Václav Eddycek Eder posterous

Máme plicní vaky naplněný benzínem

Pojmenovala psa česky, aby německý partner působil v parku jako kretén a ztratil příležitost navazovat záletné vztahy (geniální plán zřejmě funguje na obou stranách hranice!) Dostatečně rozvinutá folklórní skupina je v jistých kontextech nerozeznatelná od tlupy znuděných surrealistů; svatební hosté shromáždění k poslechu přání novomanželům zase od skupiny fanoušků vogonské poezie. Často mění parfém – má pak vždy několik dní pocit, jako by se k němu někdo lísal. Na dámské vůně se dosud přejít neodhodlal. Znáte ty lidi, co chodí po městě za poslechu soundtracku Matrixu, představují si na sobě černý plášť a efektní chůzi ve zpomaleném záběru? Prokažte světu službu a nacpěte jim sountrack Sweeneyho Todda. Máme plicní vaky naplněný benzínem a až nám benzín dojde tak dejchat přestanem!

Někoho si už konečně zabít, sííím

Na straně jedné, je to všechno jen způsob sebeprezentace, na stranu druhou odmítání různorodé činnosti z důvodů marnivosti je vlastně jen lenost. Což už je asi stá dvacátá variace. Když se všechno točí jen na linii literatura-politika-sex, nebezpečně hrozí takovéto zavalení knihami, facebookové kluby "Milujeme knihy" a nějaké to zavalení se vlastní knihovnou, výprodej knih a další zvěrstva. vlastně tolik podobné vánočnímu přejídání prorostlým bůčkem a sáláním televize, ačkoli bych nikdy nečekal, že to napíšu, věren někdejšímu přesvědčení, že moralistní protitelevizní kecy jsou větší zlo než samotná televize. Potřeba onoho elegantního jednoduchého rámce vzdor odpudivé potřebě přejídání se vším, do čehož vstupují rozmartné motivy praktikcé. O, hrůzo! O, hrůzo! O, hrůzo! O, hrůzo! O, hrůzo! Lenost překonávající všechny meze, řízení ovládl subjektivismus a nevědecké přístupy. Nedávno jsem po delší době zas viděl Klauny. "Ty přece nic nenapíšeš. chybí ti trpělivost, nápady, talent. umíš jen žvanit o velkym kumštu, ohromovat sebe, a druhý, chlastat, tahat z lidí peníze" - hmm, tak Vám chlapci děkuji za názor... Ale mají pravdu v tom co šeptají "To je jeho vztah k penězům, plný veselé anarchie." ... Nepopsatelná dialog: "Líbí se mi, jak se měníš." – "A v čem?"- "Jsi pořád smutnější a smutnější". Někteří mí přátelé hovoří již měsíce o tom, jak píší bakalářku. Já ji napsal jedné známé za šest hodin. Stačí si projít pár úřednických publikací, vytvořených EU, za peníze EU nebo na přání EU, aby se člověk stal euroskeptikem. Rád si volám s L. M. Oba totiž rádi přeháníme, přeháníme, přeháníme... (01:25:22) Goodfoul fest  a noc s P. K: Debata o politice s její babičkou, brzy k ránu, bavit se, bavit se, o neštětí, bavit se, neštěstí a její růžová noční košile po babičce... Číst si cizí blogy a bavit se neštěstím jiných.

O profesním růstu a zjištění, že svět ovládají idioti

Vlastně jsem jako malý chtěl být právník. Jenže jsem nabyl dojmu, že právníci jsou idioti. Takže jsem šel studovat elektrotechniku. Kde jsem zjistil, že jsou také idioti, jenže když jsem se ponořil mezi ně, našel jsem si pár lidí, co idioti nebyli. Jenže jsem se nevyhnutelně dostal mezi technické inženýry s pohublou postavou a nijak zvlášť vytříbeným vkusem na dioptrické brýle. Tenhle typ lidí byl přesně ten boží bič, který mě odehnal do náruče programátorské dílny. Kde pro tentokrát idioti nebyli, jenže byli na můj vkus zas dost hodně uzavření, pečlivý, jednostranní a děsně vychytralý. Já, jakožto člověk co pořád mele pantem, děsně vyrušuje a má časté morální potíže, jsem se nevyhnutelně a postupně vypudil sám. O graficích vám řeknu jen jedno, je to banda ex anarchistů a jejich ego je mega husté, ale v žádném případě nepočítejte, že byste jej krájeli, na grafikovo ego se prostě nešahá, to je pod trestem smrti. Celé toto období mě doprovázela neukojitelná tendence k psaní, jenže když jsem za celou tu mojí profesní cestu poznal několik novinářů, nabyl jsem dojmu, že opravdu dobrý novinář rozhodně nesedí celý den v nějaké malé redakci regionálního tisku. Dobrý novinář je na volné noze a píše všude možně, jenže to je otázka praxe a jména a nějaké té vyspělosti. Dobře, inu, několik let píšu, řekl jsem si tedy, že jméno si udělám jako spisovatel, poslední dobou spíše jako básník a praxi prostě nějak „oseru“. Takže jsem začal psát a psát a psát a mé finance začaly chudnout a chudnout a chudnout. Vzhledem k mé děsně zvědavé povaze jsem dostal experimentální nápad stát se žoldákem. Tím rozumějte obchodníkem. Profese, u které poznáváte lidi, můžete je prudit, můžete je obelhávat, můžete od nich tahat informace, nebo minimálně popijete dobrou kávu s nějakým jednatelem děsně bohatý firmy. Jenže v městě kde žiji, děsně bohatých firem moc není, a co je sakra horší, majitelé firem zde sídlících nemají naprosto žádný vkus na kávu. Takže jsem se opět vrátil o několik křižovatek zpět se zjištěním, že svět ovládají idioti, co nemají styl a že všechno okolo mě je nejspíš boží bič, který je na mě upleten, to abych to neměl náhodou moc snadné. A jestli vás zajímá, co jako hodlám dělat dál… Tak to vám nepovím, ale když mě budete číst, tak se to jistě časem dozvíte…

The Absint - tři rakve v chladném ránu

Série článku na jaké jste tak čekaly, psali jste si o ně, snili jste o nich, dnes to tedy začíná, cítíte tu vůni pelyňku? Ano, a to je toto teprve první díl, hodně budu čerpat z knihy“The Dedalus Book Absintii“ a budu to prokládat svými postřehy a zážitky. Ujistěte se, že o kolo sebe nemáte nic zeleného, mohlo by vás to pohltit, zelené šílenství je kruté a mocné… Je srpen roku 1915, jednatřicetiletý švýcarský rolník jménem Jean Lanfray si v podvečer dal pouhé dvě sklenky absintu, po chvilce vytáhnul ze skříně starou vojenskou pušku a střelil svou těhotnou manželku do hlavy. Když se ve dveřích objevila jeho čtyřletá dcerka Rose a chtěla se podívat co se děje, též ji bez váhání a nemilosrdně zastřelil jako malého psa. Pak přešel do vedlejšího pokoje. Tam ležela v postýlce jeho dvouletá dcerka Blanche, tu též zastřelil jako by se jednalo o naprosto běžnou činnost. Pak se pokusil zabýt i sebe, což se mu ale nepodařilo, odvrávoral se tedy s mrtvou Blache v náručí přes dvůr a tam usnul. Na druhý den Lanfray už bručel ve vazbě, odvedli-ho, aby se podíval na svou nezbožnou ženu a mrtvoly svých dětí. A tady přichází ten onen naturalistický detail, který by snad ocenil Dickense – ve třech rakvích různých velikostí, od nejmenší po největší. Z toho pohledu Lanfray jistě hluboce vystřízlivěl. Nicméně, je třeba uvést fakt že Lanfray byl alkoholik který denně byl schopen konzumovat víc jak přes 5. litrů vína. Vědělo se to o něm, jako že se vědělo, že před onou tragédii, tedy několik hodin předtím si dal zelenou, koňak, šálek kávy s brandy, po cestě domů z práce litr vína – to aby mu po oběde lépe slehlo a nakonec další šálek kávy. Lidé ale neváhaly, muselo to být přeci tím absintem! To absint je na vině! Během několika následujících uplynulých dní sepsali místní obyvatelé petici. Podepsalo se 82 450 sousedů. Chtěli, aby byl absint ve Švýcarsku zakázán, a napřesrok také zakázán byl. Žádný nápoj, dokonce ani gin v Londýně za Hogarta, neměl tak špatnou pověst a reputaci jako absint. Můj oblíbenec Aleister Crowley ve svém pojednání které nazval „The Green Goddess“ píše: „Co je to v absintu, co ho obklopuje zvláštním kultem? Účinky jeho nadužívání se naprosto liší od účinků jiných stimulans. I když už jsou jeho oběti na dně a pokoření, přesto se jednou věci liší: pijáky absintu obestírá děsivá a jedinečná aureola a přes své podivné prokletí vyzařují zlověstnou pýchu, jsou pyšní na to, že nejsou jako ostatní.“ Říkáš mi, že ses stal pijákem absintu? – výš ty, co to vůbec znamená?

Jsem tu sám za sebe

O těch lidech jsem pořádně neslyšel tak rok a u FK jsem nebyl ani nepamatuji. Čekal jsem doma na tu zákeřnou a ona ani nenapsala, ale pak sms od FK. Byli v Chebu a že se vracejí a neví co by a jestli jsem ve Varech, že by jsme mohli někam jet na výlet. Chtělo se mi, jenže stejně i tak se mi chtělo být s ní, protože naposled u mě doma na Novej rok to bylo dobré. Jenže tomu něco chybělo a já to veděl, že to není asi úplně ono a přesto jsem to vyhrotil. Jenže nemůžu za to, že jí tak žeru. Nicméně, když nezvedla ani telefon, chtěl jsem se jen optat, jak je na tom, že jestli ne, tak jedu, tak jsem prostě jel. FK je pořád v balíku, drahé luxusní auto a sklep, co jsme mu říkali peklo a vůbec ta rodina se má prostě dobře. Takže mě vyzvedli na Aralce a já do sebe ládoval Energeťák, protože bylo jasné, že dnes se spát opět nebude. Vlezl jsem si dopředu, FK ví že to je moje místo a zezadu mi na rameno sáhla Nina a tu jsem fakt nečekal a ani jsem jí vidět asi nechtěl. Nicméně hned po tom co upozornila na svou drzou přítomnost, vrazila mi do ruky absinth a já neřekl ani slovo, jen jsem si twittoval a oni povídali a povídali a já neměl potřebu mluvit. Trochu mě pořád sralo, proč ta zákeřná ani nenapíše. Mělo se jet do Prahy, jenže všichni komu se volalo hlásili rezignaci, že jako spánek. Takže Plzeň, protože Grisa volá a píše a tu já rád vidím vždy ,protože ona patří do mého abstraktního minulého života. Takže u FK ve sklepě a dark electro z mého mobilu, spousta alkoholu, ale ja skoro nepiju a pohrdnu Absinthem do oka. Snažím se vysvětlit, že už jsem jiný a že k nim už nepatřím, ale oni to neberou vážně a Grisa je až moc přítulná a snaží se mě líbat. Nebráním se, i když jsem náladu neměl, pořád je to strašně hezká žena a pořád jí mám nějak rád, ale tohle už je mrtvé, stejně jako všechno, co bylo předtím. Ráno mě Grisa veze domů a pouští v autě Sex Pistols a to je nostalgie, kámo že vytryskla mi slza. Ona pořád povídá o svém životě a jak jí chybím a že za mnou bude jezdit. Řekl jsem jí, ať zastaví někde, že chci na vzduch. Věděla že bude proslov… A tak jsem jí to řekl, jak se mi hnusí tyhle rádoby rodiny, jak je to sice fajn, ale já už prostě nikam nepatřím. Nechtěl jsem aby brečela, jenže, pravda je taková. Projel jsme celou ČR a skoro v každém měste mám nějakou takovou skupinku rádoby rodinku. Já už ale na tohle nejsem, jsem tu pouze sám za sebe a pouze hledám přátele a konečně bych rád zakopl o někoho kdo by byl…no ale to už bych zabíhal někam kam nechci…

Shit, hoří mi tu fén!

Stala se mi neobvyklá situace. Po ránu jsem si umyl hlavu, a protože jsem čekal návštěvu, sáhl jsem po fénu. Fén je dobrá věc, tedy pakliže se vám do něj nějak nezamotá pár vlasů a nezačne z ničehož nic vydávat naprosto strašný zvuk. Ten zvuk bych přirovnal ke vzteklé helikoptéře v přechodu. Zrovna když už ten zvuk ustal a já si myslel, že to bude v pohodě, začalo se z něj kouřit a následně začal hořet. Nestačil jsem ho vytáhnout z elektřiny, ale potřeboval jsem ho někam odhodit a v rychlosti mě napadlo jen umyvadlo. Díky mé smůle v něm ale byla voda, takže do toho z umyvadla začaly lítat jiskry od elektrických výbojů. Díky naddimenzovaným jističům proud stále držel. A ten blbej fén v umyvadle  hořel a házel výboje. Vzpomněl jsem si na IT Crowd. Jistě snad každý viděl druhý díl z první řady. Kde jedna z hlavních postav usilovně píše email, asi na helpdesk, že vedle něj hoří. A tak mě napadlo o tom někomu napsat. Co kdyby se náhodou něco stalo že? Někdo o tom přece online musí vědět! Rychle jsem tedy klikl na otevřený chat s jednou slečnou na Facebooku a napsal jsem „Shit, hoří mi tu fén!“ Chtěl jsem to ještě v rychlosti poslat na twitter, ale musel jsem jít hasit… Asi si teď myslíte, že jsem blázen. Jenže mě se opravdu ulevilo, že o tom věděl i někdo jiný. Kdyby se stalo cokoliv a já už se neozval, mnohem rychleji by mi někdo přijel na pomoc. Pořád si myslíte že jsem blázen? Tak si prosím projeďte vlastní twitter nebo statusy na FB apod. Známky této naprosto šílené věci najdete jistě i sami u sebe. Často čtu twitty typu „Právě mi prasklo pravé přední kolo, auto je neovladatelné, pomoc!“ nebo „Právě okolo mne někdo hodil myšku a málem to do mne narval, debil!“ a nebo také „Uvízl jsem ve výtahu, pomoc!“ … Jednou jsem na twitter napsal „Shit, jsem vyhořelý!“ Jeden čas jsem toto slovo dost používal jako náhradu za „unavený“ a jeden můj známý to pochopil tak, že mi hoří byt a zpětně reagoval na můj twitt jestli to ještě pořád hoří. Vůbec mu to nepřišlo divné, že by někdo v takové situaci místo toho, aby šel hned hasit napsal twitt. Dnes už se té scéně v IT Crowd tolik nezasměji jako dřív. Mnohem víc si totiž uvědomuji, že to není nic divného. Děláme to běžně. Jen si to tolik neuvědomujeme. A dělali jsme to vždy, když jsme chtěli dát někomu druhému vědět, že se něco děje. Kdybychom už náhodou tu šanci neměli. Když nebyl twitter byl telefon, a když nebyl telefon, vždy se našlo něco, čím se dalo vyrýt krátký vzkaz do zdi nebo do skály… (psáno pro IT Magazín)

Už nevnímám Prahu jako zlaté město

„Většina jeho obyvatel žije v panelákových sídlišti z komunistické éry, která město obklopují, nebo v depresivních činžácích, které lemují hlavní ulice a svou šedivou monolitickou uniformitou jako by vysávaly světlo z nebe. Staroměstské náměstí, Karlův most, Staroměstský orloj nebo Zlatá ulička se příliš nevyskytuje v každodenním životě většiny Pražanů – ty jsou samozřejmě určeny davům turistů a mladým zahraničním studentům z kurzů tvůrčího psaní. A jak se vláda slepě potácí od jedné krize ke druhé a společenská struktura je pustošená drogami, nezaměstnaností, prostitucí a nepřehledným množstvím nejrůznějších národnostních mafii, je velice snadné propadnout pesimismu.“

Dopady městského života

Dostavily se, ačkoli jsem to sám nečekal, jsou tu. Ten kdo byl na dnu poezie, povšiml si mojí nechuti k tonuto zatuchlému městu. Karlovy Vary, snad místo pro naše děti. – Tak zní konec mé jedné básně. Kdo by to čekal? Že právě já budu nadávat? Dnes na otočku v Praze, Karlín, pár vzpomínek – bez citu. Chvilka nostalgie? Ano, ale už jsem necítil to co dřív. Přesto vše, do vesnice bych se už také nevrátil, Karlovy Vary, zatím asi slušný kompromis, hodlám se tu ještě další rok zdržet, řešil jsem smlouvu na byt, vypadá to dobře. A vůbec, udělal jsem dobře, tenkrát kdysi, spálil jsem ty mosty. Když jsem viděl toho nejmenovaného člověka, pana velkého v Emku v Ostrově, kde měl koncert s tou svou bandičkou. Hrál tam zas to divadlo pro ty svoje fanoušky, divadlo, divadlo… Vůbec mě nepoznal, asi by mě v saku nečekal, však i to je dobře. Vůbec mi to vlastně nechybí, ani ta malá psychicky narušená ninfička co po mě házela nože. Společnost je ale všude stejně frustrovaná, sice nějak jinak, ale ve finále je to, to samé, bud se snaží být ortodoxně jiný, nebo naopak hledají normálnost, všechno normální nebo ortodoxní. Být sám sebou, nikdo nechce. A tak se hloub a hloub noříme do sraček. Náboženství, potenciální změna zákonů v EU během následujících desítek let pod vlivem demografických změn a zotročování antikoncepcí. Krize a lobbismus, nudné správy, uhlazené tiskovky, pubertální projev těch, kteří drží osud, utrácení času, peněz, zdraví – městský život.

Dirty Sanchez

Možná byste mohly čekat komentář k stejnu jmenovanému filmu nebo kapele, nicméně, bude řeč o jídle. A co má pojem „Dirty Sanchez“ společný s jídlem? To byste se dozvěděli, kdybyste zašli na bagetu do jedné nejmenované bagetárny v Karlových Varech a poručili byste si právě stejnojmennou luxusní zapečenou bagetu. Pracuje v ní strašně zajímavý člověk, který je hodně cítit hip-hopovými manýry ale v hlavě má spousty geniálních věcí. Ale k tomu spojení, motorkáři možná už tuší o čem je řeč. „Dirty Sanchez“ je totiž pro ně známý pojem, jde o velice nechutnou záležitost. Když totiž takový motorkář prohání svou mašinu po místech, na které zapomněl i sám bůh. Rád se zastaví někde v nějakém tom nevěstinci, aby si trochu užil. Což je celkem v pořádku, nicméně když se mu ona „sociální pracovnice“ znechutí, strčí si prst do té díry, kam se odváží podívat jen celníci a pak jí při souloži ten prst strčí pod nos. To je tedy „Dirty Sanchez“, jak již jsem psal, jde velice o nechutnou záležitost. Mno a tento výše zmíněný bagetář vám tuto stroku rád vysvětlí a dodá „Někdo mi to vyprávěl a tak jsem po tom pojmenoval jídlo“. Takže si tak v klídku koušete do té své bagety a raději už moc nepřemýšlíte, avšak, bageta luxusní, pochutnal jsem si na ní už podruhé… Někdo tak prostě pojmenoval jídlo, každé jídlo má přeci svůj příběh...

Jmenuje se to “post-babylon-syndrom“

A může se to projevovat všelijak. Může vás to paralyzovat, anebo se vás to vůbec nemusí týkat. Jedna studentka sociologie z toho udělala téma svojí diplomky (škoda, že nemohu jmenovat a v noci se nedá číst). Nechuť k životu a komunikaci, brýle se šedavými skly, radost z ničeho, naštvání na všechno, nuda, stereotyp, povzdech. Vlastní vinou?! Kdo by hádal, že je řeč o naší malé vísce, hádal by dobře… Mluvíme zde hlavně o všeobecném stereotypu lázeňského města a špatné komunikaci uprostřed ničeho a zároveň něčeho, co považujeme za nudu. Nudou se pro každého rozumí vždy něco jiného. Nechci zde ale slovíčkařit. Chtěl bych jen nepatrně nastínit to, v jak prazvláštním a vtipném městě to vlastně žijeme a jak moc si tu vlastně nerozumíme. Poslední tři dny tu celkem pršelo, podzim je letos krutý, což mi přijde v pořádku. Nicméně mě jednou takhle cestou z oběda napadla myšlenka. Jak je to tu vlastně multikulturně různorodé. Pochmurné mokré počasí a ranní romantická mlha připomíná Londýn. Zatímco přibývající rozdílné pachy na každém rohu ulice připomínají Prahu, přesto povětšinou míjíte rusky mluvící lidi. Na základě této skutečnosti můžeme klidně a s plným sebevědomým tvrdit, že bydlíme současně ve dvou hlavních městech různých národů a to uprostřed ruského území, kde se mluví rusky, německy, vietnamsky a v poslední řadě česky. Povězte, kdo z ostatních to má? Kdyby ale jen toto bylo vše, možná bych o tom ani nepsal. Ale ono i s těmi jazyky to není úplně tak jasné, jak by se mohlo zdát. Slyšel jsem o rusky mluvící ženě, která se snažila prapodivnou češtinou objednat jídlo v čínské restauraci, kde také sotva uměli česky. Představa této situace je víc než komická… Takže, jak se tu vlastně mluví? Je v tom trochu bordel, a když se potkají dva, co čistě náhodou ovládají celkem poměrně stejný jazyk, stejně to nějak vázne… A to jsme právě u toho “post-babylon-syndrom“. Hodně to tu koluje, sice v trochu jiné verzi, ale to bych nebyl já, abych si to neupravil k obrazu svému. Nesejde teď na tom, kdo to vymyslel a jak to vůbec myslel. Avšak, základní myšlenka tohoto syndromu je jasná: nemožnost, neschopnost, nechuť se jakýmkoli způsobem dorozumnět a to bez ohledu na jakýkoli jazyk. Nicméně když se rozhlédnete, bez přetvářek, možná porozumíte kouzlu tohoto města, a možná se zasmějete jako já, a když se to podaří, možná nás bude víc, víc těch, kterých se to netýká… Psáno pro zdaryvary.cz (kvalita: z 10 pochopí 1)