Václav Eddycek Eder posterous |
Život je pro mě moc mainstreamová záležitost. Chápu, že většině lidí to vyhovuje, ale mně ne. Problém je v tom, že smrt je zase klišé. |
Já zůstal prozatím tady ve Varech a připadá mi to tu teď hrozně opuštěný. V podstatě se tu dá rozumně pokecat se starší generací a směrem dolů je to spíš degenerace. No ale oni za chvíli přijdou rudí bratři a to to pak asi bude na spakování se do zahraničí.
HATLAMATLA přátelé, a weby bastlí na wordressu... ve Varech jich máme poslední dobou hned několik, kluci šikovný to jsou ;)
Pojmenovala psa česky, aby německý partner působil v parku jako kretén a ztratil příležitost navazovat záletné vztahy (geniální plán zřejmě funguje na obou stranách hranice!) Dostatečně rozvinutá folklórní skupina je v jistých kontextech nerozeznatelná od tlupy znuděných surrealistů; svatební hosté shromáždění k poslechu přání novomanželům zase od skupiny fanoušků vogonské poezie. Často mění parfém – má pak vždy několik dní pocit, jako by se k němu někdo lísal. Na dámské vůně se dosud přejít neodhodlal. Znáte ty lidi, co chodí po městě za poslechu soundtracku Matrixu, představují si na sobě černý plášť a efektní chůzi ve zpomaleném záběru? Prokažte světu službu a nacpěte jim sountrack Sweeneyho Todda. Máme plicní vaky naplněný benzínem a až nám benzín dojde tak dejchat přestanem!
Schodiště rozhledny se vratce motá v kruhu uprostřed města si řeka plete krok hladké chodníky svrasklé v kočičí hlavy vrávorající domy se snaží podpírat navzájem. Dej mi pětku na retku příšernej pocit sám sebe v hlavě nosit a o milost prosit. Balit mech ať jsem na plech a po nocích pilovat mříže. Zvíře v díře. Zrcadlo oblohy žiletka slunce tři tahy popelem. Tohle místo je našim osudem. Karlovo Šary Karlovarky na káry až k ránu sedneme si zas na kávu film co má i nemá šťávu...
A spát vedle ní u nich doma je taková změna, že ráno nebyl ani cyklus rozmnožovaní / Petrželka, já, víno, tyčinky a diskursy vo našich životě a vo životě těch druhých / 3.7 ve 23:00 ve Velkém sále by podle spekulací mohl přijet Tim Burton. #kviff / Nevěřím ničemu, co týden krvácí a nezhebne to! / To máš z toho, s jakýma lidma se ty stýkáš! To máš z toho, jakej ten život ty vedeš! Ne! To mám z toho vzduchu tady! / Novinářský kodex: "Úplatky můžeme brát jen ve formě, která se hodí k výkonu novinářské činnosti - takže alkohol a propisky.".... kde je ten chlast pro dnešní večer? Jo jasně, už vím, u L. doma... jdu tam spát a brát úplatek... Jo a těším se na KVIFF - Irena Hejdová je již ve Varech a husťokruťácky si o tom ublogla!
A jí z toho filipínkování už bolí píča! / Tomáš Reindl je velkolepí nadhudební umělec, co se nebojí ve své hudbě prdět, chrápat a kašlat na to! / dva dny v posteli, filipínkování a spaní a ty malé žluté postavičky a několik úspěšných pokusů o znásilnění ve spánku / ty čubr bijáky jsme neviděli dokonce; ona do toho vždy skočí ta biologická funkce: reprodukční cyklus / oni vlastně ti lidé už ani neví, všechno co dělají, že nakupují, že chodí po barech, všechno je to jen přikrmování reprodukčního cyklu / Zig Zag bar: místo kde se shromažďují nezadané ženy o kolo třiceti / aranžér večírků: to je ten, co má u sebe vždy dostatek koksu / a ten rozchod je taková podivná hra: nikdo to nechápe ale nám to sedí; a je vtipné, jak nám lidé skočily na ten vtip s děťátkem/ život je stylizované divadlo : stylizace je přeci permanentní! Žádný člověk neexistuje v surovém stavu, v "přirozeném". Upřímnost je další varianta stylizace. Když se oblékáme, stylizujeme se. Když zůstanem nazí, rovněž. Cokoli řeknem, uděláme, napíšeme, je vždy stylizace. Hrajeme. Jenomže to není chyba, to není špatně. Život jako inscenace, živoit jako divadlo není jen hloupá fráze z hereckých memoárů, ale estetický ideál. A Iniciační zážitky jsou. A jsou důležité. Jenomže, musí jimi být i celospolečenské události, revoluce, války, ruské tanky atp.? Mohou, jistě, ale nemusí. Stane se něco takového za našeho života? někteří po tom touží, jiní jsou o tom alespoň přesvědčeni. Já nic takového nepotřebuji. Přjde-li, přijde. Což ještě neznamená, že mě to s mou "generací" nějak spojí. Ostatně vždycky mi byly sympatičtější zákulisní intriky, zrady a palácové převraty, nežli manifestace, demonstrace, volby a jiné masové změny.
Hlasité čtení z knih domácích i světových autorů, každých čtrnáct dní ve čtvrtek v Karlových Varech ve studijním oddělení knihovny na Lidické... Možná po přečtení titulku přemýšlíte, proč se cyklus hlasitých čtení v knihovně jmenuje zrovna: A JINAK VÁM NIC NECHYBÍ? Podle slov knihovnice, která to všechno vymyslela a organizuje, není toto jméno vybráno náhodně. Takže jedna veselá historka ze života knihovny: V měsíci březnu připravili ve Studijním odd. Lidická jedno hlasité čtení, aby vyzkoušeli, zda mají uživatelé knihovny o tuto akci zájem Pořad se setkal s úspěchem a knihovnice, plna dojmů a pozitivních emocí, o této akci vyprávěla jednomu čtenáři, který si půjčoval knihy. Starší pán jí se zájmem vyslechl, pak se postavil, posunul brýle na špičku nosu, zadíval se na ní zkoumavě a povídá: "A jinak Vám nic nechybí?"... (ukradeno z fan page facebooku naší knihovny, ps: já mohu ne?...) Takže: 3. 6. 2010 17:00, Jan TREFULKA - Vraždy bez rukavic // 17. 6. 2010 17:00, Fernando Pessoa - Kniha neklidu; Nevinnost je nemyslet; Dopisy přátelství, lásky a magie; Faust...
A to není nic za co bych se styděl a ani nic co mě trápí. Jen mi to opět došlo hned po tom maturitním plese, kdy jsem se probudil vedle holky, jejíž jméno jsem zas nevěděl. Nějak se to vše zvrtlo, možná jsem malinkou chvíli měl pocit, že vše jde tím správným směrem, jenže omyl, ten pocit mám až teď. Až teď, když naprosto nevím co bude za dva měsíce. Až teď, když vím, že ve firmě, kde pracuji za dva měsíce ve své postatě pracovat již nebudu. Bylo mi oznámeno, že nadále nemůžeme z mnoha důvodů udržovat pracovní vztah ve stylu zaměstnanec a zaměstnavatel… A pak přišla řada hodně divných nocí. Nocí které jsem ani náhodou neměl pod kontrolou. A asi jen náhodou jsem si něco pamatoval a hned to zapsal, dřív než bych to zas zapomněl, smazal. A zase se uzavírám do sebe, i když hodně pořád píšu. Ale mnohem víc se začínám zamýšlet nad tím, že ne vždycky nutně musím říkat moje jisté pochody v hlavě na veřejnosti. Mám ale takovou potřebu a Twitter mě takto uspokojuje. Vypnul jsem přelívání statusu zTwitteru na Facebook a cítím se o mnoho svobodnější, náhle mě sleduje o352 míň očí. A pak ta debata ve Slash baru s holkou co je silně protiFacebooku ale Twittuje, začínám jí mnohem víc v tomto směru rozumět, než kdy dřív. Jenže tu potřebu stále máme, já snad žiji jen pro ni, uspokojit ji, tu touhu, vyprázdnit se, všem to říct, napsat to na kus papíru. Říkám tomu blití do prázdného bílého prostoru… Ta nejistota toho co bude dál mě k něčemu táhne. Dostal jsem konečně vlastní a hlavně stálý sloupek v naší regionální Sedmičce s názvem Kluby. Kdo jiný by to měl dělat, kdo jiný každý víkend vymetá všechny koncerty, kdo jiný o tom pak napíše. Ale mířím dál, MF DNES, proč tam? Jak oni sami píšou, mají vlastní metro. Tedy tím myslím celou Mafru. Ale to neznamená, že u webu nezůstanu, vlastně vůbec nevím co bude. Je tu i ta varianta co se mi taky docela zamlouvá a to jít zpátky na školu. Pak ta nejvíc složitá, ale nadruhou stranu lákavá - směr London… Dva měsíce jsou ale ještě dlouhá doba a vlastně je i možné že ten stav co je teď, bude pasé. Jenže už to hrotím, to jsem já, změny mám rád… Byl jsem po dlouhé době ve zkušebně, ty pocity tam a vůbec, líbilo se mi to, když to půjde, šlápnu na to mnohem víc. To proto, že mě ta umělecká tvorba poslední dobou bere mnohem víc, než nějaká kariéra a mnohem víc mě zas berou myšlenky lidí, kéž bych jen mohl sedět a poslouchat je, zapisovat, být neviditelný, nikomu nic neříkat a jen odevzdávat to co jsem napsal. Jenže to jsou sny, to zas přejde. Ale dost si to užiji na tom středečním vyhlášení výsledků té literární soutěže. Po mém boku bude Lea, která se kvůli tomu speciálně oblékne. Och můj bože, ten den vypnu. Ráno stejně jdu za jedním známým na jakýsi pohovor ohledně nějakého psaní na web, pak vypnu a budu už jen vnímat to co vnímám jen v noci a je naprosto jedno jak dopadnu… Je totiž naprosto jedno co bude dál, nějak se o sebe postarám jako doposud, nebojím se života… ----------------------------------- Pokud někdy cítil někoho jako blízkou osobu, potom díky společnému pocitu ze světa. „My máme sílu přiznat si, že je to všechno v prdeli.“ Sen: řídil jsem armádní nákladní transportér, stěhoval jsem se do pouště a miloval jsem Arabskou ženu. Mohl by o tom podivném večeru sepsat hned několik A4 papíru, ale už jen z toho principu že by mohl, to neudělá. dvdexpress.cz => hledání => "Dejte pozor na diakritiku - počítače s naším českým pravopisem válčí stejně jako lidi." Karlovarský deník: Za posledních třicet let zemřelo nejvíce novinářů, London hlásí 70 úmrtí. Maminka mu vždy tvrdila, že spěje do kriminálu, proto se tam nechal zaměstnat. Zvracení na bílé prázdné místo - tedy psaní... Vážně nikdy neviděl naprosto celý hokejový zápas. Šel tedy za nimi, i když měl hodně práce, aby se na ten hokej podíval a konečně si to mohl odškrtnout z toho seznamu věcí, kam si zapisuje co ještě nikdy neudělal. Snažit se o komunikaci s někým kdo sleduje olympijský hokej je stejně beznadějné, jako mluvit na někoho kdo sleduje Ordinaci v růžové zahradě. Experimental-hardcore je jen zástěrka... Otevřená debata: Říká se "Eva hodila granat do atomové elektrárny" nebo "Emil hodil granát do atomové elektrárny"? - proč to každý říká jinak? Protože jeden je na holky a ten druhý na kluky.
A je to tak, je to divadelní hra. Myslím tím ten náš život. Hlavně konec tohohle roku mi tak přijde. Je to ale krásné, letos si ty vánoční svátky užívám, i když jsem nadával, že to bude bullshit. A není, od začátku jsou moje dny naplněny literaturou a zas hodně píšu a je to víc než krásné. Avšak, trochu veselé deprese u triphopového playlistu se dostavily. Všichni jsme se tak nějak shodli, že já nejsem takový ten klasický programátor, možná proto mi to tak nejde, to proto že jsem prostě někde jinde. Přesto mě ta práce někdy baví a někdy zas ne a je v tom bordel, ten bordel je hlavně u mě v hlavě. A tak píšu a plánuji s PP náš sborník, první naše kniha, zní to až moc dobře. Celodenní zewling v knihovně přes Štědrým dnem. A comback zrzky, zapomněl jsem, že má klíče. Když jsem dorazil domů, leželá tu nahá, prej jako dárek. Nakonec přišla sms, prej neví, jestli to byl víc dárek pro ní než pro mne. Myslím že na tom nesejde, jen jsem jí naznačil, že už mě to nebere. Nějak už mě tohle nebere, čekat, kdy se objeví, co kdybych tu někoho měl? Jistě, je tu jakási domluva, ale stejně. V Bochově klasická nuda, ale ven se mi podařilo vytáhnout nejlepšího kámoše z dětství, příjemné setkání. Po dlouhé době jsem viděl vlastní ségru, bylo to příjemné. Návrat domů jsem ale vítal, na úkor toho útěk z vánoční jungle párty domů, abych si vychutnal mnou tak milovanou samotu. Ráno vzkaz na FB, ironie. Vytáhnu jí ven a ani nevím jak, setkáme se v Panasonicu a od té doby se každý den vidíme a je to takové silné. Paradox je v tom, kolik máme stejných přátel a asi jsme se na hodně akcích potkali, jí si nepamatuji, ale ona mne ano. Je to příjemné, potkat v tomhle prohnilém městě někoho, koho neznám a nalézt mezi námi nějakou cestu. Jenže, jestli mám na něco talent, tak je to chtíč, chtít již zadané, už dlouho jsem nepotkal nezadanou, kterou bych chtěl. Jasně, je to tím, že všechny dobré ženy už jsou zabrané. Nechci ale zas někomu lézt do zelí, a že to umím, rozvracet, jenže důsledek? Nula k nule pojde, když se vždy z toho trouhelníku staly tři samostatné geometricky oddělené body. Příklad je Bohyně, nezastaví se ani pro dárek. Asi už ani za to jí nestojím. Literární soutěže končí a moje nechuť k nim je mnohem větší než předtím, ale musím si zvedat prestiž, že? Tak píšu a píšu, opět o Praze, šokován svojí vlastní minulostí stále hodně piju. To chci ale změnit, do nového roku, asi. Potřeboval bych změnu, říká ironie. Asi se za tu dobu nějak známe, nebo nevím, ale v tomhle má pravdu. A pak ten její twitter, píše, že si často olizuji rty, všímá si. Vemu ji do ratini baru, kde se zas seznamujeme, jde to pomalu, je to tak divně romantické… Je jí zima, nabídnu, že ji opět doprovodím domů a ona je dáma a neodmítne. Pak další půl hodinu mrzneme před jejím bytem a dál se bavíme, je to tak… jiné… Líbí se mi a ona to ví, je tak dospělá, těch pipinek bylo vážně poslední dobou až moc, ale noci jsou dlouhé, že. Přijela do mého skromného bytu a líbil se jí, a snad se jí líbí i můj život. Čeká mne návštěva u ní a já se těším, jen to zvláštní a pomalé a vůbec nevím, co mám čekat. Jenže to je na tom právě tak kouzelné… A ten zbytek? Na twitteru mám už více jak 3 000 twittu, Vlčice mi doma visí polonahá se ságem v ruce. Chci kousnout nekonečnost do ucha. Chci ironii, chci toho hodně a půjdu si za tím a brzy se snad dočkáme nějaké té mé knihy, minimálně poezie je již v plánu. Děkuji všem za podporu, hlavně nepřátelům, ty mě živí svojí nenávistí a já mám pořád chuť bojovat i když před spaním to vidím asi jinak, ráno snad někdy najdu to, co hledám a tohle už pochopí jen pár lidí… A nakonec: Seru na nějaké extra přáníčka. Kéž jim Bůh odpustí, že mne přivedli na tento svět! Šťastný Nový rok vám...
Uplynul už rok od spuštění neoficiálního kulturního serveru mapujícího nejen pokulhávající kulturu v Karlových Varech, ale i v celém kraji. Za celým projektem stojí skupina lidí se stejným názorem, která se bez jakékoliv další podpory, pouze pomocí vlastních zdrojů, snaží o jakousi kulturní revoluci v Karlových Varech. Čtěte dále celí můj článek psaný pro karlovarskou Sedmičku na zdayravyr.cz ... ...
Kosmopolitní metrosexuál, emocionální materialista, psavec symbolista, mrňavý pacifista, žoldák, publicista, miluji kávu, krásné ženy, dobrou hudbu, poezii a jsem piják absintu.
