Václav Eddycek Eder posterous

Každá doba má své závislosti...

Zkrátka noci nejsou v mé moci

A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel… A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru… Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád… Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu… Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života… ----------------------------------- Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“ Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu. Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá. dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi." Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí. Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat. Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní... Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal. Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě. Experimental-hardcore je jen zástěrka... Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.

Post Secret

Mám rád tajemství. Sám jich mám mnoho a mnoho z nich najdete ukrytých v lahví co jsem rozeslal po našich vodách. Ale mnohem raději mám tajemství těch druhých. Když jsem před lety narazil na komunitní projekt umělců nazvaný Post Secret, byl jsem nadšen. Bylo to tuším někdy uprostřed roku 2005. kdy jsem narazil na Franka Warrene a jeho projekt. Za tu dobu si už tisíce lidí udělalo čas a umělecky vyjádřilo své tajemství. Došlo to tak daleko, že se postupně začali vydávat knihy. Dnes už jsou venku čtyři a v té poslední je i moje tajemství... http://postsecret.blogspot.com/

Shit, hoří mi tu fén!

Stala se mi neobvyklá situace. Po ránu jsem si umyl hlavu, a protože jsem čekal návštěvu, sáhl jsem po fénu. Fén je dobrá věc, tedy pakliže se vám do něj nějak nezamotá pár vlasů a nezačne z ničehož nic vydávat naprosto strašný zvuk. Ten zvuk bych přirovnal ke vzteklé helikoptéře v přechodu. Zrovna když už ten zvuk ustal a já si myslel, že to bude v pohodě, začalo se z něj kouřit a následně začal hořet. Nestačil jsem ho vytáhnout z elektřiny, ale potřeboval jsem ho někam odhodit a v rychlosti mě napadlo jen umyvadlo. Díky mé smůle v něm ale byla voda, takže do toho z umyvadla začaly lítat jiskry od elektrických výbojů. Díky naddimenzovaným jističům proud stále držel. A ten blbej fén v umyvadle  hořel a házel výboje. Vzpomněl jsem si na IT Crowd. Jistě snad každý viděl druhý díl z první řady. Kde jedna z hlavních postav usilovně píše email, asi na helpdesk, že vedle něj hoří. A tak mě napadlo o tom někomu napsat. Co kdyby se náhodou něco stalo že? Někdo o tom přece online musí vědět! Rychle jsem tedy klikl na otevřený chat s jednou slečnou na Facebooku a napsal jsem „Shit, hoří mi tu fén!“ Chtěl jsem to ještě v rychlosti poslat na twitter, ale musel jsem jít hasit… Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Jenže mě se opravdu ulevilo, že o tom věděl i někdo jiný. Kdyby se stalo cokoliv a já už se neozval, mnohem rychleji by mi někdo přijel na pomoc. Pořád si myslíte že jsem blázen? Tak si prosím projeďte vlastní twitter nebo statusy na FB apod. Známky této naprosto šílené věci najdete jistě i sami u sebe. Často čtu twitty typu „Právě mi prasklo pravé přední kolo, auto je neovladatelné, pomoc!“ nebo „Právě okolo mne někdo hodil myšku a málem to do mne narval, debil!“ a nebo také „Uvízl jsem ve výtahu, pomoc!“ … Jednou jsem na twitter napsal „Shit, jsem vyhořelý!“ Jeden čas jsem toto slovo dost používal jako náhradu za „unavený“ a jeden můj známý to pochopil tak, že mi hoří byt a zpětně reagoval na můj twitt jestli to ještě pořád hoří. Vůbec mu to nepřišlo divné, že by někdo v takové situaci místo toho, aby šel hned hasit napsal twitt. Dnes už se té scéně v IT Crowd tolik nezasměji jako dřív. Mnohem víc si totiž uvědomuji, že to není nic divného. Děláme to běžně. Jen si to tolik neuvědomujeme. A dělali jsme to vždy, když jsme chtěli dát někomu druhému vědět, že se něco děje. Kdybychom už náhodou tu šanci neměli. Když nebyl twitter byl telefon, a když nebyl telefon, vždy se našlo něco, čím se dalo vyrýt krátký vzkaz do zdi nebo do skály… (psáno pro IT Magazín)

Vážně někdo pochyboval u důležitosti Twitteru?

Něž jsem se potopil do světa Twitteru, čekal jsem jakýsi objev budoucí informační sítě. Ono to bylo logické. V té době, kdy jsem si založil účet, už se o Twitteru všude psalo. A ten, kdo v té době házel komentáře vypovídající o zbytečnosti a ztrátě času na twitteru, byl hloupý a nedokázal se na to podívat z více úhlů. (jak už to mnoho lidí dělá) Microblogování je jako normálí blog. Je to zdroj informací, který povětšinou vytváří nějaký nezávislý zdroj. Takže většinou nejde o nějaké komerční bláboly. A o to je horší hledat zdroj, který opravdu v sobě nese nějaké informace. Každy blog (nebo microblog) je jiný, a každý si najde ty svá vlákna informací podle toho, co ho zajíma. Proto nelze všeobecně posoudi ani jedno (já vím, lidé rádi soudí), a naopak. Lze jen říct, že je to dobré, protože lidé se snaží něco vytvářet. A to je přeci smysl života, tvořit. Když přišel velký rozmach Blogování, odvážné Firmy, co chtěli jít s dobou, zaútočily na trh a založily si své první firemní Blogy. Hodně lidí se tomu smálo, nebrali to vázně. Ale jak šla doba, zjistilo se, že to byl dobrý tah, jak se přiblížit zakazníkům i konkurenci. Microblogování v poslední době vzalo stejný směr, ale 2x tak širší a rychlejší. Microblogují jak firmy, tak media, politici, slavné hvězdy (dokonce pornohvězdy), microbloguje mraky lidí. Některé zápisky mají hodnotu, některé ne. Nedá se s přesností určit ani hodnotit, kdo microbloguje lépe, kdo podává lepší informace. Ale je jisté, že celek microblogů je více než užitečný. Když dnes hledáte informace o konkrétní věci, která se děje teď, a pisálci z medií se ještě nestačili přeprdelit z terénu do redakce, kde pak najdete nejčerstvější informace (celosvětové)? Přece na Twitteru a podobně. Už se mic mockrát stalo, že jsem o věcech veděl mnohem dřív, než vůbec média začala reagovat. Proto se media a ostatní přesunuli na Twitter. Twitter je v tuhle dobu opravdu jeden z nejmocnějších informačních zdrojů. Už jste četli o tom klukovi, co spadl letadlem, a hned po tom přes mobil Twiitnul, že byl v tom letadle a stal se celosvětovou -twitterovou hvězdou ? Ne? Tak to jste zřejmě mimo hru. A už jste zkusili použít Monitter pro monitorování Twiitů? Myslím, že na víše uvedených odkazech se dozvíte víc. A doufám, že uznáte, že Twitter jako celek není zbytečný, naopak, je opravdu potřebný pro tento přesycený svět informací!