidím důvod proč si vážit lidí, kteří jsou hodní, naopak, hodní lidé jsou často blbci. Ale neházím vše do jedné škatulky, je to jen zkušenost, možná jen dojem. Práce mě naplňuje a po delší době zas dělám maximum, abych ze sebe vymáčkl to nejlepší. Jsem rád, že jsem zas na té správné vlně. Tehdejší rozhovor na téma 'Jsi šťastný?' skočil v bodě 'Co je to vlastně štěstí?' Dost relativní pojem a ne zdaleka jediný a určitě ne ten, co bych nějak zvlášť hledal. Nemohu přestat poslouchat Tanec Sekyr od WWW, relaxuji ve snech a za pochodu této vnímavé hudby, naslouchám všem těm metaforám, protože je mám rád. Často v jistých náladách plodím hromady metafor, baví mě to. Škoda jen že málo lidí chápe. Prostě nemám rád jednoduchost, je moc laciná, bídná, nudná… Bohyně díky nějaké síle, která je asi ve mně, neodplula. Lhal bych, kdybych řekl, že mě myšlenka na odplouvající loď  nezneklidnila, problém mužského ega číslo 1 hrál na místě svou roli a básníkův pud se také projevil. Doma ve svém bytě jsem objevil jistý exemplář, ale už jsem zjistil, komu patří. Na tu vůni člověk jen tak nezapomene.  Ale bylo tady toho teď nějak moc, takže jist jsem si nebyl. Zajímavé, jak moc mě potěšila tato situace. Do mého prostoru se dostalo více věcí, které chci checknout, vlastně ani nevím, kde na to vše vezmu čas. Nigy jsem onehdy viděl strasně nerad, ale v pátek donesla něco, co pozvedlo mé smysly na lepší level, ten kdo ví, co je ta holka za punk asi tak nějak tuší o co jde. Někdy se vážně cítím tak, jak zpívají www . . . Prosil bych další kafe, tentokrát více cukru, prosím… Sledujte twitter.com/EDDYcek a budete vědět víc...

Filed under  //   Soukromý bar   hudba   o mně   twitter   work  
Posted June 14, 2009
// 1 Comment