Václav Eddycek Eder posterous

Každá doba má své závislosti...

Smutný diskurs o společnosti v jinak dobré náladě

Liberální společnost nejen neexistuje, ale ani existovat nikdy nebude a volnomyšlenkářství je nedosažitelné: a jeho osobní zkušenosti, které zavdaly příčinu k napsání tohoto smutného postu z jinak veselé nálady, mu denně dává za pravdu a je to vcelku jedna z mála věcí, která ho opravdu skličuje. Potvrzuje se samozřejmě i Radomilova teorie, že mladí bývají nejkonzervativnější: chcete-li slyšet něco neobvyklého, jděte od padesáti let vejš (a i tam, samozřejmě, pečlivě vybírejte). Je mu prostě nesmírně smutno z toho, že jiný vztah k drogám a omamným látkám, ideálu zdraví a nepřipustitelnosti smrti, odmítnutí majetnictví a posesivních sklonů v lásce a partnerských vztazích, jiný vztah k homosexualitě, bisexualitě a svobodomyslné výchově dětí, jiný vztah k rodině nebo dokonce, že by se někdy mohlo něco změnit třeba ve školství (och, vy mladí idealisté a milovníci faktů!), to všechno nemůže být už ani sen. Že o tom už vlastně nejde ani mluvit, protože by byl utlučen.

Pár vřelých slov, kafe a styk a ta politika

A ano, Zdeněk Troška je umělec s potenciálem, že ho dosud nevyužil, je jiná věc. Jan Hřebejk, Jan Svěrák a David Ondříček žádný potenciál nemají. ADavid Hrůza je vážně hrůza. Zdeněk Pohlreich je už nudný. Sem tam i trapný a hlavně už vyhořel, další hvězdička co brzy padne. A o té sledovanosti gastronomie jsem se tu již vyjádřil. A tímto doufám, že jsem si odbyl ta slíbená vřelá slova, která jste si tak žádali… Přeházel jsem ve svém bytě, v té hlavní místnosti nábytek tak, aby se tu lépe dýchalo. Miluji čistý prostor a hlavně ty změny. Pár dní v Praze zafungovalo jako osvěta, osvěta mé duše. Potkat zase pár tváří, které jsem neviděl přes rok. Cítit ten prostor a hlavně objevování všeho toho co mi má nová práce nabízí, ale i bere. Každá práce Vám něco bere, někdy svobodu, někdy potenciál, někdy duši. Co mi vezme tahle? No to se časem pozná. Nicméně jsem spokojený, vždy jsem chtěl pracovat tam, kde berete prachy hlavně za to jak makáte, ne za hodinu, ale za reálný finanční obrat, který dokážete ukořistit pro firmu a taktéž pro sebe. Když je stav literární tvořivosti, stačí mít na chleba, když není, je třeba utrácet a žit a taky mít do čeho pořádně rejpnout. Tohle je organizace, kde vole organizace fakt funguje a taky ta hromada fakt zajímavých lidí, lidí co nejsou tak jednostraní. Ale je to taky trochu paradox. Pro Mafru nepíšu jako regionální pisálek, ale pracuji pro ni, pracuji pro celou mediální skupinu Mafra… Spousta kafé v nové firmě ale i doma, přemýšlím, tedy někdy nejsem. Střídavé počasí je jako střídavá nálada, ráno vstávám nasraný a v metru se cítím dobře. Když přijedu zpět do toho lázeňského bordelu, skoro propadám depresi. Jenže přijde L. a aniž by o tom věděla vytáhne mě z hlubin mé duše, stačí jen aby ležela v mé posteli nahá. Můžu ji hladit třeba hodinu a pořád mě to baví. Pořád mám takový ten pocit, že ji neustále nějak dobývám, asi jako když jsem ji (ne)balil. Přemluv bábu, pak zabij bábu, přemluv fracka atd… Média, blogy, diskuse, zvratky… Je naprosto jasné, že tohle je zas jednostranná žabí válka. A potom co Issová začala útočit i na ODS, trochu se obávám, že to zaplatila TOP 9. Ale kdo ví, TOP 9 jsem chtěl volit, jenže z jejich strany se objevují tyhle jednostranné propagandy a lidi na to slyší a mě se chce pořád zvracet… A když mi někdo nutí volební noviny, předpokládá že je přečtu. Když je přečtu, předpokládá že se zamyslím. Když se ale zamyslím, nemůže si myslet, že jsem idiot, který ztratil paměť. Varování: Dělení na levici a pravici způsobuje hysterii…

Všechny moje ranní iluze skončí už před obědem…

Zpívají Esa z lesa! Pořád dokola… Plány do budoucna: netušíte někdo, jakou motivaci bych měl mít k tomu, abych měl nějakou motivaci? Roztomilá schizofrenie: introvert obtěžovaný výbuchy extroverze ze setrvačnosti... Ten všudypřítomný tragikomický neurotizující omyl: že přece všechno má fungovat. A flagelantský kult odpovědnosti. Smrtící sevření. Televizni pořady o vaření jsou nový druh pornografie: Lidé se dívají na to, co sami nikdy nebudou dělat. Kolektiv autorů: Klíč k určování přátel… Bůh a kýč: antropogenní konstanty… Chlebíčky řezané pod úhlem, který vylučuje uchopení. Proklatě hnusná káva. Ekonomii rozumějí všichni. Zejména Ti, kteří nemají peníze. Fyzická bolest, když nějaký web začne sám od sebe hrát či mluvit... Velikonoční ozdoby by si na dveře měli dávat pouze ti, co otevírají. Myslíš, jako to bylo s modrým a růžovým mončičákem jo? Moci tak všechno popsat… Miserialismus, depressionismus, neomelancholie... Středeční sirény bez náhrady zrušeny (FUCK). V případě nouze varovný kolísavý signál v délce 140 vteřin (COOL) Jsi v pohodě, neboj, já nikomu nic neřeknu, jo a přečti si Diamantova sutra, mystic OSHO, něco se o sobě dozvíš... Konference o internetu, kde nefunguje internet. Stánek Durex za jakým na podiu hraje kapela Shoe cut… Nesnášet, hnusit se, zrušeným schůzkám těsně před jejich konáním! Nesnášet, hnusit se, nezvedání telefonu...! A venku je tak pěkně; jen v noci kosa a smrad. Klouby na rukou od krve?!

Zkrátka noci nejsou v mé moci

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel… A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru… Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád… Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu… Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života… ----------------------------------- Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“ Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu. Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá. dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi." Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí. Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat. Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní... Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal. Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě. Experimental-hardcore je jen zástěrka... Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Deníkové příběhy: tma je rychlejší něž světlo

Hráli si na to že se neznají, vymysleli si jména a holku co je spojila. Ona má takový pocit, že on hledá "oběť", trefila se do dávné minulosti. Jenže minulost byla o jiných lidech, o městě kde byl pořád někdo nový, tady skomírá jeho duše na nedostatek lidí. Když přišla ona, byla pro něj něco jako městský zázrak, zůstala jím dodnes… Sen: Byli spolu pít. Dva co mají vztah postavený na závislosti. Třetí osoba – dívka trochu zmatená, trochu sexy, trochu psycho. Ony dvě se bavily o tom, pro kterého mají obě slabost. Ta první, protože ho má ráda, protože jí naučil mnoho věcí, protože byla víc než kamarádka. Tu druhou přitahuje jeho šarm a komunikace, spíše se jen vyptává a mezi tím vším ten chudák z toho závislého vztahu utekl na strom, říká se mu – skomírající kaktus. Po letech soužití se už nemohou ani cítit. V tom se muži začne dařit v práci, je reálná šance, že by mohl přijít k větším penězům. Žena, která už ho téměř ostrakizovala, ho zase nesmírně podporuje, pomáhá mu. Důvod: Kdyby zbohatl, "měl by na rozvod". Osamocený spisovatel uprostřed noci musel zavolat své nakladatelce, aby ji řekl: „lidi kouří, aby si byli jisti, že dýchají. Chtějí vidět svůj dech, obarvený.“ Ředitel nejmenovaného rádia odpovídá na stížnost posluchače: Jo vy chcete slyšet nějakou hudbu, která by vám nepřipadala hnusná? To nesmíte poslouchat naše rádio pro všechny. Specialisté jako vy, ať vyhledají zvláštní místa, kde se můžete setkat s nějakou "dobrou" hudbou. V tom vám přece nikdo nebrání. Jo vy byste chtěl baráky, který jsou dobře postavený a z jejich barvy by se vám nedělalo špatně? Poslyšte, jestli jste fajnšmekr stran architektury, tak jeďte třeba do Sydney na operu, tady máte náměstí, střed města, tady je to pro obyčejné lidi! Po letech známosti si ho našla jako přítele, chce mu být nablízku. Chce znát víc než ostatní. Když se jí otevírá, otevírá se jim oboum nový svět, oči jsou ale přimhouřené, pořád je tma rychlejší něž světlo. Vysvětlení: Člověk plně pohlcený psaním deníku. Žije jen pro něj. Formuluje slova, plánuje činy. Nepodvádí v psaní, ale před ním. Vše pro deník. Při setkáních se chová strukturovaně a spěje k pointám, jedná radikálně, strojí paradoxy. Z blízké osoby udělá definitivně zápornou postavu.

"Tato deníková móda je zajisté známkou toho, že literární fikce už nebudí takový zájem. Že se nám zachtělo více skutečnosti – i zájem o svévolné psychologizování opadá. Chceme přihlížet pitvě skutečných osobností. Soukromý deník se dneska stal zpovědnicí ateistů." - Pierre Reverdy: Žíněná rukavice, 1926

Post Secret

Mám rád tajemství. Sám jich mám mnoho a mnoho z nich najdete ukrytých v lahví co jsem rozeslal po našich vodách. Ale mnohem raději mám tajemství těch druhých. Když jsem před lety narazil na komunitní projekt umělců nazvaný Post Secret, byl jsem nadšen. Bylo to tuším někdy uprostřed roku 2005. kdy jsem narazil na Franka Warrene a jeho projekt. Za tu dobu si už tisíce lidí udělalo čas a umělecky vyjádřilo své tajemství. Došlo to tak daleko, že se postupně začali vydávat knihy. Dnes už jsou venku čtyři a v té poslední je i moje tajemství... http://postsecret.blogspot.com/

Pozor, stáváme se nežádoucím zbožím!

Lea má pravdu! Berme to jako fakt, jí se to líbí. Líbí se jí mě provokovat slovy „EDDY – jsi žena“ a tak naše vycházka do kina na příšerný béčkový film jménem 2012 stál za to. Mimochodem, ten film je doják jak mé stehno. A znáte ten vtip o těch planetách? - Potká Země jinou planetu: "Ahoj, co jak to jde?" - "Ále, špatný.. dostala jsem lidi" - "V klidu, já je měla taky, to přejde samo". Tak přesně tímhle vtipem jsem končil tento film na MHD zastávce před kinem. Lea je totiž městská žena, na krásnou tmavou procházku do hospody mi odpověděla slovy „To je pod mojí úroveň“, samo sebou že vtipně. Trochu jsem to zpestřil, když se semnou loučil její kamarád a chtěl mi podat ruku – „To je pod mojí úroveň“ a jelo se pít. Lea je další bisexuální skoro feministka co znám, že jich ale znám kurva hodně. Takže naše diskuze jsou útočné. Uznat musím, že ze začátku mi dávala kopr, ale já to průběhem večera obrátil. Jenže to bylo fajn, známe se už dlouho, ale ne zas tak osobně. Předtím u ní na bytě a ten psycho film, opět její výběr, a tak jsme zvědav, co vybere příště. V něčem má ale ta žena pravdu, v některých věcech se nechovám jako klasický chlap a spíš připomínám ženu. V tom, že změnu účesu beru jako nutnost, v tom, že jsem schopen si po sobě uklízet, postarat se sám o sebe, umýt si nádobí, vytřít podlahu. Ano, v tomhle jsem trochu perfekcionista, nemám rád špínu a rád se každé ráno oholím, rád vypadám dobře a rád pozdě v noci zapadám do ustlané a voňavé postele. Cucfli mě nazvala metrosexuálem, to asi ten sestřih že? Ale vážně se cítím lépe, svěže, dynamicky… A Ironie? Věří, že potřebuji zachránit, to ale není jediná. Spousta lidí si myslí, že spěju k sebedestrukci. Ale já netvrdím, že ne, jen tvrdím, že nepotřebuji pomoc. Vážně si totiž myslím, že každý z nás má geneticky předurčené jisté chování, talent, nebo chcete-li vnitřního ducha, který v budoucnu ovlivňuje náš život. A pakliže to tak opravdu je a já tomu hluboce věřím, nemůže mi pomoct nikdo. To v čem je doopravdový problém nevím, jestliže jsem ale nežádoucí zboží, proč nejdeme rovnou k věci, mě tyhle hry vážně nebaví. Jenže na to já mám pech, to já umím, najít si něco složitého. A tak to nechávám plavat, buď se to potopí, nebo ne… Další má ženská stránka, když někoho žeru, lehce se jím nechám manipulovat, ne až moc ale trochu ano. To je možná další problém, proč nějak nejde to, co jsem chtěl. Asi jsem na ty ženy moc hodný. Když jsem nedávno doprovázel mojí kámošku domů hned po tom, co jsem jí ke mně zlákal i když mi napsala sms v tomto tvaru „Mám špatnou náladu, jsem labilní, vzteklá, hnusná, ošklivá, tlustá, blbá, líná a podobně....“ tak se divila, že automaticky jí doprovodím domů. Jenže to není první holka, co se tomu divila, to se už dnes nedělá? Já myslel, že je to slušnost ne? Asi jsem něco zaspal a to kurva sem mladej zobák sakra… A co je nejhorší? Co mě rozsekalo. Když ta samá žena, co mě odmítla šla na rande s mojí kámoškou, kterou asi pořád nějak žeru. Tahle situace tu není poprvé, nějak mě to nerozházelo. Poprvé to bolelo, to uznávám. Jen si to představte, jsou dvě vaše bývalé přítelkyně, které pořád žerete a oni si vyrazí na rande a cucají se jako o život. Při pohledu na ně se vám zcvrkají koule, já to zažil, ne jen jednou. Ale to není nic, co se nedá přejít, čas plyne a když se to stane víckrát, je to jen něco s čím dopředu počítáte. Ale to, co chci říct se týká nás, těch chlapů ale i těch chlapožen jako jsem já. Když se okolo sebe rozhlédneme, kolik najdeme ve svém okolí žen, co nejsou bisexuální? Ha? Já snad už neznám ani jednu. Tohle je ale revoluce, jejímž produktem se může stát i to, že se staneme nežádoucím zbožím. Nebojím se na tohle táma bavit. Pohlédnete do minulosti, dřív vládli chlapi a ženy utřely nos, to se klidně může obrátit. Myslím, že je to dost aktuální téma. Jenže si za to můžeme možná sami. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak vehementně snažíme ubližovat tomu něžnému pohlaví, po jakém tak toužíme. Měli bychom se zamyslet. Anebo jak to psal můj drahý Nietzsche? - "Jdeš za ženami? Nezapomeň na bič!" Pak jsou tu ty klokaní hody. Dvě nejmenované bývalé lesbické ex a já. To byla večeře s klokaním steakem od Diriho v mém druhém domově – v Raťáku. Měl jsem si to nahrát… Tedy, bylo to příjemné, ale nadruhou stranu vtipné. Nakonec jsem opět dorazil dom sám a že mě ten večer stál dost, jenže se mi to líbilo. Prej mám malé plus jako džentlmenské gesto za ten večer. Otázka zbývá? K čemu to je, jestliže jsem se stal i já nežádoucím zbožím? Já, ten o kom Diri řekl, že z profilu mám ženské rysy – tak ano, přiznávám, jsem žena! A nebo, nebo jsem byl až moc hodný a slušně vychovaný a mám rád svůj sen. Přesto ta hrozba, pánové, opravdu tu je. Aneb Lea dámy a pánové má vždy pravdu a pan, zvíře EDDY je i žena, další pokus mě zaškatulkovat, nebo jen známka mé výjimečnosti? A Lea má vždy pravdu!... (si to jako pamatujte!) Doporučená hudba ->

Jsem tu sám za sebe

O těch lidech jsem pořádně neslyšel tak rok a u FK jsem nebyl ani nepamatuji. Čekal jsem doma na tu zákeřnou a ona ani nenapsala, ale pak sms od FK. Byli v Chebu a že se vracejí a neví co by a jestli jsem ve Varech, že by jsme mohli někam jet na výlet. Chtělo se mi, jenže stejně i tak se mi chtělo být s ní, protože naposled u mě doma na Novej rok to bylo dobré. Jenže tomu něco chybělo a já to veděl, že to není asi úplně ono a přesto jsem to vyhrotil. Jenže nemůžu za to, že jí tak žeru. Nicméně, když nezvedla ani telefon, chtěl jsem se jen optat, jak je na tom, že jestli ne, tak jedu, tak jsem prostě jel. FK je pořád v balíku, drahé luxusní auto a sklep, co jsme mu říkali peklo a vůbec ta rodina se má prostě dobře. Takže mě vyzvedli na Aralce a já do sebe ládoval Energeťák, protože bylo jasné, že dnes se spát opět nebude. Vlezl jsem si dopředu, FK ví že to je moje místo a zezadu mi na rameno sáhla Nina a tu jsem fakt nečekal a ani jsem jí vidět asi nechtěl. Nicméně hned po tom co upozornila na svou drzou přítomnost, vrazila mi do ruky absinth a já neřekl ani slovo, jen jsem si twittoval a oni povídali a povídali a já neměl potřebu mluvit. Trochu mě pořád sralo, proč ta zákeřná ani nenapíše. Mělo se jet do Prahy, jenže všichni komu se volalo hlásili rezignaci, že jako spánek. Takže Plzeň, protože Grisa volá a píše a tu já rád vidím vždy ,protože ona patří do mého abstraktního minulého života. Takže u FK ve sklepě a dark electro z mého mobilu, spousta alkoholu, ale ja skoro nepiju a pohrdnu Absinthem do oka. Snažím se vysvětlit, že už jsem jiný a že k nim už nepatřím, ale oni to neberou vážně a Grisa je až moc přítulná a snaží se mě líbat. Nebráním se, i když jsem náladu neměl, pořád je to strašně hezká žena a pořád jí mám nějak rád, ale tohle už je mrtvé, stejně jako všechno, co bylo předtím. Ráno mě Grisa veze domů a pouští v autě Sex Pistols a to je nostalgie, kámo že vytryskla mi slza. Ona pořád povídá o svém životě a jak jí chybím a že za mnou bude jezdit. Řekl jsem jí, ať zastaví někde, že chci na vzduch. Věděla že bude proslov… A tak jsem jí to řekl, jak se mi hnusí tyhle rádoby rodiny, jak je to sice fajn, ale já už prostě nikam nepatřím. Nechtěl jsem aby brečela, jenže, pravda je taková. Projel jsme celou ČR a skoro v každém měste mám nějakou takovou skupinku rádoby rodinku. Já už ale na tohle nejsem, jsem tu pouze sám za sebe a pouze hledám přátele a konečně bych rád zakopl o někoho kdo by byl…no ale to už bych zabíhal někam kam nechci…

Shit, hoří mi tu fén!

Stala se mi neobvyklá situace. Po ránu jsem si umyl hlavu, a protože jsem čekal návštěvu, sáhl jsem po fénu. Fén je dobrá věc, tedy pakliže se vám do něj nějak nezamotá pár vlasů a nezačne z ničehož nic vydávat naprosto strašný zvuk. Ten zvuk bych přirovnal ke vzteklé helikoptéře v přechodu. Zrovna když už ten zvuk ustal a já si myslel, že to bude v pohodě, začalo se z něj kouřit a následně začal hořet. Nestačil jsem ho vytáhnout z elektřiny, ale potřeboval jsem ho někam odhodit a v rychlosti mě napadlo jen umyvadlo. Díky mé smůle v něm ale byla voda, takže do toho z umyvadla začaly lítat jiskry od elektrických výbojů. Díky naddimenzovaným jističům proud stále držel. A ten blbej fén v umyvadle  hořel a házel výboje. Vzpomněl jsem si na IT Crowd. Jistě snad každý viděl druhý díl z první řady. Kde jedna z hlavních postav usilovně píše email, asi na helpdesk, že vedle něj hoří. A tak mě napadlo o tom někomu napsat. Co kdyby se náhodou něco stalo že? Někdo o tom přece online musí vědět! Rychle jsem tedy klikl na otevřený chat s jednou slečnou na Facebooku a napsal jsem „Shit, hoří mi tu fén!“ Chtěl jsem to ještě v rychlosti poslat na twitter, ale musel jsem jít hasit… Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Jenže mě se opravdu ulevilo, že o tom věděl i někdo jiný. Kdyby se stalo cokoliv a já už se neozval, mnohem rychleji by mi někdo přijel na pomoc. Pořád si myslíte že jsem blázen? Tak si prosím projeďte vlastní twitter nebo statusy na FB apod. Známky této naprosto šílené věci najdete jistě i sami u sebe. Často čtu twitty typu „Právě mi prasklo pravé přední kolo, auto je neovladatelné, pomoc!“ nebo „Právě okolo mne někdo hodil myšku a málem to do mne narval, debil!“ a nebo také „Uvízl jsem ve výtahu, pomoc!“ … Jednou jsem na twitter napsal „Shit, jsem vyhořelý!“ Jeden čas jsem toto slovo dost používal jako náhradu za „unavený“ a jeden můj známý to pochopil tak, že mi hoří byt a zpětně reagoval na můj twitt jestli to ještě pořád hoří. Vůbec mu to nepřišlo divné, že by někdo v takové situaci místo toho, aby šel hned hasit napsal twitt. Dnes už se té scéně v IT Crowd tolik nezasměji jako dřív. Mnohem víc si totiž uvědomuji, že to není nic divného. Děláme to běžně. Jen si to tolik neuvědomujeme. A dělali jsme to vždy, když jsme chtěli dát někomu druhému vědět, že se něco děje. Kdybychom už náhodou tu šanci neměli. Když nebyl twitter byl telefon, a když nebyl telefon, vždy se našlo něco, čím se dalo vyrýt krátký vzkaz do zdi nebo do skály… (psáno pro IT Magazín)