Jak ovládáme, ale nejsme ovládáni sami sebou…
Přišel jsem domů a doma nikdo. Žádné překvapení. Poslední dobou tam skoro nikdo nebyl, a pokud ano, neviděl jsem v tom žádnou změnu. Stejně se se mnou nikdo nebavil. Zabalil jsem si notebook, nějaké věci a vyrazil jsem. Každý pátek ta samá cesta. Směr Praha. Pryč ze zatuchlého Karlovarska. Když jsem dorazil na Florenc, čekal na mne člověk, který mne do tohohle velkého průseru dostal. Všichni mu říkali Spay. Jeho pravé jméno jsem neznal a ani jsem nechtěl. Bylo mi jedno, kým je ve skutečnosti, co dělá, kde a pro koho pracuje. Důležité bylo to, co jsme tam my všichni dělali, tedy pokud jsme vůbec něco dělali. „Čau Vlku, jaká byla cesta?“ spustil hned Spay. Nikdo se neznal s nikým jménem, tedy alespoň ne ze začátku. Mně říkali Vlk. Už ani nevím proč, ale prý se to ke mně hodilo. „Zdravím. Doprovázel mne pan Bukowski. Hodně srandy. Seděla vedle mne moc krásná slečna. Je támhle za rohem. Skočíme někam na jídlo ne?“ Ta holka z autobusu. Nudná, moc toho neřekla. Měla ale tak nádherný obličej. A vůbec. To její tělo. Dostala mne. „Vlku, Vlku, zábava až potom. Teď musíme něco vyřídit! Hned!“ zvýšil na mne hlas Spay. To se ještě nikdy nestalo. Na okamžik jsem se zasekl a pak jsem mu řekl „Dobře, asi se něco děje. Heleď, hodím jí jen na mne číslo, sjedu znova tu její prdelku a hned se pohneme. Okej?“ Spay se na mne jen podíval a přikývnul. Skočil jsem za ní. Nepamatoval jsem si její jméno. Na jména jsem byl vždycky tupec. „Kotě, hele problém. Budu muset zmizet. Nějaká práce. Omlouvám se, ale dám ti na mne číslo. Jestli chceš, pak se někde srazíme a něco popijeme.“Usmívala se a dlouho nic neříkala. Přišel jsem k ní a přitiskl jsem jí k sobě. Políbila mne, z ruky mi vytrhla papír s číslem, beze slova se otočila a odešla. Ještě chvíli jsem pozoroval její pozadí. Najednou Spay křikl „Vlku, máme tu odvoz!“ Za ním stálo černé, podlouhlé auto s tmavými skly. Spay šel dopředu a mě přikázal, ať si sednu dozadu, že tam na mě někdo čeká. Když jsem zapadl dovnitř, skoro jsem rukou skončil někomu v klíně. „Ehhh, sorry za ten můj nekontrolovaný pád. Jsem jaksi zmaten“ vychrlil jsem na kozatou, mladou punkerku, které jsem civěl do výstřihu. „Ty budeš Vlk že? Hodně jsem o tobě slyšela. Před sebou máš sklenku Whisky. Já jsem Bior. Od téhle chvíle jsme my dva parťáci. Boos tak rozhodl.“ Popadl jsem sklenku, kývnul jsem na ní, ťukli jsme si, a oba jsme se zlehka napili. Byla to dobrá, drahá Whisky a ona věděla, že jí mám rád s ledem. Byla na mne připravená. Dívala se na mne a já v tu chvíli věděl, že tahle žena bude můj konec. „Vlku, jsme tu kvůli práci, ne kvůli kozám naší milé Bior. Ale neboj. Jak na vás tak koukám, těch koz si užiješ až dost. Vyndejte si notebooky, za deset minut to spustíme“. Bylo zapotřebí, abychom byli v pohybu. Těžko nás tak pak mohli zaměřit. Jezdili jsme asi dvě hodiny, sbírali jsme data a vypili celou láhev Whisky. Začínal jsem pociťovat únavu… „Otevři oči, otevři oči.“ šeptal mi někdo do ucha. Byla to Bior. „Co to, kurva? Kde to jsem?“ zasípal jsem na ní. „Jsme na jednom z mých bytů. Dobrá práce včera večer. Pozdravuje tě Boos.“ pohladila mě po tváři až mě zamrazilo celé tělo. Její dotek byl tak mocný, až jsem zavrněl blahem jako mlsný kocour. „Ani nevím, jak jsem se sem dostal. Mám hlad. Dal bych si cígo a panáka. Taky asi sprchu a potřebuju svůj notebook.“ chrlil jsem to na ní všechno a ona jen přikyvovala. Pak se zvedla. Měla na sobě jen spodní prádlo a to mě takhle po ránu fakt znervózňovalo. Měla tak úžasnou postavu! To byste museli vidět. „Notebook máš pod postelí. Nedělej si hlavu s tím, jak ses sem dostal. Teď jsme partneři, a protože jsem tu déle, mojí povinností je se o tebe starat. Všude kde jsem doma já, jsi doma i ty. Objednám nějaké jídlo. Vím, co máš rád. Zatím si dej sprchu. Cigarety jsou na stole, kdybys chtěl cokoli jiného, stačí říct. Já to zařídím." „Jo a Vlku. Jsi mnohem lepší, než se ke mně doneslo“. Hodila přes sebe něco jako župan a odcházela. „Bior!!!“, vykřikl jsem na ní. Lehce se otočila „Ano?“. „Předpokládám, že je tu chráněná Wi-fi síť. Jaké je heslo?“ „Jsme na intranetu. Jede to přes naše servery. Stačí, když se přihlásíš na svůj účet“. Otevřel jsem notebook a lognul jsem se. „Dík. To je vážně luxusní. Jako v pohádce…“ usmíval jsem se směrem k ní. „A to je jen začátek. Brzy tě zasvětím do zbytku. Teď si dej pohov!“ Když odešla, začal jsem si prohlížet místnost, kde jsem ležel. Všude byly monitory a plakáty punkových kapel. Na monitorech běhalo zeleným nápisem „Bior je světlo, které nikdo nevidí, nikdo ho nechce, nikdo mu nerozumí“. Měl jsem z toho dost divný pocit. Napojil jsem se na centrální počítač bytu, pustil jsem do Intercomu Sex Pistols a šel jsem si dát sprchu. Když jsem se dal dohromady, procházel jsem bytem. Kromě dalších monitorů na zdi jsem viděl dost obrazů. Všechny originály. Cítil jsem se jako doma. Když jsem prošel takovou dlouhou chodbou, dostal jsem se do něčeho, co vypadalo jako kuchyň. „Právě včas. Díky za hudbu. Máme tu jídlo. Posaď se, já ti nandám.“ hned na mne spustila Bior. Začali jsme jíst a mně se hlavou začaly honit divné myšlenky. Pořád jsem vlastně nevěděl, co tu děláme. Nechtěl jsem to ani moc vědět. Líbilo se mi to. Dělat pro ně. Ten luxus, peníze, ženy, jejich přístup k mé osobě. Tady jsem byl někým a oni se o mě starali. Cítil jsem se důležitý. Jenže jsem to byl já, ten co se musí pořád v něčem rejpat. Možná to byl ten důvod, proč jsem měl tenkrát tak málo kamarádů. Se všemi jsem se jen hádal. I s rodinou. „Ty, Bior. Co tady vlastně děláme? Pořád krademe nějaká data, nikdy mi ale nedovolíte nahlédnout dovnitř. Ne, že by na tom nějak záleželo, jen mi to tak vrtá hlavou“. Jedla dál a něco si okem četla v nějakém časopisu. Pak ho vzala a mrskla s ním o zeď. „Sračky Vlku! Sračky pro dementy! Tyhle komerční časáky. Nedá se to číst!“ Jen jsem přikývnul a pustil jsem se do velkého kusu masa. „Jsi zvíře. Proto ti říkají Vlku. Vím o tobě všechno. Jsi dobrý, chytrý a ambiciózní hacker. Jsi můj parťák. Kromě toho se mi líbíš, abys věděl. Slibuju ti. Vše se dozvíš, ale až přijde vhodná doba.“ Jen jsem přikývnul a jedl jsem dál. Věřil jsem jí. Její hlas byl tak uklidňující. „Po jídle si ještě odpočineme a pak se přesuneme do dalšího bytu. Pro dnešek máme volno. Můžeme si dělat, co chceme. Co bys rád dělal?“ Chtěl jsem jí říct, jak rád bych teď chtěl pomalu svléct vše, co má na sobě, a pak se na ní hodiny koukat. Měl jsem z ní ale respekt. Byla tak tvrdá, tak samostatná, tak jiná. „Všiml jsem si tady těch obrazů. Nezajdeme na nějakou výstavu?“ Pousmála se, zvedla telefon a nechala okamžitě zavolat auto. Další den mne vzbudil zase její hlas. Tentokrát na jiném bytě a pouze z Intercomu. Nechal jsem si přehrát celý zvukový záznam. „Jela jsem si něco vyřídit. Pravidla znáš. Buď tu jako doma. Brzy se vrátím“. Zase jsem nevěděl, jak jsem se dostal do postele. Myslel jsem na ní a na to, co bude dál. Byla už neděle. Možná bych se měl ozvat matce. Začal jsem hledat telefon. „Ahoj, jsem ještě v Praze“, s naprostou klidností jsem do telefonu spustil na matku. „Kdy se vrátíš?“ stroze se ozvalo. Nevěděl jsem co říct, nikam se mi nechtělo. „Brzy“. Hned jsem to típnul. Trochu jsem si oddychl a hned jsem do sebe rval další whisku. Věděl jsem, že když jí nedám prostor na diskuzi, bude klid. Nikdy to neuměla. Myslím tím s lidmi. A hlavně ne se mnou. Všiml jsem si, že na stole leží pár fotek. Začal jsem si je prohlížet. Na většině z nich byla Bior a všichni ti, které jsem viděl pouze jednou. Pak mě napadlo, kde je vlastně kurva ten Spay. „Spayi, sakra! Nechal jsi mě s ní samotného. Kde jsi, chlape!“ spustil jsem do telefonu na Spaye. „Jsi v těch nejlepších rukou. Já tu mám hodně práce. Dlouho se teď neuvidíme. Bior se o tebe postará. Počítej, že se tu nějakou dobu ještě zdržíš. Spoléháme na tebe. Nezklam nás. A teď prosím dobrou, musím se vyspat“. Ani jsem nestačil říct čau a Spay to típnul. Docela mě odbyl. Zmátlo mě to ještě víc a pomalu mi docházelo, že to asi není taková sranda, jak jsem si doposud myslel. Když se Bior vrátila, měla na sobě latexové kalhoty a nesla nějakou bednu. „Mám pro tebe dárek!“, řvala už ze dveří. Hodil jsem do sebe zbytek Whisky a vystartoval jsem za ní. Stála u dveří. Rychle jsem se k ní přiblížil a přirazil jsem jí na dveře. Přičichnul jsem k její tváři a začal jsem se cítit dost vzrušeně. Chytl jsem jí pod krkem „Už toho tajnůstkaření mám dost. Mám dost všeho. Nic tady nechápu a popravdě jediné, co teď chci, je stáhnout z tebe tyhle kalhoty a ukázat ti to, proč mi říkají zvíře!“. Ani se nebránila. Viděl jsem jí v očích, jak se jí to líbí. Začal jsem sem si s ní hrát. Byla tak povolná. Najednou už to nebyla ta drsná punkerka. Mohl jsem si s ní dělat, co jsem chtěl. A taky jsem to dělal. Asi po čtyřech hodinách jsme oba vypadali jako béžové, zmuchlané, papírové koule, co se od sebe nemohou odlepit. Po těch všech ženách co jsem měl, povšiml jsem si toho faktu. Je jedno, jestli krásná, nebo ošklivá. Ve skutečnosti po sexu vypadáme všichni tak nějak… Jako béžová, zmuchlaná a oslizlá hovínka. Jenže o tom ten sex byl. Nikdy to nebyla čistá, voňavá hra, jak jí ukazují v televizi. Vždy to byla čistě zvířecí hra a já byl dobré zvíře! A Bior? Byla světlo, které nikdo nechtěl vidět. Jenže já jsem nemusel chtít. Já ho prostě v té tmě viděl. „Stále vytahuješ esa z rukávu. Ty nejsi člověk. Ty nemůžeš být člověk. Jsi prostě zvíře!“ šeptala mi do ucha. „Nejsem to, za co mě tu považujete. Jsem jen prostě jiný. Nikdo tomu nerozumí“. Otočil jsem se zády od ní. „Ne, nikdo z nás netuší, co jsi zač, ale to proto, že to netušíš ani ty sám!“ Tím mě dostala. Neměl jsem co říct. Potřeboval jsem se trochu prospat. Nechal jsem její nehty zaryté hluboko ve své kůži a pomalu jsem usínal. Vzbudila mě hlasitá, punková hudba. Nic, co bych znal, ale bylo to dobré. Svižně jsem seskočil z postele, drapnul jsem notebook a šel jsem do vany. Se slovy, „Jsem ráda, že ses tu tak zabydlel“, Bior vlezla do koupelny, zrovna když jsem kontroloval emaily. „Kdo by ne. Je to tu úžasné, je tu vše co potřebuji…“ Sedla si pod vanu a dívala se ze spodu na můj obličej. „Když budeš chtít, my dva bychom mohli navždy, tady…“ klesla hodně nízko hlasem. „Chtěl bych milovat Bior, ale nevím jak. Raději ode mne zatím nic nečekej. Já to neumím…“ Postavila se a řekla, „Hlupáčku, nemusíme se milovat. My jsme partneři. To znamená víc než láska, víc než smrt. Ještě nevíš vše. Pospěš si s tou koupelí. Uděláme si výlet. Přišel ten čas“. Trochu ve mně zamrazilo, když za ní zaklapli dveře. Najednou jsem měl pocit, že bych se měl vypařit dřív, než bude pozdě. Neměl jsem ale kam utéct. Bylo mi už jasné, že ať jde o cokoliv, oni mě už nenechají odejít jen tak. Věděl jsem mnoho. Byl jsem už jedním z nich. Jen jsem nevěděl, kdo jsou oni, a co to tu vlastně děláme, a hlavně proč. Prachy? Nebo něco horšího? Čím dál víc otázek. Potřeboval jsem se napít, uklidnit se a smířit se s neznámým. Konec konců, nic horšího, než jsem zažíval poslední léta doma, se mi ani stát nemohlo. Tady jsem byl někdo. Měl jsem vše, co jsem chtěl. Nikdo mnou neopovrhoval. Žádné přetvářky, žádné tupé tváře po ránu, nic z toho. I když jsem na tuty věděl, že se tu děje něco špatného, nechtěl jsem se již vrátit k mému starému životu. Rozhodl jsem se jít dál, i kdyby to znamenalo něco špatného. Jeli jsme někam za Prahu do velké haly. Vypadalo to jako nějaké skladiště. Bior celou cestu mlčela a hodně pila. Byl jsem z ní nervózní. Když jsme vlezli dovnitř, byli tam všichni ti lidé, co jsem viděl jen jednou. Seděli uprostřed té haly a byli všichni ozářeni monitory. Hodně nahlas tam hrála punková hudba. Byl tam i sám Boos. Bior řekla, ať si vyndám notebook. „Je rozjetá akce. Přidáme se, pak ti to všechno vysvětlím. Instrukce budeš mít nahoře na projekci. Hodně štěstí“. Odešla za Bossem. Vyndal jsem si notebook. Než jsem se připojil k síti, už jsem tam měl rozkazy a běžel mi čas. Bylo to rychlé a začal jsem se potit. Pustil jsem se do toho. Nevím, co dělali ostatní, ale já jsem dostal na starost Doom útok přes zombi, které jsem dostal k dispozici. Vlastně jsem jen pár počítačům říkal, ať zatěžují pár IP adres. Pak vypršel čas a dostal jsem další úkol. Pak další. A další. A byly čím dál těžší. Naproti mně si sedla Bior a sem tam mi narážela nohou mezi nohy. Dělal jsem, že nic necítím. Hrála si se mnou. Mrcha. Pořád jsme jeli v jednom kuse a nějaká slečna nám nosila vše, co jsme si poručili. Chtěl jsem jen whisku a Bior to jela se mnou. Táhlo se to až do rána. Bylo to dlouhé a vyčerpávající a všichni postupně odpadávali. Já a Bior jsme jeli dál a někdy k ránu přišel nějaký týpek a řekl Bior, že má jít za Bossem. Pak se na mne otočil a říká mi „Mladej, dodělej poslední úkol a jdi si lehnout. Postel máš připravenou v zadu. Jdi podle šipek a na posteli máš cedulku. A jinak dobrá práce“. Ani to nedořekl a měl jsem hotovo. Beze slova jsem vstal a šel jsem. Byl jsem unavený. Našel jsem postel s cedulkou a zapadl jsem do ní. Když jsem se probral, okolo mne nikdo už neležel. Postele předtím byli plné lidí a najednou nikdo. Bylo ticho a hudba nehrála. Cítil jsem se divně. Šel jsem zpět do haly a tam byl jen ten týpek, co mě poslal spát. „Čau, já jsem Vlk. A ty?“ „Říkají mi Lenox. Rád tě poznávám.“ „Já tebe též. Kde je Bior a ostatní?“ „Odjeli na poradu na jiné místo. Bior tě nechtěla budit. Jsem tu jen já a mám na tebe dohlédnout.“ „Aha. Mám hlad a potřebuju se napít.“ „S tím se počítalo. Pošlu ti sem hostesku. Dej si pauzu.“ „To se hodí. Super. Dík!“ Ten Lenox byl příjemný. Všichni se pořád ke mně chovali tak dobře. Hosteska mi donesla vše, co jsem si poručil a já jsem si projekcí pustil film „Vanilkové nebe“. Miloval jsem ten film. Když se všichni vrátili, vzala mě Bior za Bossem. Konečně s ním budu mluvit. Byl jsem z toho dost nervózní. Byl strašně vysoký, měl hrubý hlas, podivné brýle, šedé sako a křivý nos, jako zobák. Od pohledu to byl člověk co má prachy, a nebojí se to ukazovat, či snad toho využívat. „Á pan Vlk. Konečně se vidíme. Tolik si toho pro mne už udělal.“ „Zdravím. Ano, to jistě. Sice nevím, co tu děláme, ale…“ skočil mi do řeči „Prosím, nejdříve si se mnou dej trochu whisky“, řekl tím svým hrubým hlasem, a já věděl, že nemůžu ani hovno. „To jistě. Velmi rád.“ A čím víc jsem chlastal, tím víc mě to vše bavilo, i když mi pořád nikdo nechtěl nic říct. A když jsem se na to snažil poukázat, bylo mi jasně naznačeno, že tudy cesta nevede. „Všechno se postupně dozvíš. Ale postupně. Viděl jsi dost a odvedl jsi dobrou práci. Tady máš odměnu.“ Podával mi obálku, která byla od pohledu narvaná penězi. Bez váhání jsem si jí vzal a jen jsem se usmál. „Díky tobě jsme zvládli vše za jednu noc. Jsi dobrá posila. Jeď domů, zatím tě nebudeme potřebovat.“ Bior na mne kývla, já jsem jen poděkoval a šel jsem si pakovat věci. Bior se tam s ním ještě o něčem bavila, takže jsem měl času dost. Věděl jsem, že musím čekat na svého partnera. Domů se mi ale nechtělo. Měl jsem chuť na jiné věci. Pořád jsem z dálky sledoval pozadí Bior a byl jsem spokojený. Ty prachy jsem nepočítal, ale dle odhadu tam bylo tak sto tisíc českých. Za jednu jízdu autem a jednu noc propocenou u PC, jsem to bral jako kurva dobrý prachy! Seděli jsme s Bior v autě a vraceli se zpět do centra Prahy. „Nechce se mi domů. Chci tu zůstat…“ „Ne to ne Vlku. Bude tu teď rušno. Bude lepší, když odjedeš. Je to v tvém vlastním zájmu.“ řekla dost upřímně a já jí to věřil. Ale stejně se mi nikam nechtělo. „Dobře. Ale chci se s tebou rozloučit. Tak jak se to sluší…“ jemně jsem prohlásil a ona se jen otočila a usmála. „Šlápni na to Lenoxi. Na Prahu dvě, do bytu. Pak obstarej Vlkovi jízdenku domů…“ nadšeně přikázala a já byl rád, že si rozumíme a musel jsem se zas napít. Pořád jsem jen chlastal. Nikomu to tu ale nevadilo. Doma se mnou zas nikdo nemluvil. Ani klika, ani zámek. Bylo zamčeno ze vnitř a nikdo mi neotevíral. Volal jsem tedy matce na telefon. Číslo bylo nedostupné. Tohle nebyl její styl. Už jsem se mockrát vypařil a neozval jsem se třeba týden. Tohle bylo divné. Nebylo to kvůli mně. Šel jsem za babičkou zeptat se jestli neví, co se děje. Říkala, že jí poslední čtyři dny neviděla. Začal jsem mít divný pocit, že se něco stalo. Zpět do našeho bytu jsem už běžel. Začal jsem kopat do dveří. Chtěl jsem je vyrazit, ale nešlo to. „Kurva! Posraný bezpečnostní dveře! Pomozte mi někdo, sakra!“ začal jsem řvát na celý barák. Vylezl jeden soused, co mě neměl moc v láce a začal nadávat „Co tady řveš, ty ožralo. Mě tady spí děti.“ Otočil jsem se na něj a začal jsem do něj kopat. „Ty kreténskej šmejde! Něco se stalo mojí mámě, tak se koukej uklidnit, nebo tě zabiju!“ Zacouval zpět do bytu a zabouchl dveře. Začal jsem na dveře naskakovat ramenem a za mnou stálo už dost lidí z baráku, ale nikdo neřekl ani slovo. Nikdo nepomohl. Stáli a čuměli. Sral jsem na ně a pořád jsem narážel na ty dveře. Na jednou přiběhl týpek se sekerkou, kterého jsem jednou pozval na jointa. Byl tam krátce a byl normální, na rozdíl od zbytku těch sprostých sedláků, co si hráli na měštáky. Beze slova začal rubat do dveří. Věděl, že potřebuju pomoc a já jsem mu uhnul. Podařilo se mu je rozsekat tak, abychom tam nějak prolezli. Začal jsem řvát „Mami, mami!“ ale nikdo nikde. Chodba, obývák, koupelna a ložnice byla prázdná. Prostě nikde nic. Trochu jsem se uklidnil a pak jsem vyrazil do mého pokoje a rozkopl jsem dveře… Ležela tam. Na mé posteli a všude byla krev… V ruce držela dopis, který byl adresován na mé jméno. Byl od policie. Předvolání k výslechu, ohledně podezření na spoluúčasti při organizovaném zločinu. Neptejte se na mé pravé jméno, stejně bych vám ho vůbec neřekl. Ani se neptejte, co jsem dělal dál. Mezitím proběhla razie. Ukázalo se, že Boos nás využíval pro zničení firem, které pak šly do konkurzu. Byly to zahraniční firmy. Někdo nás prostě nabonzoval. Boss je ve vězení a Bior někam zmizela. Přísahal jsem, že toho parchanta najdu… Prosinec 2009 v Karlových Varech…
